ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2845.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2845/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně CF FLOP, s. r. o. , se sídlem Brno – Sever, Lesná, Nejedlého č. 383/11, PSČ 638 00, IČO 64608565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Moravská Ostrava, Masná 8, proti žalované Krnovská obchodní společnost, s. r. o. , se sídlem Krnov, Mikulášská 60/1067, IČO 46580484, o zaplacení částky 2 196 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 150/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2010, č. j. 1 Cmo 56/2009 – 213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. 1 Cmo 56/2009 – 213, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2008, č.j. 5 Cm 150/2002 – 147, kterým byla žaloba o zaplacení 2 196 250 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je důvod pro zamítnutí uplatněného nároku z titulu zaplacení ceny díla pro neplatnost smlouvy o dílo ze dne 1.11.1995 a z titulu uznání závazku, neboť žalobkyně neprokázala existenci platně uzavřené dohody o uznání závazku ze dne 6.11.1998.
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně předložila k důkazu jen fotokopii uznávací listiny, přičemž žalovaná namítla, že oprávněná zástupkyně Ing. A. Ch. ani nikdo jiný za ni originál dohody o uznání nikdy nepodepsal, že podpis za žalovanou nacházející se na kopii dohody o uznání, předložené žalobkyní, je buď falzifikátem anebo byl reprografickými prostředky přenesen z jiné listiny. Na výzvu soudu prvního stupně k předložení originálu předmětné listiny za účelem grafologického přezkoumání podpisu však žalobkyně pouze sdělila, že originály všech rozhodujících listin, tj. smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky dne 1.11.1995, protokol o předání díla ze dne 31.3.1996 a dohoda o uznání závazku ze dne 6.11.1998 byly žalobkyni v blíže neurčené době z blíže neoznačeného místa odcizeny a předložila jen fotokopie originálů ověřené Magistrátem Města Ostravy dne 22.5.2002. Odvolací soud dovodil, že z doložky ověření však nelze prokázat, kdo a kdy listinu skutečně podepsal. Žalobkyně žádné další důkazy k prokázání platnosti uznávacího prohlášení nepředložila a pokud navrhla provedení důkazu výslechem svědků, pak ty směřovaly k prokázání jiné skutečnosti, a to k platnosti o ujednání o smluvní pokutě. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že žalovaná sporný závazek ve smyslu §323 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) uznala.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že předmět smlouvy o dílo ze dne 1.11.1995 je v čl. 2 vymezen naprosto nejasně a neurčitě, jestliže ze závazku „zhotovit finanční analýzy, ekonomické poradenství, analýzy bonity zákazníků a potencionálních odběratelů“ není možné zjistit, co konkrétně měla žalobkyně provést a ve vztahu ke kterým potencionálních zákazníkům, nebyli-li zákazníci nijak specifikováni. Odvolací soud proto uzavřel, že předmět smlouvy nesplňuje podmínky určitosti a srozumitelnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §536 odst. 1 obch. zák., tudíž smlouva o dílo ze dne 1.11.1995, uzavřená mezi účastníky, je neplatná. Na základě neplatné smlouvy nemohl žalobkyni vzniknou nárok na zaplacení požadované ceny díla a ani na smluvní pokutu v této smlouvě sjednané. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že žalobkyně v řízení neprokázala, jaké konkrétní dílo dne 31.3.1996 žalované vůbec předala, ani že toto předané dílo se vztahovalo ke smlouvě ze dne 1.11.1995. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila.
Odvolací soud se dále ztotožnil i se závěr soudu prvního stupně o oprávněnosti vznesené námitky promlčení pro případ, že by sporná pohledávka existovala, a to s ohledem na splatnost ceny díla ke dni 31.1.1996, čtyřletou promlčecí dobu a datum podání žaloby, podané až dne 21.5.2002.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že řízení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, kdy řada důkazních návrhů nebyla vůbec provedena; řízení trpí procesní vadou spočívající v tom, že soudy nerozhodly o návrhu na přistoupení dalšího účastníka sporu, kterým byl a je J.M., jako 60-ti % vlastník práv k předmětné pohledávce. Namítá rovněž, že nebyl seznámen s jednáním soudu dne 13.10.2008.
Žalobkyně nesouhlasí se zamítavým stanoviskem obou soudů, které bylo opřeno o pouhé tvrzení žalované, že uznání závazku ze dne 6.11.1998 nepodepsala a že smlouvu z 1.11.1995 ani neuzavřela, a že protokolem z 31.3.1996 nepotvrdila převzetí smluvených prací. S odkazem na judikaturu dovozuje, že pokud žalovaná uznala závazek, důkazní břemeno o jeho neexistenci přešlo na žalovanou a není důvod, aby žalobkyně prokazovala existenci pravosti uvedených listin.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podala-li žalobkyně dovolání i do výroků týkajících se nákladů řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Dovolání v rozsahu směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení, není tedy podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkající se náhrady nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž dovolatelka brojí proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Pokud dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením obou soudů, opřené o zjištění, že žalobkyně neprokázala, že žalovaná sporný závazek uznala, neboť neprokázala, že by žalovaná uznání závazku dne 6.11.1998 podepsala, nebylo-li prokázáno, kdo a kdy uznávací prohlášení podepsal, je pak třeba odkázat na výše uvedené, že skutková zjištění odvolacího soudu nelze v dovolacím řízení přezkoumávat.
Nevyplynulo-li tedy ze skutkových zjištění, že žalovaná předmětné uznání závazku skutečně učinila, odvolací soud správně dovodil, že k uznání závazku ze strany žalované podle §323 odst. 1 obch. zák. nedošlo a z tohoto titulu není uplatněný nárok žalobkyně oprávněný.
Dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu ani v závěru, že smlouva o dílo je neplatná pro neurčitost, jestliže odvolací soud ohledně předmětu smlouvy vyšel ze skutkových zjištění, z nichž nebylo možno dovodit skutkový závěr, co je předmětem smlouvy o dílo, jako podstatné části smlouvy.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení ani v řešení otázky bezdůvodného obohacení, nevyplynuly-li ze skutkových zjištění podmínky pro jeho přiznání, když žalobkyně neprokázala, že by se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila.
Namítá-li dovolatelka neúplné dokazování v dané věci neprovedením navržených důkazů, nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, nesprávný postup soudu ohledně návrhu na přistoupení dalšího účastníka a vedení řízení, mohou tyto námitky sice odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale zároveň je třeba uvést, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení zásadní otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, čímž nenastoluje žádnou zásadní právní otázku procesně právní povahy.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve věci samé přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl, jestliže dovolání není přípustné ani do výroků o náhradě nákladů řízení, jak výše zdůvodněno.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu