ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2957.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2957/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně UNITED BUSINESS a.s., se sídlem v Brně, Bohunická 24/519, PSČ 619 00, IČO 26222990, zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalovanému městu Havlíčkův Brod, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 57, PSČ 580 01, IČO 00267449, zastoupenému JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o zaplacení částky 2 169 348 Kč s příslušenstvím a částky 485 264,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 10/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2010, č. j. 17 Co 552/2009-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Martina Hájka, advokáta, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 8. září 2009,
č. j. 3 C 10/2009-177, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 169 348 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené v této části výroku (výrok pod bodem I), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 442 007,70 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši stanovené v této části výroku (výrok pod bodem II), zamítl žalobu ohledně částky 43 256,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky (výrok pod bodem III), zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 0,25 % z částky 2 169 348 Kč od 30. listopadu 2006 do 31. prosince 2006 a ve výši 0,25 % z částky 442 007,70 Kč od 30. listopadu 2006 do 31. prosince 2006 (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem V)
Soud prvního stupně shledal žalobkyni aktivně věcně legitimovaným účastníkem řízení, což vyplývá především ze smlouvy o vkladu části podniku společnosti DELTA PEKÁRNY a.s., uzavřené touto společností jako vkladatelem s žalobkyní, a také z dalších listinných důkazů, např. zápisu o předání části podniku ze dne 31. prosince 2006 a dalších. Žalobkyně prokázala, že je právní nástupkyní společnosti DELTA PEKÁRNY a.s., neboť citovanou smlouvou na ni jako nabyvatelku přešla všechna práva a závazky týkající se převáděné části podniku ve smyslu §59 a §477 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Námitka žalovaného, že mu nebyl oznámen přechod práv a závazků, nemá podle závěru soudu prvního stupně na procesní nástupnictví žalobkyně žádný vliv.
Soud prvního stupně dále zjistil, že podle rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 10. dubna 2000, č. j. 4 C 49/99-152, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. listopadu 2002, č. j. 23 Co 580/2000-206 (dále jen „exekuční titul“), byla právní předchůdkyni žalobkyně obchodní společnosti DELTA PEKÁRNY a.s. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 2 332 075,70 Kč se 17% úrokem z prodlení od 24. 12. 1991 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení ve výši 323 160 Kč.
Dne 27. června 2003 byla mezi žalovaným jako věřitelem a právní předchůdkyní žalobkyně jako dlužníkem uzavřena dohoda označená jako „dohoda o narovnání podle §585 a násl. obč. zák.“, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala zaplatit žalovanému na úrocích z prodlení celkem 2 294 820 Kč ve sjednaných splátkách a dále se zavázala vzít zpět dovolání podané proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové s tím, že po splnění těchto povinností jsou účastníci zcela vyrovnáni. Zastupitelstvo města Havlíčkův Brod přijalo dne 28. dubna 2003 usnesení, kterým schválilo návrh na mimosoudní vyrovnání úroku z prodlení obchodní společnosti DELTA PEKÁRNY a.s. tak, že bude uhrazena část úroku z prodlení ve výši 2 294 820 Kč; rada města přijala na svém zasedání dne 9. dubna 2003 návrh splátkového kalendáře. Právní předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému sjednanou výši úroků z prodlení a vzala zpět dovolání proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Žalovaný přesto podal dne 4. srpna 2006 návrh na nařízení exekuce vůči právní předchůdkyni žalobkyně (řízení bylo vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 4771/2006). Žalovaný vymohl zbývající úrok z prodlení ve výši 2 169 348 Kč a na nákladech exekučního řízení mu právní předchůdkyně žalobkyně zaplatila částku 398 245,40 Kč jakožto náklady soudního exekutora a náklady oprávněného ve výši 38 288,30 Kč. Kromě toho žalobkyně zaplatila svému právnímu zástupci částku 48 730,50 Kč.
Žalobkyně se domáhala vrácení úroků z prodlení vymožených žalovaným v exekuci z titulu bezdůvodného obohacení a zaplacení nákladů exekučního řízení jako náhrady škody vzniklé v důsledku neoprávněného podání návrhu na exekuci ze strany žalovaného.
Soud prvního stupně neposoudil předmětnou dohodu jako dohodu o narovnání uzavřenou podle §585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přestože tak byla označena účastníky, neboť chyběl její podstatný znak, a to odstranění spornosti a pochybnosti vzájemných práv a povinností, když o sporných právech a povinnostech již bylo rozhodnuto soudem. Podle závěru soudu prvního stupně se jednalo o dohodu uzavřenou podle §570 obč. zák. (privativní novaci), v jejímž důsledku zanikl dosavadní závazek právní předchůdkyně žalobkyně uhradit úrok z prodlení ve výši 17 % p.a. z částky 2 332 075,70 Kč od 24. 12. 1991 do zaplacení, který by ke dni, kdy byla zaplacena jistina, činil 4 464 168 Kč, a byl nahrazen novým závazkem dlužníka zaplatit na úrocích pouze částku 2 294 820 Kč. Žádný další úkon, např. faktické prominutí dluhu, již v takovém případě nebylo třeba. Dohodu o privativní novaci lze přitom uzavřít i ohledně pohledávky, která již byla přiznána soudním rozhodnutím.
Předmětnou dohodu posoudil soud prvního stupně jako platný právní úkon, když dohoda byla v souladu s §570 odst. 2 obč. zák. uzavřena v písemné formě a ani obsahem neodporovala §37, §39 či §40 obč. zák. Smlouvu podepsal tehdejší starosta obce (§103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v tehdy platném znění) se schválením mimosoudního vyrovnání úroku z prodlení zastupitelstvem města Havlíčkův Brod [§85 písm. f) téhož zákona].
Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, když se mu v rámci exekučního řízení dostalo zaplacení zbývajícího úroku z prodlení ve výši 2 136 348 Kč, ačkoliv závazek dlužníka v této části na základě dohody o privativní novaci zanikl. V příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda, ke které by bývalo nedošlo, kdyby žalovaný dodržel uzavřenou dohodu a zaniklou pohledávku nevymáhal. Tuto škodu tvoří náklady uhrazené právní předchůdkyní žalobkyně soudnímu exekutorovi ve výši 398 245,40 Kč a oprávněnému ve výši 38 288,30 Kč. U nákladů zaplacených vlastnímu právnímu zástupci zohlednil soud prvního stupně to, že právní předchůdkyně žalobkyně nenavrhla zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. by tak činila odměna právního zástupce částku 5 474 Kč, nikoliv požadovaných 48 730,50 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. března 2010, č. j. 17 Co 552/2009-217, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala úhrady částky 442 007,70 Kč s úrokem z prodlení z této částky (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem III).
Odvolací soud potvrdil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela na ně odkázal. Neztotožnil se však se všemi právními závěry soudu prvního stupně.
K posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně soudem prvního stupně neměl odvolací soud výhrad, neboť v prvostupňovém řízení bylo prokázáno, že obchodní společnost DELTA PEKÁRNY a.s. vložila jako nepeněžitý vklad právě danou samostatnou organizační složku za účelem zvýšení základního kapitálu žalobkyně, přičemž vkládaná část podniku byla mimo jiné tvořena i nehmotnými složkami podnikání – tedy právy a závazky týkajícími se dané složky (jak vyplývá z článku II a III smlouvy o vkladu části podniku ze dne 7. prosince 2006 ve spojení se zápisem o převzetí části podniku). Podstatná je i vůle vkladatele – společnosti DELTA PEKÁRNY a.s., kterou dala najevo při návrhu, aby na její místo v exekučním řízení nastoupila žalobkyně. K přechodu předmětných pohledávek tak došlo podle §59 odst. 5 a §477 odst. 1 ve spojení s §487 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Skutečnost, že přechod pohledávek nebyl žalovanému jako dlužníkovi oznámen, má podle odvolacího soudu pouze ten význam, že žalovaný se mohl podle §477 odst. 2 obch. zák. a §526 odst. 1 obč. zák. zprostit svého závazku plněním původnímu věřiteli.
Předmětnou dohodu žalovaného a právní předchůdkyně žalobkyně posoudil odvolací soud jako dohodu o narovnání, neboť sporností práv ve smyslu §585 obč. zák. se nemíní jen soudní spory, nýbrž také rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. Účelem narovnání tudíž není zjistit, jak se věci mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se ruší a nahradí závazkem novým. V posuzované věci spočívá spornost práv mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným v podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla existence práva žalovaného deklarována. O tom, že se jednalo o dohodu o narovnání, svědčí podle odvolacího soudu jak obsah daného právního úkonu, tak jednoznačně formulované stanovisko obou účastníků tohoto řízení. To, že soud prvního stupně posoudil předmětnou dohodu z 27. června 2003 jinak, však nemělo vliv na správnost jeho závěru, že došlo k zániku původního závazku právní předchůdkyně žalobkyně deklarovaného v exekučním titulu, neboť privativní novace i dohoda o narovnání mají v tomto směru stejné právní účinky. Bylo-li tudíž žalovanému plněno právní předchůdkyní žalobkyně, jednalo se o plnění bez právního důvodu, neboť v okamžiku, kdy žalovaný přijal plnění od společnosti DELTA PEKÁRNY a.s., právní důvod deklarovaný pravomocným soudním rozhodnutím již neexistoval, zanikl totiž po vydání exekučního titulu v důsledku uzavření výše uvedené dohody. Žalovaný proto musí i podle závěru odvolacího soudu bezdůvodné obohacení vydat. Práva a povinnosti deklarovaná soudním rozhodnutím totiž mohou zaniknout i jiným způsobem, než splněním ze strany povinného.
Odvolací soud také potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně ohledně schválení předmětné dohody zastupitelstvem města Havlíčkův Brod. Podle ustanovení §85 písm. f) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o vzdání se práva a prominutí pohledávky vyšší než 20 000 Kč a podle §41 odst. 2 téhož zákona jsou úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popř. rady obce, bez tohoto schválení od počátku neplatné. V dané věci soud prvního stupně správně zjistil, že zastupitelstvo o daném právním úkonu rozhodlo, což vyplývá ze zápisu z jednání zastupitelstva ze dne 28. 4. 2003, přičemž existence takového rozhodnutí byla konstatována i v dopise zástupce žalovaného ze dne 7. 5. 2003. Za nastalé situace nemohla mít právní předchůdkyně žalobkyně pochybnosti o řádném způsobu vytvoření vůle obce. Starosta obce následně při uzavírání dohody o narovnání jednal pouze v rámci tohoto rozhodnutí.
K odlišnému právnímu závěru dospěl odvolací soud při posuzování nároku na náhradu škody. Důvod, pro který právní předchůdkyně žalobkyně ukončila exekuci a zabránila tak projednání jejích námitek v exekučním řízení, totiž tkvěl v jejích ekonomických zájmech. Na těch žalovaný nenesl žádnou vinu. Z obsahu exekučního spisu navíc vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně měla zřejmě mylnou představu ohledně možnosti zastavení exekuce. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky představující náklady jiného řízení z titulu náhrady škody, navíc nemůže být úspěšná, neboť by tak docházelo k obcházení příslušné právní úpravy náhrady nákladů řízení. O částkách, které byly žalovanému zaplaceny na náhradě nákladů exekučního řízení, již bylo rozhodnuto v předchozím řízení a těmito rozhodnutími je soud vázán. Žalobkyni proto nesvědčí právo na náhradu škody.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body I a III napadl žalovaný dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil vyjmenované otázky v rozporu s hmotným právem.
Stejně jako v předchozím řízení vznesl dovolatel výhrady vůči postavení žalobkyně ve sporu a její aktivní legitimaci. Namítl, že postupitel je povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky; teprve okamžikem oznámení se postoupení pohledávky stává právně účinným vůči dlužníkovi. Dovolateli nebylo postoupení oznámeno, a proto je podle jeho názoru vůči němu neúčinné. Žalobkyně také neprokázala, že by žalovaná pohledávka byla součástí vložené části podniku, nebyla nikdy doložena účetními doklady, ani zahrnuta ve smlouvě o vkladu části podniku (nebyla výslovně uvedena ani v účetnictví, ani ve znaleckém posudku).
Další výtky dovolatele jsou směřovány vůči hodnocení předmětné dohody o narovnání. Dovolatel akceptuje právní názor soudu prvního stupně, že se nejednalo o smlouvu o narovnání, i když tak byla označena. Nesouhlasí však s hodnocením dohody jako privativní novace, takový závěr je podle jeho názoru překvapivým právním názorem. Předmětnou dohodu považuje za neplatný právní úkon pro nedostatek souhlasu zastupitelstva města Havlíčkův Brod podle §85 písm. f) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Podle dovolatele by bylo možno předmětnou dohodu považovat za kumulativní novaci podle §516 obč. zák. ve vztahu k části týkající se splatnosti části úroku z prodlení, u níž byly sjednány splátky. Nedostatek schválení uzavřené dohody zastupitelstvem města Havlíčkův Brod vychází z názoru dovolatele, že zastupitelstvo mělo schvalovat konkrétní písemnou smlouvu, a to až po uzavření dohody o narovnání, tedy po datu 27. června 2003, a následně mělo dále rozhodovat o prominutí zbývající části dluhu. Taková rozhodnutí však zastupitelstvo Havlíčkova Brodu nepřijalo, a proto je podle názoru dovolatele předmětná dohoda neplatná pro rozpor se zákonem o obcích. V důsledku toho nemohou částky zaplacené v exekučním řízení představovat plnění bez právního důvodu, neboť byly poskytnuty na základě pravomocného rozhodnutí nalézacího soudu.
Podle názoru dovolatele měla právní předchůdkyně žalobkyně věc řešit v exekučním řízení postupem podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. návrhem na zastavení exekuce. Pokud tak neučinila, k úhradám v exekučním řízení došlo z důvodů na straně žalobkyně a není splněna žádná ze zákonných podmínek podle §451 obč. zák. pro vznik odpovědnosti z titulu bezdůvodného obohacení.
Podle dovolatele má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam z hlediska posouzení těchto otázek:
- zda dohoda o narovnání, jejímž předmětem je úprava vzájemných práv a povinností, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto obecnými soudy, nepostrádá svůj základní předpoklad spornosti či pochybnosti nároků;
- zda skutečnost, že dohoda o narovnání postrádá svůj základní předpoklad, kterým je spornost či pochybnost vzájemných práv a povinností, může způsobovat neplatnost takového právního úkonu, případně zda je možné jej považovat za jiný právní úkon, např. privativní novaci;
- zda v případě, že o části pravomocně přiznané pohledávky byla následně účastníky řízení uzavřena dohoda o narovnání, automaticky bez dalšího zaniká zbývající část pravomocně přiznané pohledávky, která se předmětem dohody o narovnání nestala;
- zda se žalobce může domáhat nároku z titulu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, pokud byl dluh uhrazen na základě pravomocného rozhodnutí soudu jeho vymožením v rámci pravomocně nařízeného exekučního řízení na základě exekučního titulu, když žalobce v rámci tohoto exekučního řízení se svými argumenty a obranou neuspěl, popř. je neuplatnil;
- zda je možné narovnat vzájemná práva a povinnosti, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto;
- zda v případě, že zastupitelstvo města rozhodne o úhradě části pravomocně přiznané pohledávky, plyne z tohoto rozhodnutí zánik zbylé výše pohledávky;
- zda v případě uzavření dohody o narovnání, kterou dochází ke snížení pravomocně přiznané pohledávky, se jedná o vzdání se práva či o prominutí pohledávky ve smyslu §85 písm. f) zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zda je v takovém případě třeba, aby zastupitelstvo rozhodlo o schválení konkrétního návrhu písemné smlouvy existujícího již v době schvalování.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, neboť v judikatuře neexistují při řešení otázek vytýčených dovolatelem žádné rozpory. O právech a povinnostech, o nichž již bylo soudem pravomocně rozhodnuto, mohou účastníci uzavřít dohodu, neboť sporností práv se nemíní jen soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na předmětný závazek, přičemž spornost může být skutková i právní, objektivní i subjektivní. Aktivní věcná legitimace žalobkyně zpochybňovaná dovolatelem je otázkou skutkovou, nikoliv právní a není možné ji v dovolacím řízení vedeném podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat. Bezdůvodné obohacení na straně dovolatele vzniklo, jak správně konstatovaly oba soudy, a to přijetím plnění podle původního závazku deklarovaného soudním rozhodnutím, který již zanikl a byl nahrazen závazkem novým. Dovolatelem zpochybňovaný obsah předmětné dohody účastníků je podle žalobkyně zcela nepodložený. Z textu dohody jednoznačně plyne, že úmyslem stran bylo vypořádat veškeré nároky účastníků. Schválení dohody o narovnání zastupitelstvem města Havlíčkův Brod a text přijatého usnesení – „mimosoudní vyrovnání úroku z prodlení z pohledávky“ za žalobcem tak, že „bude uhrazena část úroku z prodlení ve výši 2 294 820 Kč“, nebudí žádné pochybnosti o vůli žalovaného ve vztahu k obsahu dohody. Žalobkyně navrhla odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Dovolatel odůvodňuje přípustnost svého dovolání nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem, jeho výhrady směřují nejprve stejně jako v předchozím řízení vůči aktivní věcné legitimaci žalobkyně, která podle jeho názoru neprokázala, že žalovaná pohledávka náležela k vkládané části podniku. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že aktivní věcná legitimace žalobkyně dána je. Vyšel přitom ze zjištění, že obchodní společnost DELTA PEKÁRNY a.s. vložila jako nepeněžitý vklad do společnosti žalobkyně organizační složku svého podniku, přičemž předmětná pohledávka se ve smyslu §59 odst. 5 a §477 odst. 1 obch. zák. týkala dané organizační složky a byla tudíž součástí vkládané části podniku.
Podle názoru dovolatele žalobkyně neprokázala, že žalovaná pohledávka náležela ke vkládané části podniku. Samotná otázka, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno týkající se kvantifikace práv a závazků souvisejících s vkládanou částí podniku není otázkou právní, jak se mylně domnívá dovolatel, nýbrž otázkou skutkovou. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Pokud soud prvního stupně a součastně i soud odvolací, který skutkové závěry soudu prvního stupně převzal, dospěl k závěru, že spolu s vkládanou částí podniku byly do základního jmění žalobkyně vloženy i předmětné bezesmluvní pohledávky tvořící nehmotnou složku podnikání, nepřísluší dovolacímu soudu tento závěr přezkoumat, neboť je skutkovými závěry odvolacího soudu vázán.
Dovolatel se mýlí, dovozuje-li ze skutečnosti, že mu právní předchůdkyně žalobkyně neoznámila v návaznosti na uzavření smlouvy o vkladu části podniku společnosti DELTA PEKÁRNY a.s. do společnosti žalobkyně, že dochází k přechodu práv a závazků, že je tento přechod vůči němu jako dlužníku neúčinný. Podle ustanovení §477 odst. 1 obch. zák. v případě smlouvy o prodeji podniku na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se přechod pohledávek jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek a podle odstavce 3 tohoto ustanovení se k přechodu závazku nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím.
Podle ustanovení §526 odst. 1 věty druhé obč. zák. platí, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Jiný důsledek toto neoznámení nemá. Pokud tedy v řízení postupník toto postoupení prokáže, je aktivně legitimován.
Právní názor dovolatele, podle něhož nelze poté, co bylo o právech a povinnostech soudem pravomocně rozhodnuto, dojít o týchž právech a povinnostech mezi účastníky k dohodě o narovnání, nemá žádné právní opodstatnění a nemůže být tudíž ani v rozporu se stávající judikaturou, jak dovolatel namítá. Účastníci řízení jsou samozřejmě vázáni pravomocným rozhodnutím, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, v tom smyslu, že nemohou v jiném řízení uplatňovat nároky, o nichž již bylo rozhodnuto. Práva a povinnosti deklarovaná soudním rozhodnutím však mohou zaniknout i jinak než splněním ze strany povinného, kupříkladu v důsledku prominutí dluhu, privativní novace, ale též v důsledku dohody o narovnání uzavřené mezi účastníky sporu poté, co byl spor ukončen pravomocným soudním rozhodnutím, jak správně konstatoval odvolací soud. I pohledávka, o níž bylo rozhodnuto pravomocným soudním rozhodnutím, může být mezi stranami sporná, o čemž v daném případě svědčí i dovolání podané právní předchůdkyní žalobkyně. Jak Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 26. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, sporností práv ve smyslu §585 obč. zák. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu má být plněno, kdy apod.). Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Navíc v daném případě se z obsahu dohody právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaného ze dne 27. června 2003, podle níž se strany dohodly, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavazuje zaplatit žalovanému úroky z prodlení přiznané rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 10. dubna 2000, č. j. 4 C 49/99-152, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. listopadu 2002, č. j. 23 Co 580/2000-206, ve výši 2 294 820 Kč v dohodě uvedených splátkách a do 10 dnů od podpisu dohody vzít zpět dovolání proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu, přičemž pokud dlužník tyto povinnosti splní, promine mu věřitel zbylou výši soudem určeného úroku z prodlení, podává, že nejde o dohodu o narovnání, nýbrž dohodu o prominutí dluhu podle §574 odst. 1 obč. zák. s odkládací podmínkou podle ustanovení §36 odst. 2 obč. zák. Nicméně tento dílčí nesprávný závěr odvolacího soudu neměl vliv na správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť v jak v případě dohody o narovnání, tak v případě prominutí dluhu dochází k zániku původního závazku dlužníka. V této souvislosti pak není opodstatněná námitka odvolatele, že prominutí dluhu vyžadovala další následný úkon žalovaného.
Dovolatel dále namítl, že žalobkyně se nemůže domáhat nároku z titulu bezdůvodného obohacení, pokud byl dluh vymožen v exekučním řízení a pokud v tomto řízení žalobkyně neuspěla se svojí obranou. V takovém případě není podle dovolatele splněna žádná ze zákonných podmínek podle §451 obč. zák. pro vznik závazku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně, popř. její právní předchůdkyně, měla celou záležitost řešit v exekučním řízení postupem podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tedy návrhem na zastavení exekuce. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně vzala zpět podané odvolání v exekučním řízení i návrh na zastavení exekuce, byla to její vina. Námitky v exekučním řízení nelze obecně následně řešit v řízení sporném z titulu bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na svůj rozsudek ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 1283/2007, v němž se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná získat na její úkor tak, že se jí v rámci soudního výkonu rozhodnutí dostalo plnění, ačkoli přisouzená (judikátní) pohledávka po vyhlášení přisuzujícího rozsudku (po titulu) zanikla. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že jestliže bylo žalované na úkor žalobkyně poskytnuto plnění na judikátní pohledávku, kterou žalovaná neměla, protože tato pohledávka po vydání přisuzujícího rozsudku, tedy po titulu zanikla, pak došlo u žalované k bezdůvodnému obohacení spočívajícímu v majetkovém prospěchu získanému bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 obč. zák., a to bez zřetele na to, zda byl výkon rozhodnutí zastaven podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od těchto závěrů ani v nyní posuzované věci. Z uvedeného je současně zřejmé, že na vznik bezdůvodného obohacení na straně povinného v případě vymáhání pohledávky, která po právní moci rozhodnutí zanikla, v exekuci, nemá žádný vliv ani okolnost, zda povinný navrhl zastavení exekuce.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu není způsobilá vyvolat ani poslední námitka dovolatele, že předmětná dohoda nebyla schválena žalovaným v souladu se zákonem č 128/2000 Sb., o obcích. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně zastupitelstvo města Havlíčkův Brod dne 28. dubna 2003 přijalo usnesení, kterým schválilo návrh na mimosoudní vyrovnání úroku z prodlení obchodní společnosti DELTA PEKÁRNY a.s. tak, že bude uhrazena část úroku ve výši 2 294 820 Kč. V intencích tohoto usnesení uzavřely strany dne 27. června 2003 předmětnou dohodu.
Podle ustanovení 85 písm. f) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném v době uzavření dohody o prominutí dluhu, zastupitelstvu obce je vyhrazeno rozhodování o vzdání se práva nebo prominutí pohledávky vyšší než 20 000 Kč. Předmětné usnesení zastupitelstva města Havlíčkův Brod je třeba obsahově posoudit jako souhlas s prominutím dluhu právní předchůdkyně žalobkyně v rozsahu částky 2 294 820 Kč. Za této situace nelze dovodit, že by dohoda o prominutí dluhu ze dne 27. června 2003 byla neplatná, i když k souhlasu s tímto právním úkonem došlo před tím, než byl učiněn.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázky, které v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 29. února 2012], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu