ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2994.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2994/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D., v právní věci žalobkyně DUBEX, s. r. o. VRANOV , se sídlem ve Slovenské republice, Vranov na Topl´ou, Námestie Slobody 1237, PSČ: 093 01, IČ: 361 68 025, zast. Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 14a, proti žalované LH-montáže, spol. s r. o., v likvidaci , se sídlem v Brně, Hudcova 78b, IČ: 155 45 806, o zaplacení částky 63.395,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 94/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2009, č. j. 27 Co 859/2006-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále též jen „ soud prvého stupně “) rozsudkem ze dne 5. 12. 2005, č. j. 32 C 94/2002-94, rozhodl tak, že změna žaloby, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 63.395,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 63.395,- Kč od 30. 11. 2001 do zaplacení, se připouští (výrok I.), dále že žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 63.395,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,05 % z částky 63.395,- Kč za každý den prodlení od 30. 11. 2001 do zaplacení, se zamítá (výrok II.), že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 23.450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. A. M., advokáta, (výrok III.) a žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet soudu prvého stupně soudní poplatek ve výši 24.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 4. 2009, č. j. 27 Co 859/2006-159, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku II. a III. a dále změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku IV. tak, že žalobkyni se povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 24.760,- Kč neukládá; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně původně v řízení domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit částku 63.395,- Kč. Usnesením ze dne 5. 12. 2005 byla připuštěna změna žaloby, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 63.395,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 63.395,- Kč od 30. 11. 2001 do zaplacení. Odvolací soud po zopakování dokazování sdělením obsahu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 24. 9. 2001, č. 01/063 VÚ, dopisu žalobkyně adresovaného žalované ze dne ze dne 15. 2. 2002, faktury žalobkyně č. 02/11-01 ze dne 31. 10. 2001 zjistil, že mezi účastníky byla v rámci jejich podnikatelské činnosti uzavřena dne 24. 9. 2001 smlouva, dle které se žalobkyně zavázala pro žalovanou provádět ode dne uzavření smlouvy montážní práce stavebního charakteru na stavbě areálu Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, přičemž předmět díla byl pouze zcela obecně vymezen, aniž by bylo specifikováno, jaké konkrétní práce mají být na stavbě žalobkyní provedeny, taktéž cena nebyla do volného místa v ujednání o ceně, které bylo ve smlouvě obsaženo, účastníky doplněna.
Dle názoru odvolacího soudu šlo v daném případě toliko o smlouvu, v níž byl dohodnut stranami budoucí rámec smlouvy o dílo dle §536 obchod. zák., neboť ve smlouvě absentovalo, jaké konkrétní dílo má být zhotoveno a další náležitosti. Žalobkyně v řízení neprokázala svá tvrzení, že k uzavření vlastní smlouvy o dílo docházelo až přidělením konkrétní práce na stavbě jejím pracovníkům s tím, že cena byla stanovena ve výši 135,- Kč za pracovní hodinu, jejíž provedení bylo účastníky odsouhlaseno. Odvolací soud nemohl žalobkyni poučit dle ust. §118a o. s. ř. za účelem doplnění tvrzení o tom, jaké konkrétní práce byly na stavbě jejím pracovníkům přiděleny, což by bylo podstatné i s ohledem na možné posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení, neboť postupoval dle §101 odst. 3 o. s. ř. a jednak v nepřítomnosti žalobkyně, jelikož se k jednání přes řádně doručené předvolání nedostavila.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení o tom, že jí vznikl ze závazkového či jiného vztahu nárok na zaplacení částky v žalované výši, resp. tvrzené smluvní pokuty, odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správné potvrdil.
Podáním ze dne 3. 7. 2009, nazvaným „ Dovolanie voči vydanému rozsudku č. 27Co 859/2006 zo dňa 14.04.2009 “ napadla žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu a zejména uvedla, že odvolací soud nepřihlédl k tvrzením uvedeným v odvolání ze dne 1. 2. 2006, nezohlednil žalobkyní v řízení předložené důkazy. Uvedla, že faktury za provedené práce byly vystavovány v kanceláři p. M. a že při podpisu smlouvy o dílo dne 6. 11. 2001, č. 01/063 VÚ, byl přítomen za společnost Lavimont p. M. a jeho sekretářka, jež podepsala faktury č. 02/11-01 a č. 02/12-01. Upozornila, že smlouva jí nebyla podepsána dne 24. 9. 2001 a že se soud nevypořádal s existencí listiny ze dne 26. 10. 2001, jež zaslala žalovaná s tím, že v příloze je ve dvojím vyhotovení smlouva o dílo č. 01/63/VU, do níž měla žalobkyně doplnit číslo bankovního účtu a následně ji podepsanou vrátit žalované. Žádnou jinou smlouvu žalobkyně s žalovanou dle svého tvrzení nikdy neuzavřela. Žalobkyně namítla, že nemohla vykonávat práce dle projektové dokumentace, jak tvrdila žalovaná, neboť to byla ona, jež měla tuto projektovou dokumentaci v držení.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby byla osvobozena od soudních poplatků kvůli své druhotné platební neschopnosti.
Podáním ze dne 22. 3. 2010 doplnil soudem ustanovený zástupce žalobkyně, advokát Mgr. P. Š. (viz dále), dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tak, že dovolání je dle jeho přesvědčení přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že právní otázkou, kterou soudy řešily nesprávně, je, zda je smlouva o dílo neplatná pro neurčitost v případě, že není přesně smluven předmět smlouvy o dílo a k dispozici je toliko projektová dokumentace celého díla, aniž by však zhotovitel prováděl celé toto dílo. V případě záporné odpovědi se pak dle dovolatelky nabízí otázka, jakého charakteru je plnění zhotovitele, zda jde o bezdůvodné obohacení a zda se jeho výše vypočte dle obdobné smlouvy o dílo či dle hodnoty provedených prací.
Dále uvedl, že smlouva o dílo nebyla uzavřena dnem zahájení prací (24. 9. 2001), přestože toto datum bylo do smlouvy následně „ někým “ doplněno. Smlouva byla uzavřena později, až po zahájení prací. Do této doby pracovníci žalobkyně vykonávali práce přidělené dle ústní dohody s žalovanou, a proto rozhodující byly montážní pracovní výkazy jednotlivých pracovníků žalobkyně. Stavební deník nevedla žalobkyně, přestože měla, nýbrž žalovaná, jež si i bez účasti žalobkyně podepsala protokol o neshodách, a bylo tomu tak proto, že za žalobkyni nebyl na místě nikdo, kdo by mohl za něj jednat. Dovolatelka dále uvedla, že se sice seznámila s výkresovou dokumentací, což stvrdila svým podpisem na smlouvě, avšak nevěděla, jaké konkrétní práce bude vykonávat, přičemž tuto rozsáhlou výkresovou dokumentaci neměla při provádění prací ani k dispozici.
Dovolatelka upozornila, že žalovanou v řízení předložené vzory smluv – dodání pracovníků na práce mohly být vytvořeny účelově žalovanou kdykoli po uzavření smlouvy o dílo č. 01/063/VÚ. Důvodem, že nebyla ve smlouvě o dílo sjednána cena za dílo, bylo, že strany nevěděly, jaké konkrétní práce bude žalobkyně (resp. její zaměstnanci) vykonávat. Cena byla dohodnuta stranami sporu následně ústně. Dle názoru dovolatelky byla tedy uzavřena účastníky ústní smlouva o dílo, na základě které žalobkyně pro žalovanou provedla montáž zárubně dveří a rámů. Rozsah prací je zřejmý z montážních pracovních výkazů, a nebylo tedy nutné vyzývat žalobkyni, aby tvrdila (a navrhovala k těmto tvrzením důkazy) další skutečnosti. Smlouva o dílo č. 01/063/VÚ je pro absenci dohody o ceně a předmětu díla dle jejího názoru neplatná. Žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že nepostupovala dle §219a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. §213 odst. 4 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů žalobkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „ o. s. ř. “) a zjistil, že dovolání bylo podáno včas (dovolání bylo podáno žalobkyní – nezastoupeným advokátem – podáno včas, dovolatelka následně požádala o ustanovení zástupce pro dovolací řízení a tomuto návrhu bylo usnesením ze dne 7. 12. 2009, č. j. 32 C 94/2002-184, vyhověno a zástupcem byl ustanoven Mgr. P. Š., advokát, který podáním ze dne 22. 3. 2010 včas podané dovolání žalobkyně ze dne 3. 7. 2009 doplnil), osobou oprávněnou (žalobkyní), jež byla, jak shora uvedeno, zastoupena advokátem a jí bylo dovolání sepsáno.
V posuzovaném případě bylo možné z obsahu dovolání ze dne 3. 7. 2009 dovodit rozsah a dovolací důvody, jimiž bylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno, a proto v podání ustanoveného právního zástupce bylo možné rozsah či dovolací důvody blíže rozvádět, nikoli již měnit či rozšiřovat, a nebylo tak za dané situace již aplikovatelné ust. §241b odst. 3 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání žalobkyně směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy odvolacími rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit pro hodnocení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, nikoli již tzv. jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nejde-li v nich o řešení zásadní procesní otázky, pokud by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. nedostatky ve skutkovém zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky žalobkyně, prostřednictvím kterých brojí proti domnělým vadám řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (že odvolací soud nepřihlédl k tvrzením uvedeným v odvolání a nezohlednil předložené důkazy) nemohou založit přípustnost dovolání napadeného rozhodnutí (§237 odst. 3 o. s. ř. a §242 odst. 3 o. s. ř.), pakliže je přípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. teprve zvažována.
Dovolací soud se dále nemohl zabývat ani dovolatelkou uplatněnými důvody směřujícími proti správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (že byla mezi účastníky uzavřena ústní smlouva o dílo, že písemná smlouva o dílo č. 01/063/VÚ nebyla uzavřena dne, který je v této smlouvě uveden, tj. dne, kdy byly zahájeny práce - 24. 9. 2001), poněvadž jimi lze proti rozhodnutí odvolacího soudu brojit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a). Pakliže je však v řízení zvažována přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nejsou uvedené důvody za této situace rozhodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že žalobě nebylo možné vyhovět, pakliže písemná smlouva nazvaná smlouva „ o dílo “ ze dne 24. 9. 2001, č. 01/063 VÚ, o níž žalobkyně tvrdí, že ji podepsala 6. 11. 2001 (ve spise založená smlouva toto datum neobsahuje), nebyla vzhledem k absenci dohody o předmětu a rozsahu díla smlouvou o dílo, nýbrž smlouvou rámcovou, v níž byl toliko uzavřen rámec budoucí smlouvy o dílo, a pokud žalobkyně neprokázala, že s žalovanou uzavřela ústní smlouvu o dílo, dle které řádně provedla dílo pro žalovanou ve sjednaném rozsahu a že jí náleží za to cena, kterou si strany dohodly, popř. jinak stanovená, a smluvní pokuta ve výši 0,05 % za každý den prodlení. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobkyně z tohoto závazkového vztahu, popř. vztahu jiného (např. z důvodu bezdůvodného obohacení), právo na uplatněné nároky nevzniklo.
Význam rámcových smluv spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejich prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejich základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Takto smluvená základní pravidla pak nejsou ničím jiným než oněmi jinými (jinými než všeobecnými) obchodními podmínkami, upravenými v ustanovení §273 odst. 1 obchod. zák .
Pokud odvolací soud dovodil, že smlouva ze dne 24. 9. 2001 byla smlouvou rámcovou a nikoli smlouvou o dílo, z níž nevznikla žalobkyni ani žalované žádná práva a závazky, jde o otázku, která nemá zásadní právní význam, a proto nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tomu lze uvést, že sama žalobkyně v dovolání uvádí protichůdná tvrzení. Dílem tvrdí, že jinou smlouvu než uvedenou shora neuzavřela (č. l. 166), dílem pak že s žalovanou uzavřela nejprve ústní smlouvu o provádění montážních prací a teprve následně na žádost žalované smlouvu o dílo (č. l. 194). Existenci takové ústní smlouvy, její obsah a další náležitosti, však v řízení neprokázala.
Namítala-li žalobkyně, že nebylo třeba tvrdit (a navrhovat k tomu důkazy) týkající se event. uzavření ústní smlouvy, jejího předmětu, výše ceny díla, termínu zhotovení díla, okolností předání a převzetí díla, okamžik vzniku práva na zaplacení ceny díla apod., neboť to vyplývá z montážních pracovních výkazů a provedeného dokazování, není tato námitka namístě. Žalobkyně v řízení, jak výše uvedeno, pouze tvrdila (a neprokázala), že došlo k ústnímu uzavření smlouvy o dílo a co bylo jejím předmětem. K tomu považuje dovolací soud za vhodné uvést, že žalobkyně v řízení měnila svá tvrzení ohledně předmětu díla (tvrdila, že předmětem dohody bylo jen dodání pracovníků na uvedenou stavbu, a dále že předmětem smlouvy o dílo bylo provedení montážních prací stavebního charakteru, přičemž rozsah a předmět prací byl dohodnut ústně jejími zaměstnanci s žalovanou). Z montážních pracovních výkazů ani z dalších v řízení provedených důkazů (mj. též z důkazů navržených žalobcem) tyto skutečnosti ohledně uzavření ústní smlouvy o dílo a jejího obsahu nevyplynuly, a proto nelze uvedené námitce žalobkyně směřující proti závěru odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene přisvědčit.
Protože se dovolatelce prostřednictvím v dovolání uvedených námitek nepodařilo zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu, Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené rozhodl tak, že její dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu