ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3083.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3083/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Společnost pro alternativní energie, veřejná obchodní společnost, zkráceně: SAE, v.o.s. , se sídlem Ústí nad Labem, Klíšská 23, identifikační číslo osoby 40230571, zastoupené JUDr. Pravoslavem Svobodou, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Údolní 8, proti žalované Wind Tech, a.s. , se sídlem Brno, Moravské nám. 3, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 60706376, zastoupené JUDr. Markem Ivičičem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 6, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 123/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2011, č.j. 27 Co 418/2009-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 550 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pravoslava Svobody, advokáta se sídlem Ústí nad Labem, Údolní 8.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. března 2011, č.j. 27 Co 418/2009-73, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. září, č.j. 20 C 123/2008-41, ve výroku I. ve znění: Rozhodčí nález sp. zn. 5549/08 ze dne 28. dubna 2008, vydaný rozhodcem Mgr. Andreou Najvárkovou, sídlem na adrese Sdružení rozhodců s. r. o. v Brně, Příkop 8 (IBC) se zrušuje; výrokem II. potvrdil výrok II. soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že v kupní smlouvě ze dne 30.10.2001, ve znění dodatku č. 2 ze dne 6.11.2002 si účastníci dohodli, že veškeré z této smlouvy v budoucnu vzešlé majetkové spory se strany zavazují řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými Sdružením rozhodců, s. r. o., IČ 63496658, se sídlem Brno, Příkop 8 (IBC), PSČ 602 00, s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách Sdružením rozhodců, s. r. o. www.sdruzenirozhodcu.cz . Ve věci jmenovaný rozhodce Mgr. Andrea Najvárková vyzval žalobkyni (v rozhodčím řízení žalovanou) výzvou ze dne 10.1.2008 k podrobnému písemnému vyjádření k podané žalobě. Ve vyjádření ze dne 23.1.2008 žalobkyně uvedla, že dřívější rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Monikou Hrtoňovou napadla žalobou podanou u Městského soudu v Brně a do jeho rozhodnutí nepokládá rozhodčí nález za platný. Rovněž uvedla, že je namístě řešit i protiplnění druhé strany v případě, že by byla smlouva neplatná, a navrhla, aby projednání žaloby bylo odloženo do pravomocného rozhodnutí o žalobě na zrušení předchozího rozhodčího nálezu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění do 31.3.2012 před novelou zákonem č. 19/2012 Sb. (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže podle písm. b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, podle písm. c), kdy ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, podle písm. e), kdy straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat a písm. f), kdy rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému.
Odvolací soud po zopakování důkazů listinami provedenými k důkazu před soudem prvního stupně, a to listinami obsaženými v rozhodčím spise založeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 67 Nc 11897/2008 dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b), c) a f) zákona o rozhodčím řízení, ale ztotožnil se se soudem prvního stupně, že je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, když žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat, pokud rozhodce bez ústního projednání věci rozhodl a nebylo-li v řízení prokázáno, že by si strany dohodly, že řízení před rozhodcem nebude ústní. Poukázal přitom na §19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, který stanoví, že řízení před rozhodci je ústní, nedohodnou-li se strany jinak.
S ohledem na uvedený právní závěr se odvolací soud již nezabýval námitkou, že strany neměly v rozhodčím řízení rovné postavení a nebyla jim dána plná příležitost k uplatnění jejich práv podle §18 zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení předmětného rozhodčího nálezu, neboť toto rozhodnutí považoval za věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, čímž se dovolává dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu považuje, zda:
a) je rozhodce povinen v rozhodčím řízen při neakceptaci návrhu jedné ze stran na přerušení řízení vydávat o tom zvláštní usnesení,
b) zda je možno sjednat dohodu o tom, že v rozhodčím řízení bude rozhodováno pouze na základě písemných podkladů odkazem na vzorový dokument vytvořený třetí osobou,
c) zda rozhodčí řízení musí být vždy ústní i tehdy, jestliže mezi účastníky není jakýkoliv spor o skutkovém stavu a podklady jsou dostačující pro rozhodnutí a zda je absence ústního jednání v rozhodčím řízení sama o sobě bez dalšího důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.
Má za to, že ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení se týká neposkytnutí možnosti věc před rozhodcem projednat a nikoliv absence ústního jednání. Poukazuje na ustanovení §19 odst. 3 o. s. ř., podle něhož není třeba, aby dohoda o tom, že řízení před rozhodci nebude ústní, byla uzavřena písemně nebo aby byla obsažena přímo v rozhodčí doložce. Jestliže si účastníci sjednali, že veškeré z předmětné smlouvy v budoucnu vzešlé majetkové spory se strany zavazují řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. a podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými Sdružením rozhodců, s. r. o., IČ 63496658, se sídlem Brno, Příkop 8 (IBC), PSČ 602 00, a v Rozhodčím řádu je obsaženo pravidlo, podle něhož bude ve věci nařízeno ústní jednání nebo bude rozhodnuto pouze na základě písemných podkladů, je dovolatelka přesvědčena, že rozhodce postupoval v souladu s dohodou smluvních stran, jestliže mezi účastníky nebylo jakékoliv sporu o skutkovém stavu věci, podklady byly dostačující pro rozhodnutí a žalobkyně nepožadovala konání ústního jednání. Má za to, že i jiné subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené podle §13 zákona o rozhodčím řízení mohou vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelkou formulované otázky, jí považované za otázky zásadního právního významu, se podle žalobkyně dotýkají projednávané věci jen okrajově a jsou pouze polemikou s určitými rozhodnutími soudů, přičemž otázka pod bodem b) již byla judikaturou jednoznačně vyřešena.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podala-li dovolatelka dovolání do všech výroků napadeného rozsudku, tedy i do výroků týkajících se nákladů řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalované směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkající se náhrady nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, kterou je napadán výrok I. odvolacího soudu ve věci samé. V této části není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud je nucen konstatovat, že otázka položená žalovanou v dovolání pod písm. a) nesplňuje předpoklad pro závěr, že řešení této právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam. Za rozhodující ke zrušení rozhodčího nálezu shledal totiž odvolací soud důvod uvedený v ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, tj. že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat, vydal-li rozhodce rozhodčí nález, aniž by nařídil ústní jednání, a to za situace, kdy nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli, že řízení před rozhodcem nebude ústní.
Podle §19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné.
Podstatné pro posouzení věci bylo zjištění, že účastníci si nedohodli, že řízení před rozhodcem nebude ústní a že ústní řízení v rozhodčím řízení nebylo nařízeno a neproběhlo.
V této souvislosti je nutno připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Za situace, kdy řízení neproběhlo ústně, jak předpokládá §19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, a nebylo podle odvolacího soudu prokázáno, že by si účastníci dohodli, že řízení před rozhodcem nebude ústní, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení a je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, jak správně dovodil odvolací soud v souladu se zákonem a dosavadní judikaturou (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Pokud se dovolatelka domnívá, že bylo možno jednat v rozhodčím řízení jen na základě písemných podkladů a odkázala přitom na Rozhodčí řád, neboť účastníci si v rozhodčí smlouvě dohodli, že v rozhodčím řízení bude postupováno v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. a podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými Sdružením rozhodců, s. r. o., přičemž má za to, že i jiné subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené podle §13 zákona o rozhodčím řízení mohou vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí, je nutno konstatovat, že názor dovolatelky není v souladu se zákonem a přijatou judikaturou.
Podle ustanovení §13 zákona o rozhodčím řízení stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).
V daném případě si účastníci nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze třetí osobě umožnili, aby určila rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného společností s ručením omezeným.
Je namístě poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 občanského zákoníku. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí velkého senátu v rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky. Závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu dopadají i na přezkoumávanou věc. Nelze proto považovat za platnou dohodu smluvních stran o vyloučení ústního jednání v rozhodčím řízení, kdy si strany pouze sjednaly, že pravidla vedení řízení upravuje Rozhodčí řád vydaný soukromoprávním subjektem a nikoliv stálým rozhodčím soudem.
Namítá-li dovolatelka, že řízení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a dosavadní judikaturou, tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalované není ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedený závěr, že dovolání do výroků rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné podle §237 až §239 o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 2 250 Kč (§8, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 2 550 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu