ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.309.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 309/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Pavel Horák a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce R. R. , zastoupeného JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Velflíkova 4, proti žalované LKN s.r.o. , se sídlem Chrudim II., Václavská 274, PSČ 537 01, identifikační číslo osoby 25991361, zastoupené JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 55 Cm 68/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2010, č.j. 4 Cmo 16/2010-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 760 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miloše Hoška, advokáta se sídlem v Praze 6, Velflíkova 4.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. srpna 2010, č.j. 4 Cmo 16/2010-66, výrokem I. změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 5. listopadu 2009, č.j. 55 Cm 68/2009-47, ve výroku I. tak, že zrušil rozhodčí nález z 12.11.2007, sp. zn. RU2/13/2007, vydaný rozhodcem Ing. Liborem Šmídem se sídlem v Hradci Králové, a změnil výrok o nákladech řízení; výrokem II. rozhodl Vrchní soud v Praze o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci se dohodli dne 30.1.2007 na Všeobecných smluvních podmínkách (dále jen „VSP“), v jejichž čl. 6 bylo uvedeno, že veškeré vzájemné případné spory, řídící se obchodním zákoníkem, občanským zákoníkem a zákoníkem práce, příp. jinými zákony upravujícími majetkové vztahy, včetně závazků vyplývajících z postoupení pohledávek, budou řešeny před jediným rozhodcem, kterého určí objednatel ze seznamu rozhodců vedeného objednatelem (nyní žalovaná).
Soud prvního stupně posoudil uvedenou rozhodčí doložku za platně uzavřenou a neshledal důvodné námitky žalobce ohledně zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Ing. Liborem Šmídem dne 12.11.2007, pod sp. zn. RU2/13/2007, proto žalobu o zrušení rozhodčího nálezu zamítl.
Odvolací soud naopak neshledal uvedenou rozhodčí doložku za platně sjednanou. Svůj závěr odůvodnil tím, že účastníci si nedohodli osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze žalované umožnili, aby určila rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného společností žalované. Možnost vést seznam rozhodců je ale umožněna jen v řízení vedeném u stálého rozhodčího soudu, nikoliv u soukromé společnosti, v daném případě u žalované. Odvolací soud s odkazem na zásadu stanovenou v §269 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle níž dohoda o určité části smlouvy může být nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, že jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany, konstatoval, že možným stanovením způsobu určení rozhodce je jen takový způsob určení, který nezáleží jen na vůli jedné strany. V daném případě rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, a ani konkrétní způsob jeho určení, ale jen odkazovala ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu žalované, která není stálým rozhodčím soudem. Odvolací soud proto uzavřel, že rozhodčí doložka obsažená v čl. 6 VSP je neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona.
Vzhledem k neplatnosti rozhodčí smlouvy je soud v souladu s §106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) povinen daný majetkový spor projednat, tudíž nejsou-li v posuzované věci podmínky pro potvrzení nebo zrušení napadeného rozsudku, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jak uvedeno v jeho výroku I.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodnila jej nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná. Je přesvědčena, že rozhodčí doložka byla sjednána platně, v souladu s §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, který stanoví, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Účastníci nezamýšleli obcházet zákon a rozhodčí doložka se podle dovolatelky ani nepříčí dobrým mravům a zvyklostem rozhodčího řízení. Má za to, že odvolací soud porušil zásadu autonomie smluvní vůle, když dosud byl přístup soudů takový, že bylo ponecháno na dohodě stran, jakým způsobem má být jmenována osoba rozhodce. Poukazuje na jiné soudní řízení s výsledkem jiného právního posouzení obdobné věci, a proto je podle dovolatelky namístě, aby Nejvyšší soud zaujal k posuzované věci ohledně platnosti rozhodčí doložky, v závislosti na způsobu jmenování rozhodce, sjednocující stanovisko.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud posoudil věc správně. Absence přímého určení rozhodce ad hoc nebo konkrétního způsobu určení, podle žalobce způsobuje neplatnost rozhodčí doložky.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani žádné vady řízení nenamítá.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Ustanovení §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.
Podle ustanovení §13 zákona o rozhodčím řízení stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).
V daném případě si účastníci nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze žalované umožnili, aby určila rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného společností žalované.
Za daného skutkového stavu odvolací soud v souladu s §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení správně dovodil, že rozhodčí doložka sjednaná mezi účastníky ve VSP je neplatná pro obcházení zákona podle §39 obč. zák., jestliže neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu žalované, která není stálým rozhodčím soudem. Závěr odvolacího soudu je i v souladu se sjednocující judikaturou, která byla přijata k otázce platnosti rozhodčích doložek v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí velkého senátu v rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. Závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu plně dopadají na přezkoumávanou věc, kdy ze skutkového zjištění vyplynulo, že to byla výlučně žalovaná, která měla určit rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného společností žalované.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a sjednocující judikaturou, tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 4 500 Kč (§8, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 960 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 5 760 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu