ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3259.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3259/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce: MARSERVIS s. r. o., se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2, IČ 46886061, zastoupen JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem Na Vyhlídce 53, Karlovy Vary, PSČ 360 21, proti žalovanému: Město Chodov, se sídlem Chodov, Komenského 1077, IČ 00259349, zastoupenému JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem, se sídlem Čsl. legií 143, Klatovy, PSČ 339 01, o určení existence právního vztahu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 352/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 2010, č. j. 25 Co 300/2008-254, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 10. června 2008, č. j. 20 C 352/2003-91, určil, že existuje nájemní poměr založený smlouvou uzavřenou žalobcem jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem dne 23. 12. 1993, jejímž předmětem je nájem tepelných zařízení a dalšího majetku specifikovaného touto nájemní smlouvou (výrok I.), žalobu o určení, že nájemní poměr založený smlouvou uzavřenou žalobcem jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem dne 23. 12. 1993 existuje ve znění dodatků k této smlouvě zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 46.363,99 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně v tomto svém druhém rozsudku ve věci (první rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) na rozdíl od předchozího rozsudku dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem, (§80 písm. c) občanského soudního řádu – dále též „o. s. ř.“ pouze na určení, že nájemní poměr existuje ve znění smlouvy z 23. 12. 1993, nikoliv však též ve znění dodatků k této smlouvě. Závazkový vztah mezi účastníky soud posoudil jako vztah mezi podnikateli podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku („obch. zák.“), neboť žalobce je podnikatel a žalovaný vystupoval při vzniku závazku jako samosprávná územní jednotka při zajišťování veřejných potřeb, přičemž nájemní smlouva se řídí ust. §663 an. občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). Soud neposoudil nájemní smlouvu jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, jak namítal žalovaný a taktéž neshledal ujednání v čl. XIII. nájemní smlouvy neplatné pro neurčitost. Toto smluvní ustanovení předpokládalo právo výpovědi pro případ, že jiný nájemce by stejnou činnost prováděl za zřetelně výhodnějších podmínek. Výpověď žalovaného ze dne 30. 12. 2002 však nebyla dostatečně skutkově vymezena a žalobce oprávněně odmítl doručenou výpověď uznat.
Soud prvního stupně proto rozhodl, že nájemní poměr ve svém základu dále existuje, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.
Krajský soud v Plzni rozsudkem v záhlaví označeným výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že existuje nájemní poměr založený smlouvou uzavřenou žalobcem jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem dne 23. 12. 1993, jejímž předmětem je nájem tepelných zařízení a dalšího majetku specifikovaného touto nájemní smlouvou, zamítl (výrok I.), dále řízení o odvolání žalovaného do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok II.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 78.760,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle §212 a §212a o. s. ř. a zejména zopakoval dokazování výslechem bývalého starosty J. S. a vzhledem k tomu, že z jeho výpovědi vyvodil odlišné skutkové závěry než soud prvního stupně, vyzval žalobce ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazů na podporu jeho tvrzení, že záměr pronájmu majetku obce byl uveřejněn v souladu se zákonem o obcích (zákon č. 367/1990 Sb.). Odvolací soud vycházel z právního názoru, že uzavření smlouvy o převodu či pronájmu nemovitého majetku obce, byla-li uzavřena bez předchozího zveřejnění záměru obce (§36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb.), je úkonem absolutně neplatným podle §39 obč. zák. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1659/97). Po doplnění dokazování výslechy svědkyň H. V., Y. K. a L. B. ve spojení s výslechem bývalého starosty J. S. pak dospěl odvolací soud k závěru, že nebylo prokázáno zveřejnění záměru obce pronajmout nemovitý majetek obce, jak to ukládá výše cit. ustanovení zákona o obcích. Záměr pronájmu mohl být v daném případě uveřejněn jen na úřední desce a zároveň zaznamenán v písemně vedené evidenci. Neobstojí proto závěr učiněný soudem prvního stupně, že nebylo-li zveřejnění zaznamenáno v evidenci, neznamená to, že nebylo učiněno.
Odvolací soud uzavřel, že nájemní smlouva sjednaná účastníky dne 23. 12. 1993 je absolutně neplatná, k čemuž je nutno vždy přihlédnout. K tomu odvolací soud podotkl, že platností smlouvy se zabývat musel, neboť je-li předmětem řízení žaloba o určení existence vztahu ze smlouvy, v tomto případě posouzení platnosti výpovědi vztahu touto smlouvou založeného, je třeba jako předběžnou otázku posoudit platnost smlouvy. Platnost smlouvy byla žalovaným v řízení napadena, byť z jiných důvodů.
Proto odvolací soud rozhodl, jak shora uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku, když co do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolací řízení podle §207 odst. 2 o. s. ř. zastaveno pro zpětvzetí odvolání v tomto rozsahu.
Dovoláním ze dne 28. 4. 2010 napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu, k jehož přípustnosti odkázal na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ohledně důvodů dovolání namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a konečně že odvolací soud zatížil řízení vadou způsobující nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel má napadený rozsudek za nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný.
Dovolatel v obsáhlém odůvodnění dovolání především napadl hodnocení klíčového důkazu, za jaký pokládá originál „sešitu“ označeného jako „Úřední deska“, obsahujícího evidenci listin, zveřejněných na úřední desce Městského úřadu v Chodově za období od roku 1992 do roku 2002. Žalovaný totiž předložil údajně ověřenou kopii pouze části sešitu, nikoli celého sešitu. Advokát žalobce nalezl ve spise, a to teprve po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, pouze kopii, která se neshoduje s originálem, přičemž tato kopie obsahuje zápisy nejen od počátku roku 1993, původně uváděné, nýbrž již od počátku roku 1992, o čemž žalobce nevěděl. Žalobce nemohl originál sešitu užít jako důkaz ve svůj prospěch v úplném znění, protože jej neměl k dispozici. Odvolací soud se nezabýval ani žádostí žalobce o odročení jednání dne 10. 3. 2010 a tím znemožnil žalobci důkaz originálem úplného sešitu provést, který obsahoval seznam listin zveřejněných na úřední desce.
Dovolatel dále namítl, že v daném případě byly naplněny též oba dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jakož i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., když odvolací soud připustil při ústním jednání dne 10. 3. 2010 provedení důkazu originálem sešitu a konfrontoval jej s výpověďmi svědkyň, aniž by před tím originál sešitu identifikoval s jeho údajně ověřenou kopií.
Dovolatel v dovolání dále rekapituloval průběh celého dosavadního řízení ve sporné otázce platnosti nájemní smlouvy a existence nájemního poměru.
Dovolatel na základě uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
V dalších podáních ze 7. 9. 2010 a 21. 12. 2010 dovolatel urgoval co nejrychlejší rozhodnutí, přiložil rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 12. 2010 o zrušení licence na rozvod tepelné energie, udělené žalobci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř. ) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava, obsažená v ust. §236 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely zákona č. 7/2009 Sb., kterážto novela o. s. ř. nabyla účinnosti dnem 1. 7. 2009, poněvadž napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 10. 3. 2010 (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení cit. novely).
Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř. ) a že je přípustné, jelikož směřuje výslovně proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (a to souvisejícího výroku o nákladech řízení ve výroku III.), takže přípustnost dovolání se opírá o ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel uplatnil všechny tři dovolací důvody, které se mu ze zákona nabízejí (§241a odst. 2 písm. a), §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.).
Především nelze dovolateli přisvědčit, že v tomto případě jde o otázku nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel ve své argumentaci žádnou právní otázku, kterou by odvolací soud nesprávně posoudil, neoznačil. Jeho námitky v tomto smyslu jsou pouze obecné povahy, bez náležitého konkrétního vymezení, je však zřejmé, že by event. mohl napadat výklad ust. §36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb., na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudku ze 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007) vyložil účel požadavku na publikaci závěru obce stanoveného v §36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb. má-li být převeden či pronajat obecní nemovitý majetek. Dále pak např. v rozhodnutí ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010 Nejvyšší soud zaujal názor, že byla-li uzavřena smlouva o převodu nemovitého majetku obce bez předchozího zveřejnění tohoto záměru dle ust. §36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb. je tento úkon podle §39 obč. zák. neplatný pro obcházení zákona. Totéž platí i v případě pronájmu nemovitého majetku obce – viz §36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb.
Bylo-li v řízení zjištěno, že záměr obce pronajmout předmětné nemovitosti nebyl zveřejněn, je pak závěr o neplatnosti nájemní smlouvy, která byla přesto uzavřena správný a v souladu s již ustálenou judikaturou.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel především napadá skutkové závěry odvolacího soudu týkající se zveřejnění záměru obce pronajmout nemovitosti popř. další zařízení sloužící k dodávkám tepla. Dovolatel je toho názoru, že není správný závěr, že nebylo prokázáno zveřejnění tohoto záměru.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá ust. §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ust. §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva a jde tedy o případě, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř.. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.
V daném případě jde o hodnocení důkazů, jímž byly především svědecké výpovědi (S., V., K., B.) a z tohoto posouzení nelze vyvodit, že by způsob hodnocení těchto důkazů byl ve smyslu §132 o. s. ř. nesprávný v tom směru, že by z něj nevyplynulo učiněné skutkové zjištění o nezveřejnění záměru obce pronajmout tepelné zařízení popř. že by tento záměr byl zveřejněn, aniž by o tom byl učiněn příslušný zápis.
Pokud dovolatel v dovolání namítá, že při jednání odvolacího soudu dne 10. 3. 2010 byl žalovaným, resp. jeho zástupcem předložen originál sešitu označeného jako „úřední deska“ z období roku 1992 a odvolací soud touto listinou důkaz neprovedl a že z údajů v „sešitě“ z položky č. 66 vyplývá, že v období od 29. 9. do 31. 10. 1992 bylo zveřejněno „výběrové řízení – teplofikace“, je k tomu nutno uvést následující.
Ze skutkového zjištění je zřejmé, že na základě 18. zasedání městského zastupitelstva města Chodov ze dne 21. 10. 1993 na něm přijatého usnesení včetně usnesení č. 90/10 a 99/10 byl přijat závěr pronajmout tepelné zařízení včetně příslušných nemovitostí. Na základě tohoto usnesení byla poté dne 23. 12. 1993 uzavřena nájemní smlouva mezi účastníky řízení.
Z toho je zřejmé, že pro řádné zjištění skutkového stavu věci bylo nerozhodné, zda byl v roce 1992 zveřejněn záměr týkající se výběrového řízení na teplofikaci či nikoliv. Pro posouzení věci je určující záměr projednaný na 18. zasedání zastupitelstva města Chodova, na jehož základě byla předmětná nájemní smlouva uzavřena a tento záměr, jak to vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu nebyl zveřejněn.
V tomto ohledu proto nelze dovodit, že neprovedení důkazů uvedeným sešitem, jeho části týkající se roku 1992 došlo k vadě řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Z uvedeného se tudíž podává závěr, že v daném případě nebyl naplněn žádný z uplatněných důvodů dovolání, jak byly shora rozebrány a Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí v napadeném rozsahu je správné a proto dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, přičemž žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu