ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.339.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 339/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobců: a) M. R. , b) K. R. , zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno, Na Riviéře 123, PSČ 270 24, c) JUDr. P. R. , proti žalovanému: ARGUS s. r. o. , se sídlem Praha 9, Ocelářská 799, IČ 00203459, zastoupen JUDr. Otou Rynešem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 17, PSČ 110 00, o zaplacení 1,284.085,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 744/95, o dovolání žalobkyň a) a b) a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2010, č. j. 12 Cmo 197/2007-252, takto:
I. Dovolání žalovaného směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, č. j. 12 Cmo 197/2007-252, jeho části výroku I. v rozsahu, v němž byl žalovaný povinen zaplatit žalobcům a), b) a c) celkem částku 585.600,- Kč s přísl., se odmítá.
II. Dovolání žalobkyň a) a b), v části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2007, č. j. 12 Cmo 197/2007-252, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 488.000 Kč s přísl., tj. v části, která se jich týkala, se zamítá . Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části o zaplacení 97.600,- Kč s přísl. se dovolání žalobkyň a) a b) odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem v pořadí třetím ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 34 Cm 744/95-158, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 1,284.085,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 26. 7. 1994 do zaplacení a to každému žalobci v takovém podílu, který bude stanoven v dědickém řízení po P. R., naposledy bytem P., zemřelém dne 1. 1. 2000, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. D 133/2000 (výrok I.), dále žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) na náhradu nákladů řízení 233.676,- Kč (výrok II.) a konečně že náhrada nákladů řízení žalobci c) se nepřiznává (výrok III.)
V řízení se původní žalobce P. R. domáhal zaplacení předmětné částky jako náhrady škody pro hrubé zanedbání povinnosti pracovníkem žalovaného při ostraze a ochraně objektu čerpací stanice v Praze 5 – Malá Chuchle na základě hospodářské smlouvy uzavřené účastníky dne 10. 7. 1991, když v noci dne 26. 12. 1993 došlo v objektu čerpací stanice ke krádeži vloupáním a odcizení předmětné částky z trezoru neznámým pachatelem.
Soud prvního stupně posuzoval vymáhaný nárok na náhradu škody podle §145 an. hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále též „hosp. zák.“) Soud konstatoval, že povinnosti při výkonu strážní služby pro žalovaného vyplývaly z uzavřené smlouvy o ostraze objektu a z obecně závazných právních předpisů v té době účinných, zejména vyhlášky č. 135/1983 Sb., přičemž v dodatku k hospodářské smlouvě z téhož data (tj. 10. 7. 1991) bylo stanoveno, že žalovaný odpovídá v plném rozsahu ze škody způsobené na majetku organizace (tj. žalobce), jestliže škoda byla způsobena prokázaným porušením povinnosti pracovníkem agentury (tj. žalovaného). Z výpovědi pracovníka, který v době, kdy došlo ke škodné události, strážní službu vykonával, pak vyplynulo, že strážní službu prováděl nepravidelnými obchůzkami, i když mu bylo známo, že ve vedlejším objektu skladu maziv je umístěn trezor. Ze zapůjčeného trestního spisu i z výpovědí svědků bylo zjištěno, že pachatel vtrhl do objektu zezadu po vyšroubování mříže a rozbití okénka, k čemuž by v případě řádného provádění obchůzek nedošlo. Vloupání nebylo ani samotným strážným zjištěno a na ně musel strážného posléze upozornit pracovník obsluhy žalobce.
Soud prvního stupně na základě provedených důkazů a učiněných zjištění dovodil, že strážní služba nebyla řádně vykonávána a je proto dána odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu podle §145 odst. 1 hosp. zák.
Soud proto žalobě vyhověl v rozsahu připuštěné změny petitu žaloby, jak uvedeno shora ve výroku I.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem v záhlaví označeným, že bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu, v němž byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni a) 390.400,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 19. 2. 1997 do zaplacení žalobkyní b) 97.600,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 19. 2. 1997 do zaplacení, žalobci c) 97.600,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 19. 2. 1997 do zaplacení, přičemž v rozsahu 695.200,- Kč s příslušenstvím bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že v uvedeném rozsahu žalob zamítl (výrok I.) Dále odvolací soud rozhodl, že v rozsahu 3.285,- Kč s příslušenstvím bod I. výroku změnil tak, že v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok II.) Konečně ve výroku III. rozhodl odvolací soud, že body II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně se mění tak, že žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému 10.692,- Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím a dovolacím soudem, žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému 2.673,- Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím a dovolacím soudem a konečně žalobce c) je povinen zaplatit žalovanému 2.673,- Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím a dovolacím soudem.
V tomto odvolacím řízení, po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2007 rozsudkem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2180/2008, se odvolací soud zabýval výší uplatněného nároku, a k rozsahu ve výši 780.000,- Kč odvolací soud opakoval důkaz obsahem předávacího protokolu č. 88798 ze dne 24. 12. 1993 a dále obsahem listiny „Tržby za měsíc prosinec 1993.“ Z provedených důkazů měl odvolací soud prokázáno, že v trezoru čerpací stanice dne 26. 12. 1993 v době, kdy došlo k jeho vykradení, bylo uloženo v hotovosti 780.000,- Kč, kterážto částka představuje tržby za dny 23. a 24. 12. 1993. Na druhé straně neměl odvolací soud za prokázáno, že v trezoru dne 26. 12. 1993 byla uložena také částka 500.000,- Kč jako tržba za den 25. 12. 1993.
Po poučení žalobce odvolacím soudem podle §118a o. s. ř. o neprokázání uplatněného nároku ve sporném rozsahu a k možnosti doplnění tvrzení a důkazů, jakož i po seznámení účastníků s předběžným názorem odvolacího soudu na možnost použití ust. §136 o. s. ř. pro stanovení výše náhrady škody, lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, neměl žalobce žádné doplňující návrhy.
Odvolací soud proto za použití §136 o. s. ř. určil výši náhrady škody za odcizení peněžní prostředky, uložené v trezoru, které byly tržbou za den 25. 12. 1993 ve výši
390.400,- Kč, přičemž vycházel z průměru tržeb dosažených v předchozích dvou srovnatelných dnech 23. a 24. 12. 1993, tj. 780.800 : 2 = 390.400,- Kč.
Odvolací soud naproti tomu neměl prokázán vznik škody odcizením údajně v trezoru uložených částek v hotovosti na montérky ve výši 3.050,- Kč a tržby za noviny „Blesk“ ve výši 235,- Kč, celkem tedy v částce 3.285,- Kč a po seznámení účastníků se svým předběžným názorem žalobkyně a) a b) v uvedeném rozsahu vzaly žalobu zpět, přičemž žalovaný se zpětvzetím souhlasil.
Za tohoto stavu měl odvolací soud po omezení žaloby o 3.285,- Kč a po odečtení částky 109.600,- Kč, neprokázané z další požadované částky 500.000,- Kč jako tržby za den 25. 12. 1993, za prokázaný vznik škody ve výši 1,171.200,- Kč (tj. 780.800 + 390.400,-).
Odvolací soud rovněž shodně se soudem prvního stupně dovodil, že bylo prokázáno porušení povinnosti žalovaného z uzavřené smlouvy o ostraze čerpací stanice, neboť pracovník žalovaného ostrahu nevykonával řádně, nekonal pravidelné obchůzky a umožnil tak pachateli vniknout do objektu a otevřít a vykrást trezor. Tím je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti, přičemž žalovaný nevynaložil veškeré úsilí, které bylo možno na něm požadovat, aby škodě zabránil.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalovaného za škodu podle §145 hosp. zák.
Odvolací soud nicméně z učiněných skutkových zjištění dovodil, že žalobce se dopustil z nedbalosti jednání, které umožnilo pachateli snadnější provedení krádeže, když místnost s trezorem nebyla uzamčena. K uzamykání a odemykání trezoru se používal klíč, který visel v kanceláři administrativní budovy, která byla přístupna komukoliv a k otevření trezoru pachatelem došlo duplikátem klíče, který měl být dodatečně zhotoven a zůstal zablokován v zámku trezoru.
Odvolací soud na základě uvedeného uzavřel, že škodu spoluzpůsobil také žalobce jako poškozený a proto nese škodu poměrně jednou polovinou v souladu s ust. §146 odst. 2 hosp. zák.
Pokud žalovaný namítal neplatnost hospodářské smlouvy z důvodu nepodepsání smlouvy na jeho straně dvěma společníky, odvolací soud tuto námitku měl za neopodstatněnou, neboť podle zápisu v obchodním rejstříku byl za žalovaného oprávněn jednat a podepisovat jednatel (jeden ze čtyř jednatelů) a smlouvu podepsal jednatel R. M.
Odvolací soud konstatoval, že právní nástupci zemřelého původního žalobce se jako dědici podílejí na vymáhaném nároku tak, že žalobkyni a) náležejí čtyři šestiny a žalobcům b) a c) po jedné šestině a v tomto poměru bylo o uplatněném nároku rozhodnuto, jak to vyplývá z výroku I. rozsudku. V rozsahu 3.288,- Kč po zpětvzetí žaloby byl napadený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že za použití §208 a §222 o. s. ř. se v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a řízení se zastavuje (výrok II. tohoto rozsudku). Ve zbývající části 695.200,- Kč s příslušenstvím byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta s tím, že v tomto rozsahu se bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně mění, jak uvedeno ve výroku I. poslední věta rozsudku odvolacího soudu.
Nárok na úroky z prodlení jako příslušenství přiznal odvolací soud podle §378a hosp. zák. od data 19. 2. 1997, kdy se žalovaný dostal do prodlení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání ze dne 17. 7. 2010 a to v rozsahu výroku I., ve kterém byl bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrzen a dále do výroku III. o nákladech řízení.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci v otázce platnosti hospodářské smlouvy ze dne 10. 7. 1991, když při uzavření smlouvy byl porušen způsob jednání statutárního orgánu žalobce, protože žalovaný měl podle tehdy platných předpisů jednat prostřednictvím dvou společníků, k čemuž nedošlo. Smlouva byla tudíž absolutně neplatná a žalovaný nemůže být odpovědný k náhradě škody z titulu porušení smluvní povinnosti. Podle hospodářského zákoníku ve znění účinném k 10. 7. 1991 a podle stavu zápisu v obchodním rejstříku k tomuto datu žalovaný jednal, resp. měl jednat pouze prostřednictvím dvou společníků, a nikoliv jednatelů, kteří byli konstituováni pro společnosti s ručením omezeným až obchodním zákoníkem s účinností od 1. 1. 1992.
Z tohoto důvodu má žalovaný za to, že jak hospodářská smlouva ze dne 10. 7. 1991, tak i dodatek z téhož dne, jsou neplatné. Podle stavu zápisu v obchodním (resp. podnikovém) rejstříku ke dni 10. 7. 1991 měl žalovaný čtyři společníky, přičemž jednat jménem společnosti mohl pouze společník s některým z dalších společníků. Se zřetelem k ust. §24f, §106o odst. 2 a §107 an. ve vazbě na §13 obch. zák. je jednání statutárního orgánu v rozporu se stanoveným způsobem jednání pro právnickou osobu nezávazné.
Dovolatel navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího podaly dovolání rovněž žalobkyně a) a b), a to proti části výroku I., ve kterém bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že v rozsahu 695.200,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta. Tuto část dovolatelky napadají co do částky 585.600,- Kč s přísl., odpovídající jedné polovině výše škody, kterou vzal odvolací soud za prokázanou.
Dovolatelky nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětnou škodu způsobil také původní žalobce P. R., jako poškozený, protože se nepřičinil o odvrácení a zmenšení škody, a proto ji nese poměrně jednou polovinou v souladu s §146 odst. 2 hosp. zák. Soud v tomto směru vycházel pouze z výpovědí svědků A. K. a J. M., i když i tito svědci se neshodovali v otázce uzamčení vchodu do skladu s trezorem. Svědek J. M. uvedl, že oba vchody do skladu byly uzamčeny a klíče měla k dispozici obsluha, kdežto svědek A. K. uváděl, že vchod do skladu, na který bylo z místa obsluhy čerpací stanice vidět, uzamčen nebyl a s tímto rozporem se odvolací soud nevypořádal.
Dovolatelky zdůrazňují, že nicméně otázka, zda vchod do skladu byl či nebyl uzamčen, není rozhodný vzhledem ke způsobu, jakým neznámý pachatel do skladu vnikl, když vyrazil výplň okna v zadním traktu, odšrouboval mříž okna a vnikl do kanceláře a odtud chodbou do místnosti, kde byl trezor s penězi, čili překonal pevné překážky násilným způsobem.
Dovolatelky jsou toho názoru, že jedinou okolností, z níž by bylo možno usuzovat, že rovněž žalobce (spolu)způsobil škodu a měl by ji nést poměrně, je to, zda žalobce svou lehkomyslností neumožnil zhotovení duplikátu klíče od trezoru, kterým pachatel trezor odemkl. Klíč od trezoru se nacházel v administrativní budově, kde sídlila obsluha čerpací stanice. Jak vyplynulo z výpovědi svědka A. K., vedle obsluhy čerpací stanice mohli mít k tomuto klíči přístup již jen pracovníci ostrahy. Závěr soudu o tom, že klíč byl přístupný komukoliv, je zavádějící a nemá oporu v provedeném dokazování. Do prostoru vyhrazeného pro obsluhu čerpací stanice nebyl možný vstup jiných osob. Okruh osob s přístupem ke klíči od trezoru, z nichž některá z nich s největší pravděpodobností také umožnila zhotovení duplikátu klíče, tak byl velmi omezený.
Podle názoru dovolatelek původnímu žalobci P. R. nelze vytýkat, že se nepřičinil o odvrácení nebo zmenšení škody. Odpovědnost nese výhradně žalovaný. Z výpovědi svědka F. V. vykonávajícího strážní službu v rozhodné době vyplynulo, že věděl, kde se trezor nachází, protože mu byl ukázán při nástupu do služby vedoucím směny a obchůzky tento svědek konal v rozmezí cca 35-40 minut a pouze tehdy, přijelo-li k čerpací stanici nějaké vozidlo.
Podle názoru dovolatelek aplikace ust. §146 odst. 2 hosp. zák. není důvodná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé na základě, jakých úvah dospěl odvolací soud k závěru, že poměr účastníků na způsobené škodě má činit právě jednu polovinu. V tomto směru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Dovolatelky navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v rozsahu 585.600,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně od 19. 2. 1997 do zaplacení, zamítá, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ze dne 18. 1. 2011 k dovolání žalovaného obě žalobkyně poukazují na to, že tvrzení žalovaného o neplatnosti hospodářské smlouvy je novým tvrzením v odvolacím řízení, ke kterému odvolací soud z tohoto důvodu ve svém rozhodnutí ze dne 26. 9. 2007, č. j. 12 Cmo 197/2007-202, nepřihlédl ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. Proto nemůže být tato okolnost uplatněna ani v dovolání.
Nehledě k tomu jde o tvrzení nedůvodné, neboť jednání při uzavření smlouvy dne 10. 7. 1991 včetně jejího dodatku bylo v souladu s §24f, §106o odst. 2 hosp. zák. Podle §24f odst. 2 hosp. zák. každý ze společníků žalovaného byl v té době jeho statutárním orgánem, oprávněným jednat jménem žalovaného ve všech věcech. Ustanovení druhé věty cit. ustanovení hosp. zák. pak nelze na danou věc vztahovat, neboť statutární orgán žalovaného nebyl orgánem kolektivním, ale byl jím každý ze společníků samostatně. Kromě toho daná hospodářská smlouva byla nepochybně obvyklým úkonem hospodářského styku.
Námitka žalovaného o neplatnosti smlouvy je podle dovolatelek ryze účelová už proto, s jak velikým časovým odstupem ji uplatňuje a jde proto též o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, který nepoužívá právní ochrany. K návrhu hospodářské smlouvy, který obsahoval podstatné náležitosti, mohla smlouva vzniknout plněním, i když byla povinná písemná forma. To platí právě pro předmětnou dlouhodobou smlouvu.
Dovolatelky navrhují, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto.
K dovolání žalobkyň a) a b) podal vyjádření rovněž žalovaný s tím, že je považuje za účelové a neoprávněné. Pokud jde o výši vzniklé škody, podle názoru žalovaného protokoly o vyúčtování směn čerpací stanice ohledně prodaného zboží ani svědecké výpovědi pracovníků původního žalobce nedokládají množství peněz v hotovosti, uložených ve vyloupeném trezoru, ale pouze množství prodaného zboží a utržené prostředky. O účetních dokladech žalobci následně prohlásili, že byly zničeny při povodních v roce 2002, avšak ani dodatečně se nepokusili tyto účetní doklady zrekonstruovat a předložit. Je tak zcela legitimní otázka věrohodnosti a pravdivosti předložených protokolů o vyúčtování směn.
Podle žalovaného je rozhodné, že bez použití duplikátu klíče by ke krádeži vůbec nemohlo dojít, protože jinak by se pachatel do trezoru nedostal a škodě proto nemohl zabránit žalovaný, ale jen původní žalobce, když škodu způsobil žalobcům pravděpodobně neznámý pachatel z řad zaměstnanců původního žalobce.
Žalovaný navrhuje, aby dovolání žalobkyň a) a b) bylo zamítnuto a přiznána mu náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se nejprve zabýval dovoláním žalovaného a konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a toto dovolání může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž směřuje proti té části výroku I. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a dále souvisejícího výroku III. o nákladech řízení.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmena dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum se tak otevírá pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, při uvažované přípustnosti dovolání dle ust. §237odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže skutkový stav věci před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutková zjištění nemůže dovolací soud přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Námitky dovolatele směřující vůči skutkovým zjištěním soudu nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) otázky platnosti předmětné hospodářské smlouvy, které vychází z toho, že je smlouva neplatná proto, že byla na straně žalovaného podepsána pouze jedním společníkem společnosti s ručením omezeným, ač měla být podepsána správně dvěma společníky.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že předmětnou hospodářskou smlouvu za žalovaného podepsala oprávněná osoba – jednatel R. M., přičemž vycházel z výpisu z obchodního rejstříku oddílu C, vložky č. 848.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel uplatněnou námitkou nesprávného posouzení platnosti předmětné hospodářské smlouvy v prvé řadě napadená skutkové zjištění soudu ohledně osoby oprávněné za žalovaného uvedenou smlouvu podepsat a až následně jde o právní závěr o její platnosti či neplatnosti. Jinak řečeno na základě tohoto skutkového zjištění pak odvolací soud učinil právní závěr o platnosti předmětné hospodářské smlouvy.
Dovolací soud s ohledem na uvedené uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu v části napadené žalovaným nemá ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadní právní význam a dovolání není proto podle tohoto ustanovení přípustné a nezbývá než ho odmítnout.
Dovoláním napadly rozsudek odvolacího soudu i žalobkyně a) a b) v rozsahu částky 585.600,- Kč, v němž je obsažena i částka 97.600,- Kč přiznaná žalobci c), který dovolání nepodal.
V posuzovaném případě žalobci a) až c) vstoupili do řízení na místo původního žalobce. Odvolací soud poté vycházel z toho, že z rozhodnutí obvodního soudu pro Prahu 1 v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. D 133/2000 vyplývaly pro dědice, a to žalobkyni a) čtyři šestiny uplatňovaného nároku, pro žalobkyni b) a žalobci c) po jedné šestině uplatňovaného nároku a v tomto poměru pak odvolací soud o nároku rozhodl; Poté se již jednalo samostatné společenství (§91 odst. 1 o. s. ř.), kdy každý účastník jedná sám za sebe a úkonu některého ze společníků nemají žádný vliv na práva a povinnosti ostatních společníků. Takto je nutné posuzovat i dovolání žalobkyň a) a b), které podaly i v rozsahu, který se týkal žalobce c), který dovolání nepodal.
Dovolání žalobkyň a) a b) je v rozsahu, který se jich týká, přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pokud podaly dovolání též v rozsahu, který se týkal žalobce c), bylo toto dovolání podáno osobami k tomu neoprávněnými a dovolání v tomto rozsahu je nutné odmítl (§218 písm b) o. s. ř.).
Dovolatelky nenapadají odvolacím soudem stanovenou výši škody v částce 1,171.200,- Kč, ale nesouhlasí s aplikací ust. §146 odst. 2 hosp. zákoníku.
Odvolací soud dospěl k závěru, že původní žalobce nese škodu poměrně, a to jednou polovinou, tj. částkou 585.600,- Kč.
Odvolací soud zhodnotil jednání právního předchůdce žalobců a žalovaného, která vedla ke vzniku předmětné škody. Konstatoval, že se původní žalobce nepřičinil o odvrácení škody zejména tím, že trezor, který byl vykraden, byl v nezamčené místnosti, klíč od trezoru visel volně v kanceláři přístupné komukoli a k otevření trezoru byl použit duplikát klíče.
Žalovaný pak, resp. jeho pracovník, nekonal pravidelné obchůzky a kontrolu objektu a tím umožnil vniknutí do objektu a přístup k trezoru.
Vzhledem k tomu dospěl odvolací soud k závěru, že se původní žalobce nepřičinil o zmenšení či odvrácení škody a určil tento poměr jednou polovinou.
Podle ust. §146 odst. 2 hosp. zák. způsobila-li škodu také organizace poškozená, zejména tím, že se nepřičinila o zmenšení nebo odvrácení škody, nese škodu poměrně.
Dovolací soud pokládá v posuzované věci za správný závěr odvolacího soudu o poměru, v němž nese škodu sám poškozený. Tento závěr je odůvodněný a odpovídající tomu, jakého lehkomyslného jednání se dopustil původní žalobce (klíč od trezoru byl volně přístupný v kanceláři, což umožňovalo zhotovení duplikátu klíče, nezamčené kanceláře), což bylo rozhodující okolností umožňující krádež, vedle toho druhou rozhodující okolností umožňující krádež byl nesprávný výkon ostrahy, který umožnil přístup do místnosti, kde se nacházel trezor.
Dovolací soud je toho názoru, že toto jednání právního předchůdce žalobců a žalovaného je stejně závažné. Tímto jednáním se právní předchůdce žalobců nepřičinil o odvrácení škody ve stejném rozsahu, v němž škodu způsobil žalovaný porušením svých povinností vyplývajících ze smlouvy o ostraze.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyň a) a b) není důvodné, a proto nezbývá než ho zamítnout.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu k dovolání žalovaného odmítl v části, v němž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně týkající se žalobkyň a) a b) a žalobce c).
Nejvyšší soud dále podle §243d odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání žalobkyň a) a b) zamítl v rozsahu, v němž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a žaloba o zaplacení 585.600,- Kč byla zamítnuta, a to v rozsahu, který se jich týkal, tj. v části 488.000,- Kč s přísl. pokud se jejich dovolání týkalo žalobce c) a částky 97.600,- Kč s přísl. jejich dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §146 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k §150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu