ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3453.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3453/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Maatz Verteilerbau GmbH, se sídlem v Bocholtu, Daimlerstrasse 5, PSČ 46395, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 28, proti žalovanému Ing. V. B., zastoupenému JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, o zaplacení částky 10 208,33 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 34/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2010, č. j. 8 Cmo 367/2009-128, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2010, č. j. 8 Cmo 367/2009-128, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. 5 Cm 34/2008-87, zamítl žalobu na určení, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 10 208,66 EUR s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky na základě tvrzení, že žalovanému podle rámcové smlouvy o zpracování železného materiálu uzavřené mezi účastníky dodával tento materiál ke zpracování dle jeho pokynů, s výhradou žalobcova vlastnického práva k materiálu. Po ukončení spolupráce žalobce žádal žalovaného o vrácení materiálu (specifikovaného ve faktuře č. 030205 ze dne 6. 6. 2000) písemnou výzvou ze dne 21. 12. 2004. Vzhledem k tomu, že žalovaný požadované věci nevrátil a sdělil, že materiál byl sešrotován, způsobil tím žalobci škodu ve výši žalované částky.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný žalobci škodu nezpůsobil. Zjistil, že obchodní vztah nevznikl mezi účastníky řízení, ale mezi žalovaným a společností Maatz GmbH et Co Verteilerbau, Vorfestigung – und Energietechnik, KG, jako objednatelem (dále jen „objednatel“), jejímž jménem při jednání s žalovaným vždy jednal pan M. Poté co objednatel přestal od žalovaného odebírat výrobky, vyzval jej žalovaný vícekrát, aby si zpracovaný produkt a nezpracovaný materiál převzal. Objednatel nereagoval, a to ani na výzvu, že žalovaný v případě neodvezení věcí předmětný materiál sešrotuje. Žalobce k výzvě k prokázání své aktivní legitimace předložil výpis ohlášení živnosti k datu 17. 12. 2008, který soud prvního stupně vzal za průkaz jeho právní subjektivity. Aktivní legitimaci žalobce prokazoval listinou označenou jako smlouva o převodu ze dne 29. 9. 2001, uzavřenou mezi objednatelem a žalobcem, jejímž obsahem byl převod nátrubků a vsuvek z objednatele na žalobce. Tento důkaz soud prvního stupně hodnotil jako nevěrohodný a účelově vytvořený pro probíhající řízení, a to s ohledem na původní tvrzení žalobce, že objednatel a žalobce jsou tatáž osoba, a že předloží doklady o fůzi, a po zpochybnění aktivní legitimace žalobce předložil tuto smlouvu s neověřenými podpisy. Soud prvního stupně konstatoval, že i kdyby byla tato smlouva skutečně uzavřena, mohla by prokázat pouze převod nátrubků a vsuvek tam uvedených, nikoliv převod nezpracovaného materiálu. Soud prvního stupně uzavřel, že obchodním partnerem žalovaného byl objednatel, a že žalobce není ve sporu věcně aktivně legitimován. I pokud by se však žalobci podařilo prokázat svoji aktivní legitimaci, nebyl by ve sporu úspěšný, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný byl informován o převodu nátrubků a trubek mezi žalobcem a objednatelem. Bylo naopak prokázáno, že žalovaný opakovaně kontaktoval prostřednictvím pana M. svého obchodního partnera, vyvinul maximální snahu o vrácení materiálu a k sešrotování tohoto materiálu došlo až poté, co náklady na skladování převýšily hodnotu materiálu. Pokud by tedy žalobci nějaká škoda tímto úkonem žalovaného vznikla, bylo by to z důvodu nečinnosti žalobce, tedy výlučně z důvodů na jeho straně. Nejsou tedy dány předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2010, č. j. 8 Cmo 367/2009-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal, že ačkoliv žalobce nezměnil svá žalobní tvrzení, že mezi účastníky na základě rámcové smlouvy (jejíž existence nebyla prokazována) probíhal obchodní vztah tak, že „žalobce dodával žalovanému materiál“, že žalobce vyzval žalovaného k vrácení tohoto materiálu a že žalovaný oznámil žalobci sešrotování materiálu, vyšlo v řízení najevo, že tvrzení o existenci údajné rámcové smlouvy mezi účastníky je nesprávné, že žalobce žalovanému nikdy žádný materiál ke zpracování neposkytl a že nebylo prokázáno, že by se žalobce stal univerzálním nástupcem subjektu, který materiál žalovanému poskytl. Podle žalobcových tvrzení, která následně uplatnil k obhájení své hmotněprávní legitimace, byla mezi ním a objednatelem dne 29. 9. 2001 uzavřena smlouva „o převodu“ a tou měla na žalobce přejít práva a povinnosti z „dodávky materiálu“ objednatelem žalovanému. Tuto listinu soud prvního stupně označil za nevěrohodný důkaz. Pro takový závěr však podle odvolacího soudu nejsou argumenty soudu prvního stupně dostatečné. Odvolací soud zopakoval dokazování listinou z 29. 9. 2001, nehodnotil však její obsah a dopad z hlediska rozhodného práva, a to ve spojení s faktem, že žaloba co do skutkových tvrzení po zjištění, že nejsou správná, nebyla změněna a žalobce nenavrhl soudu, aby byla připuštěna změna žaloby. Odvolací soud nevyloučil, že žalobci eventuálně mohla vzniknout škoda sešrotováním jeho výrobků žalovaným, avšak na základě jiného skutkového stavu než toho, který byl vylíčen v žalobě. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, jestliže nárok na náhradu škody neposoudil ve světle uvedeného dokumentu. Uplatněný nárok nebylo namístě posoudit na základě jiného skutkového stavu než v nezměněné žalobě uplatněného. Zdůraznil, že soud neměl vůči žalobci poučovací povinnost o možnosti žalobu změnit a žádat o připuštění změny žaloby podle §95 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož důvodnost spatřuje především v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Uvedl, že napadené rozhodnutí má obecný právní význam, neboť rozhodnutím v této věci se zajistí právní jistota ohledně podmínek pro změnu žaloby, posouzení toho, co je změnou žaloby a jaký úkon je k tomuto procesnímu kroku nutné učinit.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce pochybil, pokud nenavrhl připuštění změny žaloby. Podle jeho názoru nebylo vůbec nutné o změnu žaloby žádat, jelikož jeho skutková tvrzení se nezměnila, když po celou dobu řízení tvrdil, že je aktivně legitimován ve sporu a že byl vlastníkem sporného materiálu; na tomto základě se domáhal stejného nároku. Dovolatel též nesouhlasí se závěrem, že smlouvou o převodu došlo pouze k převodu nátrubků a vsuvek, jelikož identifikace materiálu v této smlouvě je totožná s identifikací na materiálech a listinách, které předával a zasílal právní předchůdce žalobce žalovanému. Ze smlouvy je podle jeho názoru zcela zřejmé, že mělo dojít k převodu práv a povinností z původního subjektu právě na žalobce; jiné posouzení obsahu této smlouvy je zcela v rozporu s účelem smlouvy, jejím gramatickým a logickým výkladem.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se dopustil podle jeho názoru odvolací soud, který přestože dospěl k závěru, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně je nesprávné, a jeho důvody pro přijetí závěrů nedostatečné, rozsudek soudu prvního stupně nezrušil.
Dovolatel také namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nejen nesprávné a nepřezkoumatelné, ale především nemá oporu v provedených důkazech. Uplatnil tak bez bližší konkretizace dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
S poukazem na své námitky navrhl dovolatel zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení Okresnímu soudu Plzeň-město.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, neboť oba soudy logicky zdůvodnily své právní závěry, a to i z žalobcem namítaného výkladového a logického hlediska. Jedná se především o věcně i právně správný závěr, že žalobce není ke sporu aktivně legitimován, neboť se jedná o zcela jinou právnickou osobu, která nikdy nebyla v právním vztahu s žalovaným v předmětné věci. Stejně tak není naplněn dovolatelem předestřený dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný se neztotožnil ani s názorem žalobce o dosud nejudikovaném posouzení otázky změny žaloby. Žalovaný neshledává v postupu soudu prvního stupně nebo soudu odvolacího žádných vad. Navrhl odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud řešil otázku, zda změna skutkových tvrzení žalobce představovala změnu žaloby, v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Žalobce v řízení před soudem prvního stupně poté, co vyšlo najevo, že jeho tvrzení o existenci údajné rámcové smlouvy sepsané mezi účastníky je nesprávné, dokládal svoji aktivní legitimaci listinou z 29. 9. 2001 označenou jako smlouva o převodu sepsanou mezi žalobcem a jiným německým subjektem.
Odvolací soud dovodil, že nové tvrzení žalobce představuje změnu žaloby, a pokud žalobce nenavrhl, aby byla změna žaloby připuštěna, není možno k tomuto tvrzení přihlížet.
Tento závěr je nesprávný.
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§95 odst. 1 věta první o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§95 odst. 2 o. s. ř.).
O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003).
Změnou návrhu (žaloby nebo návrhu na zahájení řízení) se rozumí změna spočívající v tom, že navrhovatel (žalobce)
- na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu) nebo
- na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, nebo
- na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, nebo
- sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, anebo
- na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak.
Pro první tři uvedené případy je typické, že navrhovatel (žalobce) mění pouze žalobní petit. V případě čtvrtém (z pohledu náležitostí žaloby) je jiné „vylíčení rozhodujících skutečností“, přičemž žalobní petit zůstává stejný [žalobce se např. původně domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku a nyní požaduje rozhodnutí, kterým má soud přivolit k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v §711a odst. 1 písm. c) občanského zákoníku]. V posledním případě se mění jak „vylíčení rozhodujících skutečností“, tak i žalobní petit. (Srov. Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 622).
V posuzované věci by se teoreticky mohlo jednat, jak vyplývá z obsahu spisu, o čtvrtý případ změny žaloby s ohledem na úkony žalobce, které v průběhu prvostupňového řízení učinil - poté, co byl soudem prvního stupně ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. vyzván k doplnění důkazů směřujících k prokázání aktivní legitimace, předložil soudu mj. písemnou smlouvu datovanou dnem 29. 9. 2001, jejímž obsahem byl převod nátrubků a vsuvek z objednatele na žalobce, přestože v žalobě nejprve tvrdil, že původní objednatel a žalobce jsou tatáž osoba, a že předloží důkazy o fůzi.
V této souvislosti je nutno připomenout, že změna návrhu je podáním ve věci samé a žalobce ji může učinit kterýmkoliv ze způsobů uvedených v §42 odst. 1 o. s. ř. a s dodržením podmínek uvedených v §42 odst. 3 o. s. ř. Jedná se o úkon účastníka podléhající režimu §41 a násl. o. s. ř. Podle §41 odst. 2 o. s. ř. platí, že každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Posuzování procesních úkonů účastníka soudem podle jejich obsahu vyplývá ze zásady bezformálnosti procesních úkonů. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil, nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná (srov. Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 261). Je přitom zcela nerozhodné, zda žalobce svůj úkon označí za změnu žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že soud musí posoudit obsah procesního úkonu účastníka a rozhodnout o něm. O změně návrhu rozhodne soud usnesením, proti kterému není odvolání přípustné [§202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Dokud soud nerozhodne o uplatněné změně návrhu, nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu.
Odvolací soud však, přestože své rozhodnutí založil na závěru, že dovolatel měl soudu navrhnout připuštění změny žaloby, shora uvedeným způsobem nepostupoval a neposoudil obsah procesního úkonu žalobce, ve kterém tvrdil, že jeho aktivní legitimace vyplývá ze smlouvy ze dne 29. 9. 2001 (podání ze dne 26. ledna 2009 – č. l. 57, podání ze dne 30. března 2009 – č. l. 75 – 78). Odvolací soud přesto zopakoval dokazování listinou z 29. 9. 2001, avšak nehodnotil její obsah a dopad z hlediska rozhodného práva právě s odůvodněním, že žalobce nenavrhl změnu žaloby.
V dané věci se však navíc nejedná o změnu tvrzeného skutkového stavu. Žalobce po celou dobu řízení tvrdil, že byl vlastníkem materiálu dodaného žalovanému, a že jeho sešrotováním mu vznikla škoda, pouze nově uvedl, že vlastníkem sešrotovaných věci se stal na základě shora citované smlouvy z 29. 9. 2001. Konečně i soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z toho, že o změnu žaloby v tomto případě nejde.
V důsledku svého nesprávného právního názoru odvolací soud při posuzování nároku žalobce k tomuto důkazu nepřihlédl. Jeho právní posouzení je tudíž neúplné a v důsledku této skutečnosti nesprávné. Je tedy naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat tvrzením žalobce o vadě řízení. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který je podle dovolatele rovněž dán, tedy dovolacího důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalobce neuvedl žádnou skutečnost, která by měla svědčit o naplnění tohoto dovolacího důvodu, čímž sám znemožnil přezkoumání napadeného rozhodnutí z tohoto hlediska
Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu