ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3698.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3698/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně TEKOO spol. s r.o. , se sídlem v Uherském Brodu, U Korečnice 2340, PSČ 688 01, identifikační číslo osoby 416 01 513, zastoupené JUDr. Danou Berkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodu, Rolnická 2190, proti žalované INKTOMI s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Bořivojova 35, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 261 60 960, zastoupené Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49, o zaplacení 103 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 11 C 103/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2011, č.j. 21 Co 107/2011-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2011, č.j. 21 Co 107/2011-76, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. prosince 2010, č.j. 11 C 103/2009-56, kterým bylo žalované výrokem I. uloženo zaplatit žalobkyni 103 600 Kč s příslušenstvím a výroky II. a III. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který vycházeje ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 19.12.2005 smlouvu, na základě níž žalobkyně poskytla žalované dne 19.12.2005 částku 103 600 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit ve třech splátkách, poslední do 30.12.2006, dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o půjčce podle §657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Protože žalovaná svou povinnost ze smlouvy nesplnila, oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 103 600 Kč spolu se sjednaným úrokem z prodlení ve výši 12,5% ročně v souladu s §369 odst. 1 obchodního zákoníku, jedná-li se mezi účastnicemi o obchodně právní vztah. Oba soudy neshledaly za důvodnou obranu žalované založené na tvrzení, že vůle účastnic nesměřovala k uzavření smlouvy o půjčce, nýbrž že se jednalo o finanční prostředky poskytnuté žalobkyni za účelem zprostředkování postoupení pohledávek za společností OVOSPOL s.r.o. tak, aby mohl být na tuto společnost prohlášen konkurs, čímž by se žalobkyně zbavila své konkurence na trhu, a že k výslovné žádosti žalobkyně předala peníze jednateli další společnosti, která měla předmětné pohledávky nakoupit. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který nenalezl spojitost mezi poskytnutou částkou a návrhy na prohlášení konkursu na společnost OVOSPOL s.r.o., byť shodně s žalovanou vypovídal bývalý jednatel žalované a v rozhodné době byly skutečně činěny návrhy na prohlášení konkursu uvedené společnosti. Odvolací soud odkázal na správný závěr soudu prvního stupně, který uzavřel, že tvrzení žalované bylo vyvráceno listinnými důkazy předloženými žalobkyní a výslechem svědka Ing. B., a proto je žalovaná povinna půjčenou finanční částku společně s úroky z prodlení vrátit žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které vychází z nesprávných skutkových zjištění. Soudům především vytýká nesprávné hodnocení důkazů v rozporu s §132 o. s. ř. Má za to, že důkazy byly hodnoceny v rozporu s danými pravidly, izolovaně, nedostatečně a vůbec nebyly hodnoceny důkazy ve prospěch žalované, čímž bylo podle dovolatelky porušeno její právo na spravedlivý proces. Je přesvědčena, že žalobkyni se nepodařilo bezezbytku prokázat, že mezi účastnicemi se jednalo při poskytnutí peněžních prostředků o smlouvu o půjčce. Poukazuje na výpověď bývalého jednatele žalované, potvrzené i bývalým jednatelem žalobkyně a na konkursní spis. Žalobní tvrzení o půjčce považuje za nevěrohodné a účelové, neboť je podle žalované zpochybnitelné, že by si firma, která obchoduje s pohledávkami, půjčovala od žalobkyně peníze, není-li poskytování půjček předmětem podnikání žalobkyně. Namítá rovněž, že zcela bez povšimnutí zůstala výpověď Ing. H. J., bývalého jednatele společnosti ze dne 11.12.2009.
Podle dovolatelky se v daném případě jednalo o dissimulovaný právní úkon a bylo namístě uzavřít, že smlouva o půjčce je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná. Poukazuje rovněž na to, že se o žalovanou částku bezdůvodně neobohatila, když ji použila v souladu s pokyny žalobkyně na nákup pohledávek. I kdyby soudy přesto shledaly požadavek žalobkyně za legitimní, jednalo by se na straně žalované toliko o bezdůvodné obohacení, které je ale podle názoru žalované již promlčeno podle §107 odst. 1 obč. zák., jestliže k převodu peněž mělo dojít 19.12.2005 a žaloba byla podána po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty až dne 19.12.2008.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., bylo-li v dané věci soudem prvního stupně rozhodnuto jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Je nutno připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého žalovaná ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Rovněž přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Navíc na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, jak činí dovolatelka, tj. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění oproti jinému tak důležitý, či že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že mezi stranami byla uzavřena smlouva, podle níž žalobkyně, jako věřitelka, poskytla žalované, jako dlužnici, dne 19.12.2005 částku 103 600 Kč. Žalovaná tuto částku téhož dne rovněž převzala a zavázala se ji vrátit ve třech splátkách společně se sjednaným úrokem z prodlení ve výši 12% ročně z dlužné částky, což však neučinila.
Z těchto skutkových zjištění, která nemohou být v rámci přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dovolacím řízení přezkoumávána, učinil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně správný právní závěr, že účastnice uzavřely smlouvu o půjčce podle §657 obč. zák.
Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání žalované nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Ostatně dovolatelka ani neformulovala žádnou otázku, která by mohla být otázkou zásadního právního významu. Dovolání není tedy přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu