ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4031.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4031/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: J. B. , zastoupená JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 4, Budějovická 5, IČ: 63998530, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Brno, Radnická 14/16, adresa pro doručování: Londýnská 59, Praha 2, o náhradu škody na zdraví 459.600,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 122/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2010, č. j. 21 Co 110/2010-112, 21 Co 111/2010, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení v částce 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Emanuela Mašína.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem ze dne 8. září 2009, č. j. 7 C 122/2008-75, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 9.600,- Kč s ročním úrokem z prodlení od 13. 4. 2007 do zaplacení ve výši reposazby, stanovené Českou národní bankou, vyhlášené ve Věstníku ČNB, platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o sedm procentních bodů do 3 dnů od právní moci rozsudku, dále částku 90.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ode dne 28. 5. 2007 do zaplacení, ve výši reposazby, stanovené Českou národní bankou, vyhlášené ve Věstníku ČNB, platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o sedm procentních bodů do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) Dále rozhodl, že žaloba se co do ročního úroku z prodlení z částky 9.600,- Kč ode dne 5. 3. 2007 do 12. 4. 2007 ve výši reposazby, stanovené Českou národní bankou, vyhlášené ve Věstníku ČNB, platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o sedm procentních bodů, zamítá (výrok II.) Konečně soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 57.120,- Kč (výrok III.) Doplňujícím usnesením ze dne 19. října 2009, č. j. 7 C 122/2008-83, rozhodl soud, že rozsudek ze dne 8. 9. 2009, č. j. 7 C 122/2008-75 se doplňuje tak, že se znalci MUDr. Vladimíru Kolaříkovi přiznává znalečné 6.840,- Kč, která je žalovaná povinna zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 4.
Soud uznal žalobu na náhradu škody, způsobné žalobkyni na zdraví v důsledku dopravní nehody, za důvodnou, jak v položce bolestného, tak i ztížení společenského uplatnění ve výši dvojnásobku bodového hodnocení podle §6 odst. 1 písm. c) a §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. Soud vyhověl též žalobě co do příslušného nároku z prodlení z vymáhané částky, odpovídajícího dané době prodlení, počítané od 13. 4. 2007, nikoli od 5. 3. 2007.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v rozsahu částky 9.600,- Kč s příslušenství z této částky od 9. 9. 2009 zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením ze dne 19. října 2009, č. j. 7 C 122/2008-83 se ve výroku pod bodem I. ohledně částky 90.000,- Kč a částky 360.000,- Kč potvrzuje, ohledně úroků z prodlení z částky 9.600,- Kč za dobu od 13. 4. 2007 do 8. 9. 2009 a z částky 90.000,- Kč za dobu od 28. 5. 2007 do zaplacení se mění tak, že sazba úroků zprodlení odpovídá výši diskontní sazby stanovené Českou národní bankou, platnému k prvnímu dni prodlení, navýšené o 4% ročně. Úroky z prodlení se stanovují vždy samostatně za každý započatý měsíc prodlení ve výši jedné dvanáctiny sazby úroku z prodlení, přičemž sazba úroku z prodlení se aktualizuje každý měsíc s využitím diskontní sazby České národní banky, platné k prvnímu dni daného měsíce prodlení (výrok II.), dále jinak se ve výrocích pod body III., IV. a V. potvrzuje (výrok III.) a konečně žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 56.520,- Kč (výrok IV.)
Odvolací soud postupem podle §212 a §212a o. s. ř. projednal věc v mezích, ve kterých se odvolatelka domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí, tj. vyjma zamítavého výroku a usnesení o zaplacení znalečného a dospěl k závěru, že kromě úroků z prodlení není odvolání důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v reakci na zaplacení částky 9.600,- Kč žalovanou dne 8. 9. 2009 vzala v rozsahu této částky a úroků z prodlení od 9. 9. 2009 nadále žalobu při odvolacím jednání dne 11. 5. 2010 zpět a proto odvolací soud podle §222a odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zpětvzetí žaloby a řízení zastavil. Předmětem odvolacího řízení tak zůstala částka 90.000,- Kč s příslušenstvím z titulu 50% zvýšení ztížení společenského uplatnění a dvojnásobné zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, které představovala částka 360.000,- Kč. Přestože je třeba souhlasit s odvolatelkou, že uplatněný nárok je plněním pojistitele poskytnutým poškozené, které nemá povahu nároku na náhradu škody, tedy není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, protože pojistitel nenastoupil na místo škůdce, jde o originární právo vyplývající z ust. §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle §6 cit. zákona u příslušného pojistitele nebo u České kanceláře pojistitelů, a nedostatek věcné legitimace žalované ve sporu, jak ji uplatnila žalovaná u odvolacího jednání, není dán. Plnění pojistitele se ve smyslu §6 odst. 2 písm. a) cit. zákona vztahuje na poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody na zdraví vůči pojištěnému, který má nárok, aby pojistitel za něho tyto nároky nahradil. Nárok žalobkyně je proto v souladu s uvedenou právní úpravou.
Závěry soudu prvního stupně o důvodnosti zvýšení ztížení společenského uplatnění o 50% podle §6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb., stejně jako dvojnásobného zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 cit. vyhlášky, považoval odvolací soud za správné. Soud prvního stupně přesvědčivě popsal důvody, které v případě částky 90.000,- Kč odpovídaly závěrům znaleckého posudku MUDr. Kolaříka, který si vyžádal a jenž tento znalec před soudem prvního stupně obhájil, stejně jako závěrům znalců MUDr. Kuby a MUDr. Vejrycha, kteří se z podnětu žalobkyně tímto hodnocením zabývali. Jak bylo uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, byl tento nárok žalobkyně posouzen v celém souhrnu zdravotních následků dopadajících na žalobkyni, nikoli jen z hlediska stupně pohyblivosti. Také s důvody, pro které soud prvního stupně přiznal žalobkyni dvojnásobek základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. odvolací soud souhlasil, protože vzhledem k mladému věku žalobkyně a dopadů následků úrazu do jejího osobního a profesního života a omezení z toho plynoucích, je přiznaná částka v souladu s principem proporcionality, jak je zakotven v judikatuře Ústavního soudu.
Opodstatněnost odvolání shledal odvolací soud jen v námitce nesprávnosti stanovených úroků z prodlení. S ohledem na charakter nároku jako pojistného plnění vyplývajícího ze zákona č. 168/1999 Sb., který obsahuje vlastní úpravu prodlení a úroků z prodlení, bylo nutno úroky z prodlení podřídit režimu tohoto zákona a pouze v tomto směru odvolací soud podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek a žalobkyni přiznal úroky z prodlení odpovídající§9 odst. 3 a 4 zák. č. 168/1999 Sb.
Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení podle §219 o. s. ř. potvrzen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řešená právní otázka je odvolacím soudem a soudem prvního stupně rozhodována rozdílně od rozhodování dovolacího soudu.
Podle názoru dovolatelky napadené rozhodnutí (i rozhodnutí soudu prvního stupně) není v souladu s ustálenou judikaturou. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 244/2007, pokud jde o aplikaci §6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb. v otázce zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění a dále je napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu nejen sp. zn. 21 Cdo 244/2007, ale též sp. zn. 25 Cdo 847/2004, 25 Cdo 1312/2005, 25 Cdo 759/2005 a sp. zn. 25 Cdo 2370/2007 v otázce důvodnosti zvýšení ztížení společenského uplatnění o další dvojnásobek základního bodového ohodnocení podle §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud – přestože souhlasil se žalovanou, že uplatněný nárok představuje pojistné plnění, nikoli nárok na náhradu škody – rozhodoval o náhradě škody vůči žalované jako pojistiteli, a nikoliv proti škůdci. Žalovaná opětovně namítá, že nemá pasivní věcnou legitimaci v tomto sporu a rozhodnutí odvolacího soudu tak není v souladu s konstantní judikaturou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 113/2006). To není jen formální námitka, ale je to významné při uplatnění námitky promlčení, solidární odpovědnosti, ale i z procesních důvodů.
Dovolatelka vytýká, že přiznání zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění o 50% dle §6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb. je v rozporu s principem proporcionality a dalších hledisek vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 244/2007 a publikovaným nálezem Ústavního soudu v otázce proporcionality. V daném případě se soudní znalec dopustil fatálního pochybení, když sice nehodnotil ztížení společenského uplatnění maximem bodů (příslušejícím položce pro těžké omezení pohyblivosti hlezenních kloubů), avšak přiznal zvýšení o 50%, které nebyl schopen při jednání soudu přesvědčivě vysvětlit a zdůvodnit. Tento subjektivní názor znalce převzal soud, ačkoliv u žádné položky nebylo hodnoceno omezení těžkého stupně, představující těžké omezení pohyblivosti hlezenního kloubu.
Dovolatelka dále namítá, že aplikace §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. přichází v úvahu dle ustálené judikatury jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle §6 odst. 1 písm. c) cit. vyhl. dostatečně nevyjadřuje následky, které do budoucna v důsledku poškození zdraví nastaly a kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni. V daném případě nebyl tento základní předpoklad pro zvýšení o 50% splněn. Zapojení poškozené před úrazem nebylo na vysoké a mimořádné úrovni, navíc není ani plně ani částečně invalidní.
Předmětné rozhodnutí odvolacího sodu je proto podle dovolatelky v rozporu s konstantní výše cit. judikaturou, vykazuje známky svévole a nerespektování obecných principů soudního uvážení.
Dovolatelka na základě uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen či změněn, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání nesplňuje podmínky přípustnoti podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. Námitka nedostatku pasivní věcné legitimace není důvodná, nárok na pojistné plnění v sobě zahrnuje nárok na náhradu škody na zdraví, jak vyplývá z §9 odst. 1 a §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Žalobkyně utrpěla úraz v 23 letech na počátku svého aktivního života a přiznaná náhrada je proto zcela adekvátní.
Zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění o 50% bylo přiznáno v souladu s §6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb. nejen znalcem MUDr. Kolaříkem, určeným soudem, ale též ošetřujícími lékaři žalobkyně MUDr. Kubou a MUDr. Vejrychem. Žalobkyně zdůrazňuje, že před úrazem vedla plný sportovní život, zejména aktivně lyžovala a musela změnit také povolání. Má trvalé zdravotní následky na obou dolních končetinách, omezující ji v pohybu a při chůzi.
Zvýšení ztížení společenského uplatnění přiznáním částky 360.000,- Kč tak není nikterak nadnesené, uváží-li se průměrný věk dožití dalších 50-ti let. Hodnota jednoho bodu 120,- Kč byla přitom stanovena před 10 lety a vyhláška neobsahuje žádnou inflační doložku.
Žalobkyně navrhuje odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatelka odkazuje, a podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmena dovolání zde vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §237 odst. 3 se nepřihlíží.
Relevantním dovolacím důvodem tak může být v předmětném případě jen nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud především dovozuje, že neobstojí námitka dovolateky o nedostatku její pasivní věcné legitimace, neboť vymáhaný nárok na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škody v sobě imanentně obsahuje nárok z odpovědnosti za škody na zdraví a zahrnuje mimo jiné nárok na bolestné a na ztížení společenského uplatnění ve smyslu §9 odst. 1 a §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů.
Předmětem řízení u odvolacího soudu zůstal pouze nárok na ztížení společenského uplatnění v podobě jeho zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) a §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., tj. jednak o 50% základního bodového ohodnocení, jednak o dvojnásobek základního bodového ohodnocení.
Dovolatelka namítá rozpor obojího zvýšení s konstantní, shora cit. judikaturou Nejvyššího soudu, popř. i Ústavního soudu. Nejvyšší soud se však s tímto názorem dovolatelky neztotožňuje.
Problematika výkladu ust. §6 odst. 1 a §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. byla řešena ve Stanovisku občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010 (dále jen „Stanoviska“), popř. i v rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 864/2010.
Pro určení výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení podle §6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, neboť odškodnění již v základní výměře určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již samo o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění.
V posuzovaném případě oba soudy správně vycházely ze znaleckého posudku MUDr. Kolaříka a z odborných posouzení ošetřujících lékařů MUDr. Kuby a MUDr. Vejrycha, které plně zohlednily zdravotní stav žalobkyně po úrazu vzhledem k jejímu nízkému věku a jejím osobním poměrům. Oba soudy dále přihlédly k individuálním faktorům, se zřetelem k povaze poúrazových následků (omezení pohyblivosti), velmi limitujícím sportovní, kulturní a společenský život poškozené žalobkyně.
Soud prvního stupně i soud odvolací uznaly za odpovídající 50% zvýšení základního bodového ohodnocení, takže toto zvýšení ani nedosáhlo maxima pro ohodnocení zvlášť těžkých zdravotních následků ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) výše cit. vyhlášky, přičemž soudy vzaly v úvahu všechny konkrétní okolnosti daného případu, zejména všechny faktory osobní situace žalobkyně po úrazu včetně věku žalobkyně, výkonu povolání, možnosti uplatnit se v rodinném životě apod. V tom směru je plně odůvodněné také zvýšení na dvojnásobek ve smyslu §7 odst. 3 cit. vyhlášky a dovolací soud se i s tímto posouzením ztotožňuje jako odpovídajícím mezím soudního uvážení se zřetelem k citovaným ustanovením právní úpravy a uvedeného Stanoviska a judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud dovozuje, že předmětná posouzení konkrétního případu jsou v souladu s konstantní judikaturou, popř. nevybočují ze závěrů přijatého Stanoviska výše uváděného. Odvolací soud neřešil v tomto případě věc rozdílně od této judikatury či Stanoviska a není ani důvod, aby dovolací soud řešil předmětnou právní otázku jinak.
Z toho vyplývá, že není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a Nejvyšší soud tudíž dovolání podle cit. ustanovení ve vazbě na ust. §218 písm. c) a §243b odst. 5 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výdajů (k vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč a konečně v připočtení 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy částkou 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. února 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu