ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4073.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4073/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Skanska a. s., se sídlem Praha 4, Líbalova 1/2348, IČ: 26271303, proti žalovaným: 1) DRIAM obchodní, a. s., se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 61, IČ 40765393, 2) V. K., 3) Česká Koppel Voborský, společnost s ručením omezeným, nyní ČKV Praha, s. r. o., se sídlem Praha 4, Zlešická 1804, IČ 00202037, 4) ALPINE BAU CZ s. r. o., se sídlem Valašské Meziříčí, Jiráskova 613/13, IČ 45192286, zastoupena JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem Ostrava, Masná 10, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 4, Spálená 75/16, IČ 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně prvé žalované, o zaplacení 419.463,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 201/98, o dovolání žalované 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2010, č. j. 12 Co 172/2010-271, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem ze dne 11. června 2003, č. j. 18 C 201/98-227, ve znění usnesení ze dne 25. května 2007, č. j. 18 C 201/98-108 a usnesení ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 18 C 201/98-176 tak, že 1) žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 419.463,- Kč se 16% úrokem z prodlení ode dne 18. 7. 1997 do zaplacení (výrok I.), do částky 10% úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a dále žalobu proti druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému zamítl (výrok III.) a ve výrocích IV. – VIII. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči České republice.
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody způsobenou poškozením telefonních kabelů a trubek jako součásti stavby Telefonní síť Hornoměcholupská – Selská 1. realizovanou žalobkyní. K poškození došlo při provádění výkopových prací při výstavbě čerpací stanice OMV ve Švehlově ulici v době od srpna 1996 do května 1997.
Žalovaný 4) odmítl svou odpovědnost za škodu s tím, že závazek k náhradě škody uznal žalovaný 1), který jednal bez vědomí a souhlasu žalovaného 4) a je proto přímo odpovědný za způsobenou škodu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že závazkový vztah mezi žalovaným 1) a žalovaným 4) byl založen smlouvou o dílo na zhotovení stavby čerpací stanice OMV ve Švehlově ul. podle ust. §536 an obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), ve které žalovaný 1) převzal veškerou odpovědnost za staveniště a sítě s tím, že stavba bude prováděna bez negativního zásahu do těchto sítí. S poukazem na §538 obch. zák. soud konstatoval, že mezi žalovanými 1) a 4) bylo dohodnuto, že žalovaný 1) bude informovat o použití třetích osob a žalovaný 4) si vyhradil právo vyjadřovat se k těmto osobám a dále se zavázal, že nepřevezme žádné finanční závazky vůči třetím osobám bez souhlasu objednatele, pokud je nepovažuje za součást svých nákladů v rámci zhotovovaného díla.
Soud prvního stupně za jediného odpovědného za vznik škody považoval žalovaného 1), který nejednal se souhlasem žalovaného 4), když uzavíral smlouvy se svými subdodavateli. Žalovaný 1) nesplnil své povinnosti ohledně zajištění staveniště a vytýčení tras všech sítí a svou odpovědnost za vznik škody a její výši písemně uznali. Soud proto vůči žalovanému 4) žalobu zamítl s tím, že žalobkyně mu nahradí náklady řízení v částce 38.209,30 Kč.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 25. 5. 2007 a 12. 11. 2009 se ve výroku III. mění ve vztahu k druhému žalovanému a čtvrtému žalovanému tak, že druhý žalovaný a čtvrtý žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 419.463,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 18. 7. 1997 do zaplacení s tím, že tuto povinnost jsou povinni splnit společně a nerozdílně s prvním žalovaným, kterému tato povinnost byla uložena výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 6. 2003, č. j. 18 C 201/2009, dále že rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 25. 5. 2007 a 12. 11. 2009 (výrok I.) se ve výrocích V. a VII. mění ve vztahu k druhému žalovanému a čtvrtému žalovanému tak, že druhý a čtvrtý žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 93.280,- Kč s tím, že tuto povinnost jsou povinni splnit společně a nerozdílně s prvním žalovaným, kterému tato povinnost byla uložena výrokem IV. napadeného rozsudku ve znění obou uvedených usnesení (výrok II.), dále že napadený rozsudek ve znění obou usnesení se ve výroku VIII. mění ve vztahu k druhému a čtvrtému žalovanému tak, že druhý a čtvrtý žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice náklady řízení ve výši 7.343,30 Kč s tím, že tuto povinnost jsou povinni splnit společně a nerozdílně s prvním žalovaným, kterému tato povinnost byla uložena výrokem VIII. soudu prvního stupně rozsudku ve znění obou uvedených usnesení (výrok III.) a konečně že druhý a čtvrtý žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 16.780,- Kč (výrok IV.).
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §212 a §212a odst. 1 a 5 ve spojení s §214 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dovodil odlišné právní závěry. Podle něj bylo v daném případě rozhodné, že čtvrtý žalovaný byl hlavním dodavatelem čerpací stanice OMV a že uzavřel smlouvu s prvním žalovaným, který následně uzavíral další smlouvy o dílo k provedení jednotlivých činností v rámci výstavby čerpací stanice s druhým žalovaným a třetím žalovaným.
Odvolací soud dále vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1695/98, že odpovědnost podle §420a občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) je odpovědnost objektivní bez zřetele na porušení právní povinnosti a na to, zda škodu způsobil sám odpovědný subjekt anebo zda při provozování své činnosti použil jinou osobu. Dále odvolací soud přihlédl k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000, že za škodu způsobenou provozní činností odpovídá poškozenému provozovatel bez ohledu na zavinění, je-li škoda způsobena v příčinné souvislosti s provozní činností. Postačí, že škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozu, avšak podle §420a odst. 3 obč. zák. jsou stanoveny dva liberační důvody. Vedle škody způsobené neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu (tento důvod žalovaný netvrdil a neprokazoval) je takovým liberačním důvodem škoda způsobená vlastním jednáním poškozeného.
V návaznosti na uvedené závěry odvolací soud dovodil, že s ohledem na předmět podnikání žalovaného 4), kterým bylo mimo jiné provádění staveb, jejich změn a odstraňování, jakož i na předmět podnikání žalovaného 1), kterým bylo mimo jiné provádění průmyslových staveb, jakož i s přihlédnutím k předmětu podnikání žalovaného 2), kterým byly podle živnostenského rejstříku stavební a demoliční práce, se u všech žalovaných jednalo o škodu způsobenou v souvislosti s jejich předměty podnikání v rámci jejich provozních činností.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že byl v řízení dostatečně prokázán vznik škody i příčinná souvislost, neboť bez provádění stavebních prací na výstavbě čerpací stanice by nedošlo k poškození kabelů a trubek ke škodě žalobkyně. Současně bylo vzato v úvahu, že žalovaný 4) neprokázal liberační důvod, když dohoda uzavřená s žalovaným 1) takovým důvodem není. Soud prvního stupně též správně dovodil, že žalobkyně nezpůsobila škodu svou činností.
Na základě uvedených skutečností bylo možno zároveň uzavřít, že nešlo o smluvní vztahy, jak to kvalifikoval soud prvního stupně, nýbrž o vznik škody třetí osobě způsobené provozní činností žalovaného 1), žalovaného 2) a žalovaného 4) ve smyslu §420a obč. zák., jehož účelem je ochrana třetích osob před riziky provozních činností, v tomto případě škody vzniklé žalobkyni.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně i proti druhému žalovanému a proti čtvrtému žalovanému a tudíž rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil, jak výše uvedeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 4) s odkazem na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a za důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel s právními závěry odvolacího soudu, které jsou podle něj v naprostém protikladu k závěrům soudu prvního stupně, nesouhlasí a v prvé řadě popírá, že měl v dané lokalitě vyvíjet provozní činnost.
Dovolatel namítá, že odpovědnost za škodu podle §420a obč. zák. nelze vyvodit pouze z předmětu podnikání zapsané právnické či fyzické osoby, ale jen z faktického výkonu provozní činnosti. V daném případě však pochybení při stavební činnosti vzniklo na straně žalovaného 1), což bylo prokázáno samotným uznávacím prohlášením žalovaného 1) vůči žalobkyni. Daná škodní událost tedy nemá a nemůže mít původ v provozování stavební činnosti dovolatele, tj. žalovaného 4), který žádné stavební práce v daném místě a v dané době neuskutečňoval. Tyto stavební práce zajišťoval žalovaný 1), případně žalovaní 2) a 3).
Podle názoru dovolatele tak mohla být teoreticky dána pouze jeho obecná odpovědnost za škodu dle §420 obč. zák. jako odpovědnost za protiprávní úkon, avšak takové přesunutí odpovědnosti z žalovaného 1) jako zhotovitele stavebního díla by nepřípustně rozšířilo výklad §420 odst. 2 obč. zák. Žalobkyně ani netvrdila a neprokazovala porušení právní povinnosti žalovaným 4) a porušením právní povinnosti v příčinné souvislosti se vzniklou škodou.
Dovolatel má za to, že se zřetelem na obsah čl. VI. bod 3. smlouvy o dílo, uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovaný, 4) dne 6. 3. 1997, se vzniklá škoda stala vlastními náklady a tudíž i výlučným závazkem žalovaného 1).
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle §243 o. s. ř. a posléze toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání v ust. §236 an. o. s. ř. (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, když napadené rozhodnutí bylo vydáno (vyhlášeno) dne 29. 6. 2010 (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení ct. novely).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti podle zákona (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř. ) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatnil výslovně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V posuzovaném případě napadené rozhodnutí spočívá ve vztahu k žalovanému 4) na aplikaci ust. §420a obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností (v daném případě stavební činností). Jde o odpovědnost objektivní a jejím předpokladem není ani protiprávní úkon (porušení právní povinnosti), nýbrž určitá škodní událost vyvolaná provozní činností (v daném případě poškození kabelů a trubek při zemních pracích). Není ani rozhodující, zda mezi provozovatelem a poškozeným existoval smluvní či jiný právní vztah (srov. Švestka, Jl, Jehlička, Ol, Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník, Komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, s. 720, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003. sp. zn. 25 Cdo 1006/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 27 – C 2152). Provozovatel se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností ani tím, že provozní činnost vykonával jako zhotovitel pro osobu odlišnou od poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1829/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 31 – C 2994).
V posuzované věci byl žalovaný 4) zhotovitelem stavby čerpací stanice ve Švěhlově ul. v Praze a na základě smlouvy o dílo pro něho práce prováděl žalovaný 1), který poté k provedení zemních pracím uzavřel smlouvu o dílo mj. s žalovaným 2). Provozní činností těchto subjektů bylo, jak lze dovodit z jejich zapsaného předmětu podnikání, provádění staveb, jejich změn, popř. provádění stavebních a demoličních prací.
V tomto případě došlo k souběhu provozních činností uvedených subjektů, kdy v rámci provozní činnosti žalovaného 4) jako provozovatele výstavby provedl určitou provozní činnost jeho subdodavatel – žalovaný 1), který si dále provedení výkopových prací zajistil u žalovaného 2), z jehož provozní činnosti mělo dojít k předmětné škodě.
Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1695/98 (srov. též Švestka, J., Knappová, M., Švestka, J. Dvořák, J., et. al. Občanské právo hmotné, sv. 2, 4. vydání, Praha: ASPI 2006, str. 504) zaujal názor, že provozovatel výstavby se nemůže zprostit své odpovědnosti vůči třetím osobám poukazem na to, že pro něho určitou konkrétní činností provedl další subjekt, který ji prováděl v rámci své provozní činnosti.
Pokud tedy odvolací soud zavázal žalovaného 4) jako hlavního provozovatele výstavby společně a nerozdílně se žalovanými 1) a 2), je jeho závěr správný. Pro povinnost k náhradě škody podle §420a obč. zák. není totiž určující, zda byla škoda způsobena přímo provozovatelem výstavby (žalovaným 4) nebo osobou jinou, kterou použil při své činnosti (subdodavatelem). Odpovědnost žalovaného 4) proto nelze v daném případě vyloučit proto, že za vzniklou škodu může odpovídat jiný subjekt (subdodovatel), který škodu způsobil při své provozní činnosti prováděním prací pro provozovatele stavby (žalovaného 4). Za této situace pak nastupuje společná a nerozdílná odpovědnost škůdců, kteří se mezi sebou vypořádají podle účasti na způsobení škody.
Na tomto závěru, tj. odpovědnosti i žalovaného 4), nemůže nic změnit skutečnost, že žalovaný 1) uznal závazek k náhradě předmětné škody.
V projednávaném případě pokud dovolatel uváděl, že provozní (stavební) činnosti v daném místě a čase nerealizoval, není jeho námitka s ohledem na uvedené namístě.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání není důvodné a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a tudíž dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §242 o. s. ř. podle výsledku dovolacího řízení. Dovolateli náhrada nákladů tohoto řízení nenáleží a žádnému z dalších účastníků podle obsahu spisu náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu