ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4127.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4127/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: Alphaduct, a. s. , se sídlem Praha 5, Plaská 622/3, IČ 26212412, zastoupen Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 49, proti žalovanému: Karlovarské minerální vody, a. s. , se sídlem Karlovy Vary, Horova 3, IČ 14706725, zastoupen JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, o zaplacení 440.230,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 120/2005, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2010, č. j. 3 Cmo 272/2009-260, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá a žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozhodl (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 18. května 2009, č. j. 48 Cm 120/2005-231, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 440.230,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,75% od 2. 9. 2005 do 31. 12. 2005 a dále od 1. 1. 2006 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 7%, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (výrok I.) Ve výrocích II. a III. rozhodl soud o povinnosti žalobce nahradit žalovanému a České republice náklady řízení.
Předmětem řízení byla náhrada škody, vzniklá žalobci v důsledku dvou předběžných opatření ze dne 20. 7. 2004 a 27. 9. 2004 pod sp. zn. 49 Cm 73/2004 vydaných tímto soudem, jimiž bylo žalobci zakázáno šířit tři reklamní spoty propagující minerální vodu Korunní; toto předběžné opatření však odvolací soud zrušil a návrhy na nařízení předběžných opatření zamítl. Žalobcem uplatněná náhrada škody představuje marně vynaložené licenční poplatky podle licenční smlouvy se společností Tanagra s. r. o., a to na dva spoty za dobu 7 měsíců a 5 měsíců, po kterou žalobce nemohl reklamu šířit.
Soud prvního stupně již ve věci jednou rozhodl rozsudkem ze dne 7. 2. 2007, který však byl odvolacím soudem zrušen usnesením ze dne 9. 11. 2007, č. j. 3 Cmo 127/2007-117 s tím, že v dalším řízení je nutno žalobce poučit ve smyslu §118a občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), zjistit obvyklou výši licenční odměny a vliv nevysílání reklamních spotů na prodejnost žalobcových výroků, neboť jen v případě snížení prodejnosti zboží by mohlo být vynaložení odměny považováno za škodu.
Žalobce po poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. navrhl k prokázání běžné výše licenční odměny znalecký posudek, který soud zadal a podle tohoto znaleckého posudku se běžná odměna v dané době pohybovala v rozmezí 2,878.000,- až 21,370.000,- Kč. Proto bylo možno odměnu ve výši 5,000.752,- Kč považovat za obvyklou.
Při respektování právního názoru odvolacího soudu pak dospěl soud prvního stupně k závěru, že pokud žalobce neprokázal pokles prodejnosti svých výrobků v důsledku nevysílání reklamních spotů, žalobce nemá nárok na náhradu újmy podle §77 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění (tj. ve znění ke dni 31. 3. 2005.) V tom směru soud odkázal na odůvodnění předchozího rozsudku odvolacího soudu.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, jak shora uvedeno.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 220.115,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% ročně od 2. 9. 2005 do 31. 12. 2005 a dále od 1. 1. 2006 do zaplacení ve výši repo sazby, stanovené ČNB, zvýšeně o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, jinak se v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení
220.115,- Kč s příslušenstvím, potvrzuje (odstavec 1 výroku.)
V odstavcích 2 a 3 výroku rozhodl odvolací soud o povinnosti žalobce a žalovaného zaplatit náhradu nákladů České republice každý v částce 31.429,50 Kč s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle §212 an. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné a je tak dán důvod pro změnu napadeného rozsudku.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně sice postupoval správně, pokud aplikoval ust. §77 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění. Odvolací soud však nepovažoval za zcela správné a ve svém celku postihující uplatněný nárok žalobce, hodnocení soudu prvního stupně, na kterém stojí zamítaný výrok, tedy přímou vazbu mezi vzniklou škodou či újmou vzniklou žalobci a prodejností výrobků žalobce. Podle odvolacího soudu se nelze omezit jen na konstatování, že neprokázal-li žalobce, že mu v důsledku dočasné absence konkrétních reklamních spotů poklesl odbyt jeho minerálních vod, pak mu v důsledku proti němu nařízených předběžných opatření nevznikla ani žádná újma. Je sice skutečností, jak také zmiňuje soud prvního stupně, že ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu pokles prodeje výrobků žalobce zmíněn byl, je však třeba uvést, že tato okolnost je, resp. mohla být jedním z důsledků předběžných opatření, ne však důsledkem jediným. Šlo více méně o podpůrný argument. Pokud žalobce – a to je mezi účastníky nesporné – vynaložil na realizaci reklamních spotů jisté finanční prostředky, a spoty nemohly být v důsledku předběžných opatření po dobu cca 7 měsíců vysílány, pak má odvolací soud v souladu se žalobcem za to, že zde došlo ke zmaření takto vynaložené investice, což je třeba považovat za skutečnou škodu.
Odvolací soud proto dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že co do základu je nárok žalobce opodstatněn. Co se týká výše škody takto vzniklé, nelze s jistotou říci, o kolik spotů ve skutečnosti šlo a je třeba předpokládat, že jich bylo spíše více a patrně existovaly i ve více variantách. Teoreticky by sice bylo možno k tomu vést další dokazování, to se však odvolacímu soudu jeví jako neúčelné, neboť by se tak dělo se značnými obtížemi a s nejistým výsledkem. Je také nutno vzít v úvahu, že období, po které žalobce mohl využívat vyrobené spoty, bylo podstatně delší než doba, po kterou bylo vysílání spotů v důsledku předběžných opatření znemožněno. Žalobce tak mohl újmu předběžnými opatřeními způsobenou omezit svou zvýšenou aktivitou.
Z uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle §136 o. s. ř. o určení výše nároku úvahou soudu. Takto lze postupovat, je-li jistý právní základ nároku a pro jeho určení co do výše úvahou soudu jsou podkladem takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry. V daném případě to byl žalovaný, který navrhl vydání předběžných opatření a soud prvního stupně mu vyhověl, avšak odvolací soud toto rozhodnutí změnil na zamítavé. Předběžná opatření trvala cca 7 měsíců. Žalobce při uplatnění nároku vycházel z celkově vynaložené odměny, počtu spotů a doby, po kterou předběžná opatření trvala. Vzhledem k tomu, že za újmu vzniklou předběžným opatřením odpovídá ve smyslu §77 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění, objektivně jeho navrhovatel, pokud předběžné opatření zaniklo nebo bylo zrušeno z jiného důvodu, než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá v daném případě žalovaný žalobci za marně vynaloženou investici. Jelikož již nelze přesně zjistit skutečný vyrobený počet spotů a jejich variant v dané době, což před soudem prvního stupně nebyli schopni ani předvolaní svědci specifikovat, a přitom nelze přesně kvantifikovat, do jaké míry mohl žalobce vzniklou škodu omezit (např. zvýšenou aktivitou ještě v době trvání smlouvy o využití spotů), určil odvolací soud výši uplatněného nároku podle §136 o. s. ř. na 50% požadované částky, což odpovídá předpokladu, že spotů a jejich variant mohlo být více, než uváděl žalobce, a tomu, že žalobce měl možnost spoty využívat nejméně po dobu stejně dlouhou, po jakou trvala předběžná opatření.
Odvolací soud tudíž podle §220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jak shora uvedeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje proti výroku I. v části, kterou odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále proti souvisejícím výrokům II. a III. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolatel má dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně v dotčeném výroku rozhodl jinak, než ve svém předchozím rozsudku, a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu v předcházejícím zrušovacím rozhodnutí.
Dovolatel podává dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), písm. b) a v §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel v prvé řadě namítá, že odvolací soud pochybil v otázce výše škody, když dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel nerozumí tomu, proč odvolací soud vůbec vedl úvahu podle §136 o. s. ř. a závěry obsažené v této úvaze považuje dovolatel za nesprávné, neboť před soudem prvního stupně bylo k této otázce vedeno dokazování a rozhodující skutečnosti prokázány byly. Podle dovolatele je nepochybné, že náhrada škody se týká tří spotů, přičemž 2 spoty nemohl žalobce užívat po dobu 7 měsíců a jeden spot nemohl užívat po dobu 5 měsíců. V řízení před soudem prvního stupně byl proveden důkaz licenční smlouvou, kterou žalobce uzavřel se společností Tanagra s. r. o. dne 24. 5. 2004, jejímž předmětem bylo sjednání podmínek užívání jednotlivých reklamních spotů v rámci kampaně „Optimineral – Prvky“ a ve které byla stanovena výše odměny za užívání spotů odkazem na rozpočet. Podle licenční smlouvy, jak bylo v řízení prokázáno, činila celková úplata 5,004.752,- Kč na základě ceny šesti spotů.
Dovolatel namítá, že právě z počtu 6 spotů a uvedené celkové částky měl odvolací soud vycházet při určování výše náhrady škody. Není žádný důvod, proč by mechanismus výpočtu výše škody neměl vycházet z celkové doby poskytnutí licenčních práv v délce 3 roky, sjednané ve smlouvě. Jestliže celková cena licenčních práv na všech 6 reklamních spotů na dobu 36 měsíců činila 5,004.752,- Kč, pak alikvotní hodnota k jednomu spotu na dobu jednoho měsíce činí 23.170,- Kč. Celková výše škody vzniklé u dvou spotů po dobu 7 měsíců a jednoho spotu po dobu 5 měsíců pak činí celkem 475.418,- Kč (po odpočtu částky
35.188,- Kč, pro kterou byla žaloba částečně vzata zpět pro početní chybu, činí správný výpočet částky 440.230,- Kč.) Podle dovolatele však ani počet spotů není pro určení výše škody rozhodný resp. relevantní a výše škody měla být vypočtena podle údajů v licenční smlouvě. I kdyby však počet spotů byl rozhodný, z dokazování před soudem prvního stupně vyplývá, že dodavatel dodal žalobci 6, nejvýše 7 spotů a z toho lze přesně vypočítat výši škody. Jestliže celková cena licenčních práv na všech 7 reklamních spotů na dobu 36 měsíců činila 5,004.752,- Kč, pak alikvotní hodnota práv k jednomu spotu na dobu jednoho měsíce činí 19.860,- Kč, takže celková škoda u dvou spotů po dobu 7 měsíců a u jednoho spotu po dobu 5 měsíců činí celkem 377.340,- Kč.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též žalovaný s odkazem na přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel má za to, že řízení je postiženo vadou, spočívající v tom, že soud rozhodoval v rozporu s §153 o. s. ř., neboť žalobci přiznal více, než čeho se tento domáhal. Kvantifikace nároku pro určení výše škody postupem podle §136 o. s. ř. neodpovídala předmětu nároku žalobce a v řízení nebylo prokázáno, zda a kdy byla částka použitá pro určení výše škody postupem podle §136 o. s. ř. žalobcem vynaložena. V řízení nebylo zjištěno, zda a jaká přesná částka měla být na licenční poplatek vynaložena. Odvolací soud rozhodl o nároku na náhradu újmy v širším slova smyslu za „zmařenou investici“ bez ohledu na to, zda mělo jít o nárok za skutečně vynaložené licenční poplatky anebo zda šlo i o jiné náklady související s vytvořením a užitím spotů. Ačkoli formálně přiznal odvolací soud žalobci méně, než kolik žádal, materiálně přiznal více, neboť předmětný nárok představuje náhradu „újmy“ za celou investici do výroby spotů a nikoliv náhradu škody za poměrnou část uhrazených licenčních poplatků, které žalobce žádal.
Žalovaný jako dovolatel je toho názoru, že poměrná část licenčních poplatků vztahujících se k období, po které nemohl žalobce spoty užívat v důsledku vydaných předběžných opatření, musí být stanovena z částky odpovídající skutečně uhrazeným licenčním poplatkům a nikoliv z rozpočtované částky zahrnující jiné náklady.
Dovolatel dále vytýká, že skutková zjištění odvolacího soudu, vyplývající jak z napadeného, tak i z předchozího zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu, že nelze zjistit skutečné licenční poplatky proto, že smlouva licenční mezi žalobcem a tvůrčí agenturou Tanagra byla neúplatná, je v rozporu s obsahem spisu a vede k tomu, že nárok žalobce byl kvantifikován na základě obvyklé (ve skutečnosti dle úsudku odvolacího soudu neuhrazené) licenční odměny, která se dle soudem prvního stupně zadaného znaleckého posudku pohybuje v intervalu 2,800.000,- Kč až 21 mil. Kč.
Dovolatel zdůrazňuje, že z čl. II. bod 4 licenční smlouvy vyplývá, že licenční práva nebyla poskytnuta bezúplatně a kvantifikace nároku pro postup podle §136 o. s. ř. pak měla být zcela jiná. Závěr soudu, že nelze zjistit, jaké licenční poplatky byly zaplaceny, neodpovídá obsahu spisu, poněvadž výše licenčních poplatků plyne, jak z rozpočtu, tak i ze smluv mezi žalobcem a tvůrčí agenturou.
Dovolatel dodává, že pokud jde o částku cca 5 mil. Kč obsahující veškeré náklady na výrobu spotů, tj. autorské i jiné platby, nebyl proveden žádný důkaz o reálné úhradě takových částek. Žalobce nepředložil žádný doklad o úhradě licenčních poplatků, souvisejících s vytvořením a užitím spotů.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu i rozpor se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí, zakotvenou v §118a odst. 2 o. s. ř. i se zásadou hospodárnosti řízení. Odvolací soud stanovil náhradu škody z odměny „obvyklé“, avšak nebyla-li úhrada sjednána, pak obvyklá odměna nebyla uhrazena. Nebyla-li uhrazena a nebyl o tom ani proveden důkaz, nemohla škoda, jejíž úhradu soud žalobci přiznal, ani vzniknout, neboť žalobce ničeho nevynaložil.
Dovolatel shrnuje, že odvolací soud změnil svůj právní názor, vyjádřený v jeho předchozím rozsudku, kterým byl soud prvního stupně vázán, což vyplynulo až z odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud proto postupoval nezákonně a porušil zásadu dvouinstančnosti řízení.
Dovolatel uzavírá, že kvalifikace základu nároku pro postup podle §136 o. s. ř. byla provedena nesprávně, v rozporu s obsahem spisu a v rozporu se žalovaným nárokem, soud rozhodl v rozporu se žalobním tvrzením a uplatněným nárokem a nepostupoval v souladu s §153 o. s. ř., a odvolací soud dále porušil zásadu dvouinstančnosti řízení.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava v §236 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, poněvadž napadené rozhodnutí bylo vydáno (vyhlášeno) dne 28. 5. 2010 (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení cit. novely.)
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání žalobce splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
Dovolatel opírá dovolání o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
K tomu dovolací soud uvádí, že sice soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí rozhodl jinak, než v předcházejícím prvním rozhodnutí, když žalobě původně v podstatě vyhověl, kdežto v následujícím rozhodnutí žalobu ve věci samé zamítl, avšak „jiné“ rozhodnutí soudu prvního stupně se nevázalo na právní názor odvolací soudu ve věci, nýbrž jen na procesní pokyn o poučení ve smyslu §118 odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně obvyklé výše licenční odměny, tedy ke skutkovému zjištění (bylo prokazováno posléze znaleckým posudkem), jakož i k prokazování důsledků nevysílání spotů na prodejnost zboží žalobce (a tedy opět ke skutkovému zjišťování.) Konkrétním právním názorem ve věci tudíž odvolací soud nijak soud prvního stupně nezavázal.
Přípustnost dovolání tak může být v tomto případě dána pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (zde v části výroku I., jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 220.115,- Kč s příslušenstvím), jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jediným způsobilým dovolacím důvodem je v takovém případě nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel žádnou obecnou právní otázku, kterou by odvolací soud nesprávně řešil a která by měla judikaturní přesah, výslovně nevymezil. Jeho námitky se koncentrují na způsob zjištění výše tvrzené škody, zejména na způsob výpočtu výše škody v závislosti na údajích ve smlouvě a jejich vyjádření, tedy směřují proti aplikaci ust. §136 o. s. ř.
V posuzovaném případě nelze vytýkat odvolacímu soudu, že se zřetelem k povaze vymáhaného nároku na náhradu škody z neuskutečněné reklamy, zahrnující v sobě řadu nikoliv exaktních, ale spíše spekulativních faktorů, které by bylo obtížné, ne-li nemožné, zjistit i při dalším znaleckém dokazování aplikoval ust. §136 o. s. ř., podle kterého lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Nejvyšší soud neshledal, že by použití cit. ustanovení odvolacím soudem nebylo v souladu s konstantní judikaturou, resp. že by vyžadovalo „nové“, odlišné judikaturní řešení. Podle dlouhodobé, stabilní judikatury „jestliže poškozený prokáže v občanském soudním řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, přizná soud náhradu škody ve výši, jež byla prokázána; ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít §136 o. s. ř.“ (viz R 13/1985.) Odvolacímu soudu nelze v tomto případě vytknout, že by postupoval v rozporu s uvedenou judikaturou.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a tudíž dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c), §237 odst. 3, §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Pokud jde o dovolání žalovaného, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž směřuje proti té části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž v prvním odstavci bylo změněno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 220.115,- Kč spolu s určeným úrokem z prodlení.
Žalovaný jako dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívá v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel spatřuje tuto vadu v postupu soudu v rozporu s ust. §153 o. s. ř., neboť žalobci bylo údajně přiznáno více, než čeho se domáhal a dále kvantifikace výše škody postupem podle §136 o. s. ř. neodpovídala žalobnímu žádání, když nebylo prokázáno, že částka použitá soudem pro určení výše škody podle §136 o. s. ř. byla žalobcem skutečně vynaložena, jakožto licenční poplatek a nikoliv na úhradu jiných nákladů.
Tyto námitky dovolatele, týkající se kvantifikace výše žalobcem vymáhané náhrady škody, však neobstojí, jelikož předmětem žalobního nároku nebyly evidentně jen „licenční poplatky“, ale licenční odměna, která na základě licenční smlouvy žalobce s agenturou Tanagra zahrnovala nejen úhradu za vytvoření díla, ale i náhradu výdajů a odměnu za služby. Tento rozsah žalovaného nároku, zahrnující řadu nákladových položek, vyplývá i ze soudem vyžádaného znaleckého posudku. Z celého důkazního řízení, zejména ze znaleckého posudku, se podává, z čeho byla licenční odměna vypočtena, resp. vyvozena, přičemž odvolací soud přesvědčivě odůvodnil postup podle §136 o. s. ř. a svou úvahu o určení výše škody, jež se opírá mj. nejen o výchozí částku licenční odměny, ale i o určitou kvantifikaci počtu spotů, kterou poté určil v rozsahu 50% požadované částky.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při aplikaci ust. §136 o. s. ř., po zjištění, že výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, zhodnotil skutečnosti zjištěné při dokazování, které ho poté vedly k závěru o určité výši nároku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 2. 2008, sp. zn. 3 Odo 871/2006, popř. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1141/1997). Soud tedy neurčil výši nároku svojí volnou úvahou, ale vycházel z okolností posuzovaného případu a vzal v úvahu skutečnosti, které mohly sloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši sporného nároku (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007).
Pokud dovolatel napadá způsob postupu podle §136 o. s. ř. ve smyslu kvantifikace výše požadované náhrady škody na základě licenční odměny obvyklé, vycházející ze závěru znalce, nelze namítat, že náklady na výrobu spotů, popř. další související náklady, představující cca 5 mil. Kč, nebyly v řízení prokázány, protože tento důkaz byl v řízení proveden a předmětné skutkové zjištění učiněno.
Dovolací soud tudíž nesprávný postup odvolacího soudu při kvantifikaci základu nároku úvahou podle §136 o. s. ř. neshledal.
Dovolací soud proto nedovodil, že by napadené rozhodnutí trpělo vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ať již to byl procesní postup soudu dle §153 odst. 2 anebo podle §136 o. s. ř. Dovolací soud neshledal v řízení ani rozpor se zásadou předvídatelnosti, neboť napadené rozhodnutí vyplývalo z výsledků důkazního řízení včetně znaleckého posudku č. C08091569 z 4. 7. 2008 s doplňkem z 19. 12. 2008 ústavu American Appraisal.
Nelze dovodit ani naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Pokud dovolatel mínil, že v řízení nebyla prokázána úhrada licenčních odměn, z jejichž marného vynaložení vyplýval vymáhaný nárok na náhradu škody, není tato námitka relevantní, neboť skutkový závěr odvolacího soudu o podílu 50% náhrady (majetkové újmy), se opírá o žalobcem reálně vynaložené náklady, v řízení prokázané, jež byly pak základem pro určení výše nároku úvahou podle §136 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 část věty před střed. o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání byla odmítnuta a zamítnuta, takže žádný z účastníků nemá navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu