ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.423.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 423/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně KARSIT HOLDING, s.r.o. , se sídlem v Jaroměři, Jaromírova č. p. 91, PSČ 551 01, IČO 47455608, zastoupené Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, proti žalované ŠKODA AUTO a.s., se sídlem v Mladé Boleslavi, Tř. Václava Klementa 869, PSČ 293 60, IČO 00177041, zastoupené JUDr. Janem Živným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 29, o určení neplatnosti dohody o narovnání a o zaplacení částky 391 904 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 20/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2009, č. j. 4 Cmo 217/2008-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 2008, č. j. 59 Cm 20/2008-18, zamítl žalobu na určení, že dohoda o narovnání ze dne 27. 1. 2005 je neplatná (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 391 904 000 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná podnikají v automobilovém průmyslu. Žalobkyně byla „jmenovacím dopisem“ ze dne 29. 8. 2001 žalovanou vybrána jako dodavatel pro sériovou výrobu. Žalovaná vycházela z toho, že žalobkyni bude zadána 80% zakázka za předpokladu, že do zahájení výroby dosáhne požadovaných cílů, zejména ceny, nářadí, kvality a termínů dodávek. Pro zajištění požadované kvality výrobků a služeb se žalobkyně měla zavázat vyvinout pro své závody a zařízení vhodnou výrobní strategii, aby se zajistilo plynulé zásobování. Na základě interního rozhodnutí souhlasila žalovaná s tím, aby žalobkyně společně s oddělením převodu výrob žalované započala neprodleně s aktivitami souvisejícími s převodem výrob. Tyto výkony ze strany žalobkyně a s nimi spojené náklady jsou zahrnuty v ceně dílů, a to i v případě, že by oproti tímto oznámenému rozhodnutí nedošlo k dodávkám od žalobkyně. V tomto případě žalovaná prohlašuje ochotu k jednání o případných vývojových nákladech. Součástí dopisu byly kalkulační listy Pakety 1 – 5 a přehled obratů v období 2002 – 2006. Na základě tohoto skutkového zjištění soud prvního stupně dovodil, že strany uzavřely dne 29. 8. 2001 smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala pro žalovanou vyrobit a dodat jí na základě objednávek žalované určitý objem náhradních dílů automobilů v časovém rozmezí let 2002 až 2006. V tomto období však nedošlo k objednání smluveného objemu náhradních dílů, a tedy ani k jeho dodání, čímž vznikla žalobkyni škoda. Dne 27. 1. 2005 uzavřela žalobkyně a žalovaná dohodu o narovnání. V ní účastníci prohlásili, že vyrovnávají veškeré pohledávky a nároky, které mezi nimi vznikly do 31. 12. 2004 z důvodu neodebírání dojednaného množství nebo které vznikly v důsledku nebo v souvislosti s prodlením žalobkyně se splněním dodávek podle jmenovacího dopisu ze dne 29. 8. 2001, a to tak, že byla dohodnuta finanční kompenzace ze strany žalované vůči žalobkyni ve výši 20 000 000 Kč a byly sjednány nové objemy dodávek a nové ceny za díly pro rok 2005 a 2006. V preambuli dohody je mimo jiné konstatováno, že strana žalovaná nesplnila počty odebíraných kusů na základě jmenovacího dopisu a strana žalující se zpozdila v období leden 2003 až duben 2003 s některými dodávkami a v prodlení s některými dodávkami je i ke dni uzavření této dohody. Následuje další věta preambule, kde je deklarováno, že již rok probíhají jednání o narovnání, přičemž strany dohody přistoupily na určité kompromisy, které ovšem nekompenzují návrat investic.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda existuje naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti dohody o narovnání. Dospěl k závěru, že platnost dohody o narovnání musí soud posoudit jako předběžnou otázku při rozhodování o nároku žalobkyně na náhradu škody, proto naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti dohody o narovnání není dán.
Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že v dané věci byly splněny všechny podmínky vzniku odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu §373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), tedy porušení smluvní povinnosti objednat od žalobkyně sjednaný objem náhradních dílů a vznik škody v důsledku tohoto porušení.
Současně dospěl k závěru, že povinnost žalované k náhradě škody v době podání žaloby již neexistovala. Smluvní strany mezi sebou uzavřely podle §585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dohodu o narovnání, která mimo jiné nahradila závazek vzniklý v důsledku nedodržení objemu objednávek dle „jmenovacího dopisu“ závazkem zaplatit kompenzaci ve výši 20 000 000 Kč. Ke dni uzavření dohody o narovnání tedy žalobkyně a žalovaná narovnaly veškerá vzájemná práva a povinnosti vyplývající z oboustranného porušení povinností při plnění podle „jmenovacího dopisu“ (smlouvy), které mezi nimi vznikly do 31. 12. 2004. Preambule dohody o narovnání vyjadřuje pouze určitý výchozí stav, ze kterého dohoda o narovnání vychází. Proto soud prvního stupně toto ustanovení preambule považoval pouze za výchozí premisu a nikoli za součást nového závazku vyplývajícího z narovnání. Soud prvního stupně proto uzavřel, že dohoda o narovnání se vztahuje i na škodu vzniklou zmařením investičních prostředků vložených žalobkyní do předmětné zakázky.
Námitce neplatnosti dohody o narovnání pro rozpor s poctivým obchodním stykem vzhledem k nepřiměřeně nízké kompenzaci vzniklé škody soud prvního stupně nepřisvědčil. Podle §265 obch. zák. je možné pouze odepřít právní ochranu jednání pro rozpor s poctivým obchodním stykem, nikoli prohlásit uzavřenou dohodu za neplatnou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na určitou zdatnost podnikatele, která se předpokládá, na jeho profesionální úroveň, a okolnosti, za nichž k uzavření dohody o narovnání došlo, si žalobkyně musela být vědoma, o kolik byly uskutečněné objemy nižší oproti sjednaným, musel jí být znám i rozsah investic. Žalobkyně se tedy nemůže dovolávat nepřiměřeně nízké kompenzace vyplývající z dohody o narovnání. Rozpor s poctivým obchodním stykem soud prvního stupně neshledal ani v nerovném postavení stran v důsledku dominantního postavení žalované na trhu. Žalobkyně musela o dominantním postavení žalované na trhu vědět již v době, kdy s ní vstupovala do závazkového vztahu, a musela počítat s jistým stupněm ekonomického tlaku, který s sebou přináší dominantní postavení soutěžitele na trhu, aniž by se jednalo o zneužití takového postavení.
Soud prvního stupně tedy žalobu zamítl, jelikož dohodou narovnání, jejíž ujednání neporušují zásady poctivého obchodního styku, případný nárok na náhradu škody, který by mohl žalobkyni vzniknout, zanikl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2009, č. j. 4 Cmo 217/2008-52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že na určení neplatnosti dohody o narovnání nemá žalobkyně naléhavý právní zájem, neboť tato otázka bude posuzována jako předběžná otázka ve sporu o zaplacení částky 391 904 000 Kč.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda dohoda o narovnání zahrnovala veškeré nároky žalobkyně, tedy i vzniklou škodu. Dospěl k závěru, že dohodou o narovnání došlo k zániku veškerých závazků vzniklých ke dni 31. 12. 2004, vyplývajících ze vztahu založeného „jmenovacím dopisem“. Zaniklé závazky byly nahrazeny novými, a to závazkem žalované zaplatit žalobkyni částku 20 000 000 Kč a dále závazkem na spolupráci na další období pro roky 2005 a 2006 v objemech a cenách dle nově zpracované přílohy č. 1, tvořící nedílnou součást dohody. Žalobkyně se proto nemůže dovolávat porušení závazků z původně uzavřené smlouvy, přičemž otázku přiměřenosti podmínek a protiplnění měla nastolit již v době uzavření této dohody o narovnání (§11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb.). To však žalobkyně netvrdila ani neprokazovala.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a předkládá tři otázky zásadního právního významu.
Dovolatelka předně uvádí, že se podává otázka, zda preambule může být v rozporu s obsahem smlouvy, či obsah smlouvy s preambulí, a zda tento zásadní rozpor v tomto konkrétním případě může mít vliv na vážnost a určitost smlouvy a tím také na její platnost. Dovolatelka zastává názor, že preambule je stejným projevem vůle obou smluvních stran jako zbývající obsah smlouvy. V posuzovaném případě v preambuli strany shodně uvádějí, že dohoda o narovnání nekompenzuje návrat investic. V textu dohody je naopak konstatováno, že mezi stranami jsou dohodou vypořádány všechny pohledávky a závazky. Dle názoru dovolatelky tento vnitřní obsahový rozpor způsobuje neurčitost smlouvy a zpochybňuje vážnost vůle. Tento nedostatek projevu vůle pak způsobuje absolutní neplatnost dohody o narovnání. Hluboký rozpor výše uvedených dvou tvrzení nelze překlenout ani použitím standardních interpretačních pravidel.
Druhou otázkou, kterou dovolatelka předkládá, je, zda při rozhodování v obchodních věcech má soud přihlížet k postavení účastníků na trhu nebo účastníky sporu pojímat jako rovnoprávné subjekty. Konstatováním soudu prvního stupně o jistém stupni ekonomického tlaku byla dle dovolatelky porušena zásada uvedená v §11 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, která zneužívání dominantního postavení na újmu soutěžitelů výslovně zakazuje. V tomto konkrétním případě se onen „jistý stupeň ekonomického tlaku“ projevil tak, že žalovaná, která již od roku 2002 věděla, že nedostojí závazkům ze smlouvy uzavřené s žalobkyní, začala o narovnání jednat teprve v roce 2004. Musela vědět, že žalobkyni poškozuje. Kompenzace v dohodě o narovnání ve výši 20 000 000 Kč je ve zjevném nepoměru k poklesu zakázek a návratnosti investic.
Třetí předestřenou otázkou je interpretace §265 obch. zák. Pokud se komplexně přihlédne k jednání žalované, lze podle dovolatelky vidět opakované kroky, které by posuzovány jednotlivě nebyly v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ale v komplexu již jako porušení zásad poctivého obchodního styku působí. Smlouva byla podepsána v roce 2001, již v roce 2002 nebyla žalovanou plněna. O dohodě o narovnání se začalo jednat až v roce 2004 při narůstajícím propadu objednávek. Kompenzace podle dohody o narovnání zjevně neodpovídá škodě vzniklé žalobkyni. Navíc obě strany v dohodě konstatují, že narovnání nekompenzuje návrat investic. Žalovaná zcela opomněla svůj závazek ze smlouvy, kdy pro případ neobjednání dílů z důvodu na její straně deklarovala ochotu k jednání o případných vývojových nákladech. V rámci realizace smlouvy o dílo byly uzavřeny mezi žalovanou jako pronajímatelkou a žalobkyní jako nájemkyní dvě nájemní smlouvy na pronájem investičního majetku žalované. Nájem pokračoval bez ekonomického odůvodnění a ke škodě žalobkyně i po zásadním omezení výroby. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaná při vědomí svého postavení na trhu soustavně a opakovaně porušovala základní zásady podnikatelských vztahů.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V následně podaném vyjádření žalobkyně opětovně shrnula dovolací námitky a upozornila na vadu, kterou bylo dle jejího názoru řízení postiženo, a to že rozsudek byl vyhotoven soudcem, který nebyl členem senátu, který o celé věci rozhodoval, resp. soudcem, který ve věci nerozhodoval. Žalobkyní napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl podepsán ani předsedkyní senátu, ani žádnou z jeho členek, ale z důvodu pracovní neschopnosti předsedkyně senátu ho podepsal JUDr. K. Tento postup je v rozporu s §158 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolatelka v dovolání uvedla, že podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu dovolání se však podává, že dovolání nesměřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že dohoda o narovnání ze dne 27. 1. 2005 je neplatná. Žalobkyně totiž v dovolání nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na vydání tohoto určovacího rozhodnutí. Protože podle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. soud posuzuje každý úkon účastníka podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen, Nejvyšší soud dovolání posoudil podle jeho obsahu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolatelka předně napadá platnost dohody o narovnání pro vnitřní obsahový rozpor mezi preambulí a dalším textem dohody, který způsobuje neurčitost projevu vůle a zpochybňuje vážnost vůle vyjádřené v dohodě.
Podle §585 obč. zák. si dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. Preambule dohody o narovnání v tomto konkrétním případě podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího obsahovala popis situace, která předcházela uzavření dohody o narovnání, a důvodů, které strany k dohodě o narovnání vedly. Konkrétně strany uvedly, že již rok probíhají jednání o narovnání, přičemž strany dohody přistoupily na určité kompromisy, které ovšem nekompenzují návrat investic. Poté strany prohlásily, že dohodou vyrovnávají veškeré pohledávky a nároky, které jsou k 31. 12. 2004 otevřené a vznikly z důvodu neodebrání zboží, dojednaném ve jmenovacím dopisu, nebo které vznikly v důsledku nebo v souvislosti s prodlením žalobkyně se splněním dodávek za dále následujících podmínek. Žalovaná se mj. zavázala zaplatit žalobkyni částku 20 000 000 Kč do 30 dnů od uzavření dohody. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že mezi zněním preambule a zbytkem dohody o narovnání nelze spatřovat obsahový rozpor, který by mohl způsobit její neplatnost, jelikož preambule popisuje sporná práva a příčiny uzavření dohody o narovnání a další text dohody tato sporná nebo pochybná práva narovnává.
Dovolatelka dále namítla, že žalovaná zneužila svého dominantního postavení na trhu ve smyslu §11 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, jimiž je dovolací soud při přezkoumání přípustnosti dovolání vázán, neumožňují učinit závěr, že by žalovaná při uzavírání dohody o narovnání zneužila svého dominantního postavení. Pouhá skutečnost, že žalovaná na trhu dominantní postavení má (jak soudy dovodily, i když k této otázce neučinily potřebné skutkové zjištění), ještě neznamená, že tohoto dominantního postavení zneužila ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. Poznámka soudu prvního stupně, že žalobkyně musela počítat s jistým stupněm ekonomického tlaku, který s sebou dominantní postavení soutěžitele na trhu neodmyslitelně přináší, aniž by se jednalo o zneužívání tohoto postavení, je pouhou spekulací soudu prvního stupně, nepodloženou skutkovým zjištěním. Za této situace je pak nevýznamné, že odvolací soud nesprávně uvedl, že žalobkyně měla otázku přiměřenosti podmínek a protiplnění nastolit již v době uzavření dohody o narovnání.
Odvolací soud dle mínění dovolatelky rovněž nesprávně vyložil ustanovení §265 obch. zák., jelikož vzato v celém kontextu bylo jednání žalované v rozporu s poctivým obchodním stykem. Stejně jako v případě námitky o zneužití dominantního postavení žalované, však ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nelze učinit závěr, že by jednání žalované v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku bylo.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jímž žalobkyně uplatnila námitku, že rozsudek odvolacího soudu byl podepsán soudcem, který nebyl členem senátu, jenž vynesl rozsudek, Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet nemohl, neboť tento dovolací důvod byl uplatněn uplynutí lhůty k dovolání (§240 odst. 1, §242 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud navíc v této souvislosti podotýká, že smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. se při posuzován přípustnosti dovolání nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti nelze přisvědčit námitce žalobkyně, že tato skutečnost měla za následek, že rozsudek odvolacího soudu je třeba považovat za nedoručený.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil v napadeném rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak. Dovolání tudíž není ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu