ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4320.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 4320/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně SIPRAL a.s. , se sídlem v Praze 10, Třebohostická 3165, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 61860433, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalované Pod lipami s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Holečkova 3149/25A, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26421623, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 178/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č. j. 1 Cmo 91/2010-358, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2009, č. j. 26 Cm 178/2008-340, zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 7. listopadu 2008, sp. zn. Rsp 575/08 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud“) nezákonným způsobem vyhradil při jednání dne 7. října 2008 provedení dalších důkazů mimo jednání, skutečně takto také postupoval a dne 4. listopadu 2008 prováděl důkazy mimo jednání, načež pak dne 7. listopadu 2008 vydal rozhodčí nález, jehož zrušení se žalobkyně domáhá. Tímto postupem byla žalobkyně zbavena možnosti vyjádřit se k provedeným důkazům a v závislosti na výsledcích dokazování navrhnout důkazy další. Podle soudu prvního stupně na tom nic nemění ani odkaz Rozhodčího soudu na ustanovení §31 odst. 4 Řádu Rozhodčího soudu pro vnitrostátní spory (dále jen „Řád Rozhodčího soudu“). Účastníci se nedohodli ve smyslu ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“) a §27 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu o tom, že by jednání nemuselo být ústní a takovou dohodu nelze spatřovat ani v podpisu protokolu o jednání ze dne 7. října 2008, kdy Rozhodčí soud vyhlásil usnesení o tom, že dále bude postupovat shora popsaným způsobem. Rozhodčí soud tak odňal žalobkyni možnost věc před rozhodci projednat, a soud prvního stupně proto rozhodčí nález podle ustanovení §31 písm. e) zákona ZRŘ zrušil.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Za zásadní pro odvolací přezkum považoval zodpovězení dvou otázek – zda z podpisu protokolu u Rozhodčího soudu lze dovodit souhlas s určitým způsobem projednání věci, eventuelně zda i bez souhlasu účastníků byl Rozhodčí soud oprávněn provádět důkazy mimo jednání. Upozornil na to, že úprava rozhodčího řízení není podrobná, je toliko rámcová, navíc neformální a poskytuje rozhodcům větší prostor pro efektivní postup při projednávání věci; ustanovení o. s. ř. se použijí jen přiměřeně. Odkazuje na ustanovení §19 odst. 3 ZRŘ akcentoval, že z podpisu účastníka na protokolu o jednání nelze bez dalšího dovodit jeho souhlas s procesním rozhodnutím rozhodčího soudu o provádění důkazů mimo jednání. Podle přesvědčení odvolacího soudu by výjimka ze zásady ústnosti řízení před rozhodci musela být naprosto jednoznačným a určitým způsobem oběma stranami dohodnuta a tato dohoda vyjádřena, k čemuž v dané věci nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítá, že je dán dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení právních otázek: 1) Zda je v rozhodčím řízení vedeném u stálého rozhodčího soudu dle ZRŘ nezbytné provádět veškeré důkazy při ústním jednání, zejména pak v situaci, kdy rozhodčí senát poučil obě strany, že další ústní jednání již nemusí být konáno a že i důkazy dále navržené stranami mohou být v souladu s Řádem Rozhodčího soudu provedeny mimo ústní jednání tak, jak stanoví rozhodčí senát, a strany toto poučení vzaly na vědomí. 2) Zda (v případě kladného zodpovězení otázky první) provedení důkazu mimo ústní jednání v rozhodčím řízení bez dalšího znamená, že straně nebyla poskytnuta možnost věc projednat dle ustanovení §31 písm. e) ZRŘ a zda je tudíž dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu.
K první vymezené otázce zásadního právního významu dovolatelka uvádí, že rozhodčí senát Rozhodčího soudu v rámci řízení Rsp. 575/08 plně respektoval jak obecně závaznou úpravu, tak i statut a Řád Rozhodčího soudu, a že právo žalobkyně věc před rozhodci projednat, jak je v ustanovení §31 písm. e) ZRŘ uvedeno, coby důvod pro zrušení rozhodčího nálezu soudem, porušeno nebylo. Upozorňuje, že účastníci uzavřením rozhodčí smlouvy v souladu s ustanovením §13 ZRŘ podřídili řešení svých eventuálních sporů vyplývajících ze smlouvy o dílo kromě ZRŘ také Řádu Rozhodčího soudu. Touto rozhodčí smlouvou obě smluvní strany modifikovaly ustanovení §19 odst. 3 ZRŘ v tom smyslu, že si smluvně upravily postup řízení odchylně od zákonné úpravy ve prospěch úpravy Řádu Rozhodčího soudu, neboli tímto ujednáním se vzdaly zásady ústnosti. Odkazuje na §31 Řádu Rozhodčího soudu, dle kterého se důkazy provádějí způsobem stanoveným rozhodčím senátem Rozhodčího soudu. Žalovaná je přesvědčena, že podřídili-li účastníci řešení svého sporu Rozhodčímu soudu dle jeho Řádu, pak bylo v souladu se ZRŘ a Řádem Rozhodčího soudu, aby otázka provádění důkazů byla s konečnou platností vyřešena samotnými rozhodci. Uvádí, že Rozhodčí soud provedl pouze ty důkazy, které byly doručeny po konání posledního ústního jednání, a s těmito důkazy byla žalobkyně seznámena, mohla se k nim vyjádřit. Má za to, že mohla-li se žalobkyně seznámit se všemi tvrzeními a důkazy žalované a bylo-li jí umožněno na ně reagovat, přičemž Rozhodčí soud se těmito reakcemi zabýval, pak tvrzení, že jí byla odňata možnost věc před rozhodci projednat, se nezakládá na pravdě.
Ke druhé otázce dovolatelka namítá, že soud může zrušit rozhodčí nález podle ustanovení §31 písm. e) ZRŘ pouze tehdy, nebyla-li straně poskytnuta možnost věc projednat. Uvedené ustanovení není možno vykládat jakkoliv extenzivně, spíše naopak. Zastává názor, že soud musí zkoumat intenzitu a charakter porušení procesního postupu, přičemž jistě ne každé bagatelní porušení procesního předpisu znamená, že byla odňata možnost věc projednat. Případná vada v řízení (tvrzená žalobkyní) předcházející vydání rozhodčího nálezu neměla jakýkoliv vliv na rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Namítá-li dovolatelka, že „v rozhodčím řízení není nezbytné provádět veškeré důkazy při ústním jednání, zvlášť když rozhodčí senát poučil obě strany, že další ústní jednání již nemusí být konáno a že i důkazy dále navržené stranami mohou být v souladu s Řádem Rozhodčího soudu provedeny mimo ústní jednání tak, jak stanoví rozhodčí senát, a strany toto poučení vzaly na vědomí, a že provedení důkazu mimo ústní jednání v rozhodčím řízení bez dalšího neznamená, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat dle ustanovení §31 písm. e) ZRŘ“, pak tato její polemika nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Pro právní posouzení věci byl pro odvolací soud určující závěr, že si účastníci naprosto jednoznačným a určitým způsobem nedohodli vyloučení ústnosti řízení, a to ani podpisem protokolu (zápisu) o ústním jednání konaném dne 7. října 2008 před Rozhodčím soudem, v rámci něhož Rozhodčí soud vyhlásil usnesení o tom, že „další ústní jednání nemusí být svoláváno a že důkazy navržené stranami mohou být provedeny mimo ústní jednání“. Prováděl-li poté dne 4. listopadu 2008 Rozhodčí soud důkazy mimo jednání a dne 7. listopadu 2008 vydal rozhodčí nález, byla tímto postupem žalobkyně zbavena možnosti vyjádřit se k provedeným důkazům a v závislosti na výsledcích dokazování navrhnout důkazy další.
Podle ustanovení §19 odst. 3 věta prvá ZRŘ nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Podle ustanovení §31 písm. e) ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Za situace, kdy řízení neproběhne ústně, jak předpokládá ZRŘ, aniž by si strany ústnost řízení podle ustanovení §19 odst. 3 ZRŘ vyloučily, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a podle §31 písm. e) ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009). Otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla poskytnuta řádně dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení, je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007).
Vyplývá-li ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nemohou být u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybněna, že Rozhodčí soud určité důkazy provedl mimo jednání a žalobkyně neměla možnost se k těmto provedeným důkazům vyjádřit a v závislosti na výsledcích dokazování navrhnout důkazy další, aniž by si účastníci dohodou vyloučili ústnost řízení, nelze ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, že byla stranám odňata možnost věc před rozhodci projednat. Tento závěr je rovněž v souladu s citovanou judikaturou, od níž se nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu