ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4424.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 4424/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně BCS Engineering, a.s. , se sídlem v Brně, Purkyňova 79a, PSČ 657 25, identifikační číslo osoby 60719443, zastoupené JUDr. Bohumírem Zídkem, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá 14, proti žalované PEV, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Židenicích, Klíny 25, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby 46972382, zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá 37, o zaplacení částky 335.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11/33 Cm 108/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2011, č. j. 1 Cmo 45/2011-227, takto:
I. Dovolání proti měnícímu výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2011, č. j. 1 Cmo 45/2011-227, ve věci samé se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.190,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. října 2010, č. j. 11/33 Cm 108/2005-171, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 167.500,- Kč se 7 % úrokem z prodlení od 22. srpna 2006 do zaplacení (bod I. výroku), v části, v níž žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 167.500,- Kč a 7% úrok z prodlení z částky 335.000,- Kč od 27. září 2003 do 21. srpna 2006 a z částky 167.500,- Kč od 22. srpna 2006 do zaplacení, žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady škody, kterou jí měla způsobit vadným dodáním díla. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouvou o dílo č. 498-SD2-009 ze dne 15. listopadu 2001 (dále jen „smlouva o dílo“) se žalovaná jako zhotovitel zavázala dodat žalobkyni „Filtr pro záchyt aerosolu kyseliny sírové a osazení keramické vestavby“ v DEZA, a.s. ve Valašském Meziříčí, v této souvislosti poskytovat technickou pomoc a součinnost při zhotovení zařízení na odlučování kyseliny sírové. Při zkouškách se objevila nedostatečná účinnost zařízení, zákazník žalobkyně odstoupil od kupní smlouvy a žalobkyně mu zaplatila částku v celkové výši 408.700,- Kč na základě dohody o narovnání. Žalobkyně spatřovala nefunkčnost v nedostatečné účinnosti žalovanou použitého způsobu filtrace, žalovaná ve vadách pláště zařízení, jehož zhotovení zajišťovala žalobkyně. Soud dospěl k závěru, že se na vzniklém stavu podílely obě strany. Vyšel přitom zejména ze závěrů obou znaleckých posudků (ze znaleckého posudku vypracovaného prof. Ing. B. D., CSc. a revizního znaleckého posudku vypracovaného Univerzitou Pardubice), vyjádření znalce a výpovědi zpracovatele revizního znaleckého posudku. Dle těchto znaleckých posudků za důvod nedostatečné funkčnosti lze jednoznačně označit skutečnost, že plášť zařízení nebyl dostatečně tuhý a nebyl zhotoven s dostatečnou přesností a neumožňoval tak dosažení stoprocentní těsnosti, jež je základním předpokladem bezvadné funkce zařízení. K pochybení tedy došlo zjevně již při projekci, jednak volbou nevhodného materiálu, jednak tím, že zařízení mělo pracovat s médiem pod tlakem, nebylo však konstruováno jako tlaková nádoba. K chybám došlo i při výrobě, kdy oproti projektu nebyl do pláště zabudován rozpěrný kříž, a při svařování pláště nádoby vznikly nerovnosti a nepřesnosti. Ohledně otázky, zda při použitém způsobu filtrace mohlo být dosaženo požadované účinnosti odlučování, se závěry znaleckých posudků rozcházely. Znalecký posudek dospěl ke kladnému závěru, revizní k opačnému. Soud prvního stupně se přiklonil k závěru revizního znaleckého posudku.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že žalobkyni vznikla škoda tím, že musela uhradit společnosti RIOS spol. s r.o. částku sjednanou podle smlouvy o narovnání. Žalovaná za škodu odpovídá, protože porušila své smluvní povinnosti. Skutečnost, že nebylo dosaženo sjednané účinnosti zařízení, však byla způsobena rovněž jednáním žalobkyně. Soud I. stupně dospěl k závěru, že podíl žalované na škodě vzniklé žalobkyni odpovídá částce 167.500,- Kč, když se na vzniku škody podíleli oba účastníci rovnou měrou.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 167.500,- Kč a 7 % úrok z prodlení od 22. srpna 2006 do zaplacení zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se ale s jeho právními závěry. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, když z revizního znaleckého posudku dovodil, že se žalobkyni podařilo prokázat porušení smluvních povinností žalovanou. Bylo povinností žalobkyně, která měla v tomto směru důkazní břemeno, prokázat, že k takovému porušení smluvních povinností došlo. Soud prvního stupně se dále chybně nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením smluvní povinnosti žalovanou a vzniklou škodou, zejména tím, zda nebyla tato příčinná souvislost zpřetrhána. Ke zpřetrhání příčinné souvislosti došlo, když z obou znaleckých posudků je prokázáno, že dosažení sjednané účinnosti nebylo možné už proto, že byl vadně v rozporu s projektem zhotoven plášť zařízení, za který odpovídala sama žalobkyně. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že ať už žalovaná splnila své povinnosti převzaté smlouvou o dílo, či nikoli, stejně by ke škodě došlo, neboť by stejně už z tohoto důvodu celé zařízení sjednané účinnosti nedosahovalo.
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně ve všech jeho výrocích) napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
Dovolatelka předně namítá, že žalovaná se od počátku obchodního případu aktivně coby odborný gestor podílela na technické pomoci k realizaci a rovněž vlastní realizaci předmětu dodávky, byla účastna na technických úpravách zařízení do doby jejich předání finálnímu odběrateli. Podle dovolatelky „nejen, ale i z tohoto, jak bylo podle všeho prokázáno u nalézacího soudu, vyplývá, že žalovaný měl primárně podle smlouvy o dílo – jak z jejího názvu vyplývá – závazky, které neplnil, nesplnil a ani žalobce na tento stav prokazatelně neupozornil“.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že preferoval znalecký posudek prof. Ing. D., který „vágně bez jakékoli odborné opory konstatoval, že žalovanou navržené zařízení může dosáhnout nasmlouvané účinnosti“.
Dovolatelka konečně namítá, že rozsudek soudu prvního stupně po rozsáhlém dokazování v zásadě vyjadřoval poměr zavinění účastníků z hlediska vzniklé škody, protože „smlouva o dílo v předmětu plnění mimo jiné zavazovala žalovanou spolupracovat při uvádění navrženého zařízení do provozuschopného stavu a při výrobě, dodání a uložení porézní keramické desky do technologického zařízení v místě výroby. Tomuto plnění měla také odpovídat faktura, kterou si žalovaná vyúčtovala předmět výroby“. Dovolatelka toto vylíčení podle obsahu dovolání uvádí, protože „odvolací soud vytýká nalézacímu soudu, že se tento nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením smluvní povinnosti a vzniklou škodou, zejména tím, zdali nebyla příčinná souvislost zpřetrhána“.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že tvrzení dovolatelky v dovolání zůstávají bez jakéhokoliv řádného odůvodnění a sdělení přesných dovolacích důvodů a výtek vůči odvolacímu soudu. Dovolatel se mýlí v námitkách proti závěrům ze znaleckého posudku prof. D. Odvolací soud vyhodnotil závěry obou znalců, nejen jednoho, když ani jeden ze znaleckých posudků nevyzněl jednoznačně. Žalovaná zdůrazňuje, že příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinností a škodou byla přetrhána. Žalobce vyčkával s podáním žaloby a nemohl proto potom unést důkazní břemeno, protože již nebylo možné provést zkoušku s pláštěm filtru, který by byl vyroben zcela v souladu s projektem žalované.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání do napadených výroků rozsudku v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobkyně napadla výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i druhý výrok o nákladech řízení. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku nevyplývá ani z ustanovení §237 o. s. ř. (nejde o rozhodnutí ve věci samé), ani z ustanovení §§238 - 239 o. s. ř., Nejvyššímu soudu nezbylo, než v tomto rozsahu podané dovolání žalobkyně odmítnout pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.]. Srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ve zbytku je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však opodstatněné.
Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolací soud je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádné takové vady, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), z obsahu spisu neshledal.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že preferoval znalecký posudek prof. Ing. D., který „vágně bez jakékoli odborné opory konstatoval, že žalovanou navržené zařízení může dosáhnout nasmlouvané účinnosti“ a zpochybňuje tak skutková zjištění soudů, nejsou tyto její námitky způsobilé založit dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 1480/2008).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vycházel z obou vypracovaných znaleckých posudků, k žádnému z nich se výslovně nepřiklonil. Naopak zdůraznil, že pouhý závěr revizního znalce o tom, že zařízení dodané žalobkyní by pravděpodobně slibované účinnosti nedosáhlo i kdyby byl plášť tohoto zařízení vyroben řádně dle projektu, nestačí ke splnění důkazního břemene žalobkyně o porušení právní povinnosti žalovanou, což pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo určující.
Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, podle níž „protože se žalovaná podílela na technické pomoci k realizaci i realizaci předmětu dodávky, nejen, ale i z tohoto, jak bylo podle všeho prokázáno u nalézacího soudu, vyplývá, že žalovaný měl primárně podle smlouvy o dílo – jak z jejího názvu vyplývá – závazky, které neplnila, nesplnila a ani žalobce na tento stav prokazatelně neupozornila“. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Zpochybňuje-li touto polemikou skutkové závěry odvolacího soudu, dovolací soud připomíná, že podle odvolacího soudu dovolatelka porušení právní povinnosti žalovanou neprokázala a to ani závěry znaleckých posudků.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. založit.
Dovolatelka konečně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o přetržení příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti žalovanou a vzniklou škodou s poukazem na to, že „smlouva o dílo v předmětu plnění mimo jiné zavazovala žalovanou spolupracovat při uvádění navrženého zařízení do provozuschopného stavu a při výrobě, dodání a uložení porézní keramické desky do technologického zařízení v místě výroby. Tomuto plnění měla také odpovídat faktura, kterou si žalovaná vyúčtovala předmět výroby“.
Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že příčinou vzniku tvrzené škody bylo zhotovení pláště zařízení v rozporu s projektem, za které odpovídala žalobkyně a pro vznik škody bylo bezvýznamné, jestli žalovaná porušila nějakou právní povinnost ze smlouvy o dílo či nikoliv, nelze právnímu posouzení odvolacího soudu o přetržení příčinné souvislosti ničeho vytknout. K přerušení příčinné souvislosti dojde tehdy, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009).
Lze proto uzavřít, že se dovolatelce správnost zjištění skutkového stavu věci ani právního závěru odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v měnícím věcném výroku z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši 17.890,- Kč (§3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), celkem ve výši 18.190,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovanou zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, neprokázal, že by byl plátcem této daně .
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu