ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4559.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4559/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce S. M., zast. Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou, se sídlem AK v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované Fakultní nemocnici Olomouc, se sídlem v Olomouci – Nová ulice, I. P. Pavlova 185/6, IČ 00098892, zast. Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, o zaplacení 499.736,30 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 199/2000-316, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2010, č. j. 15 Co 421/2006-430, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 6. 10. 2005, č. j. 16 C 199/2000-316 zamítl žalobu o zaplacení 499.736,30 Kč s přísl. a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. 15 Co 421/2006-430 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 119.071,50 Kč, dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.800,- Kč a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 32 Cdo 4107/2007-401 zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2007, č. j. 15 Co 421/2006-363 s tím, že odvolací soud byl v dalším rozhodování vázán právním názorem dovolacího soudu ohledně výkladu zápisu ze dne 20. 7. 1998. Dovolací soud uzavřel, že zápisem z 20. 7. 1998 došlo ke změně smlouvy o dílo uzavřené mezi Ing. K. a žalobcem co do vzniku nároku na cenu díla. Poté odsouhlasená částka rozpracovanosti díla ke 13. 5. 1998 ve výši 5,141.672,- Kč představuje dílčí cenu díla. Pokud Ing. K. vyúčtoval fakturou č. 99158 ze dne 13. 12. 1999 částku 651.471,- Kč, a to na základě zápisu z 20. 7. 1998, po odečtení žalobcem zaplacených plateb, pak tím byl žalobce vyzván k zaplacení existujícího nároku.
Vzhledem k tomu, že tato pohledávka existovala, stala se věřitelem žalovaná na základě smlouvy o postoupení pohledávky, neboť Ing. K. byl v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dne 23. 8. 2000 věřitelem pohledávky ve výši 651.471,- Kč vyúčtované fakturou č. 99158.
Pokud pak byl dne 12. 9. 2000 proveden žalovanou úkon započtení adresovaný a doručený žalobci, a to pohledávky ve výši 651.471,- Kč, proti žalovaným pohledávkám žalobce v tomto řízení (pohledávky na zaplacení 9.054,- Kč, 13.626,30 Kč, 84.090,- Kč a 380.269,50 Kč, uvedené pohledávky se setkaly a tím zanikly (§580 obč. zák.).
Odvolací soud dále uvedl, že nebyla opodstatněna námitka neplatnosti úkonu započtení z důvodu podpisu tohoto úkonu vedoucí odboru účetnictví. Taktéž neshledal důvodnou námitku, že žalovaná nemohla uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky s ohledem na svůj statut.
Odvolací soud proto rozhodl tak, řídíc se názorem dovolacího soudu, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 22. července 2010 napadl žalobce shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích s tím, že přípustnost dovolání odvozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost dovolání z ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř..
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že důvod přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spatřuje v tom, že při opakovaném rozhodování odvolacího soudu nebylo rozhodováno konzistentně, docházelo ke změnám právních názorů.
Dále dovolatel soudu vytýká, že byly spojeny k jednomu projednání i věci vedené pod sp. zn. 13 C u Okresního soudu v Olomouci a tím byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Dovolatel dále v dovolání namítá, že v odvolacím řízení vznesl další skutkové okolnosti, a to že existují dvě smlouvy o dílo, které jsou rozdílné v předmětu plnění a jsou rozdílné ceny plněním a to 7,800.000,- Kč v jedné smlouvě a 13,998.736,- Kč ve smlouvě druhé. Odvolací soud se však touto skutečností odmítl zabývat s odkazem na ust. §205a odst. 1 o. s. ř. dovolatel pokládá tento postup za nesprávný. Podle dovolatele okresní soud před vydáním rozhodnutí ze dne 6. 10. 2005 žalobce nepoučil o neunesení skutkových tvrzení a důkazní povinnosti, a proto nelze postupovat podle §205a odst. 1 o. s. ř.
Podle dovolatele odvolací soud hodnotil ve svých rozhodnutích rozdílně existenci pohledávky žalovaného na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 8. 2000 s ohledem na konkurenci další smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 6. 2000 a odstoupení ze 26. 7. 2000 od smlouvy o postoupení pohledávky. Nesouhlasí s tím, že poté odvolací soud dovodil, že tímto úkonem došlo ke „zpětnému postoupení pohledávky“, což je v rozporu s důkazy.
Dovolatel dále označil za zásadní problém otázku, zda vyčíslení prostavěnosti ke dni 136. 5. 1998 odsouhlasené při jednání dne 20. 7. 1998 zakládalo splatnost částky postoupené žalované. Podle dovolatele zápis ze dne 20. 7. 1998, ve významu dodatku ke smlouvě o dílo, neměnil čl. VII. bod 7.4. smlouvy, podle něhož zálohy měly být propláceny do výše 90% celkové ceny stavby a byla dohodnuta 10% pozastávka do odstranění vad a nedodělků, a proto je uplatněný požadavek v rozporu se smlouvou o dílo. V ujednání z 20. 7. 1998 smluvní strany v čl. V. sjednaly, že budou prováděny měsíční, popř. etapovité soupisy provedených prací a ty fakturovány. Poté byly Ing. K. vystavovány faktury, a to po 20. 7. 1998, které byly označovány jako zálohové. Podle dovolatele je třeba veškeré ujednání zhodnotit ve „vzájemné souvislosti i s dalšími skutečnostmi“ a nelze na „základě úvah dovozovat splatnost dané pohledávky“, není-li splatnost dohodnuta a „případná splatnost je v rozporu s jinými smluvními ujednáními“. Splatnost nelze u tzv. dílčí faktury dovozovat z ujednání jež ji neobsahuje a vyvozovat ji na základě gramatického výkladu. Dovolatel je toho názoru, že u ujednání z 20. 7. 1998, popř. z důkazů, které byly provedeny, nelze vyvodit, že byla založena splatnost částky vyúčtované (postoupené) Ing. K.
V závěru odůvodnění dovolání žalobce uvedl, že si je vědom, že dovolání je v daném případě možné podat jen pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4107/2007 se domnívá, že je možné dovolání podat, je-li přípustnost dovolání zvažována podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., i tehdy, byly-li nesprávně hodnoceny důkazy. Určující je tedy výklad zápisu dodatku ze dne 20. 7. 1998 dále vystavování zálohových faktur Ing. K., vrácení finančních prostředků žalobci.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z předkládací zprávy a z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem, neboť bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou, dovolání bylo sepsáno advokátem a dovolatel je jím taktéž zastoupen (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
V posuzovaném případě dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, a to ve výrocích I., II. a IV., které se týkalo rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Ve výroku III. odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, v němž tento soud zamítl žalobu o zaplacení částky 499.736,30 Kč s přísl.
Dovolací soud proto nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné podle ust. §207 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání odkázal.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovaní dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolaní však není přípustné (§237 odst. 2 o. s. ř.) zejména ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto v obchodních věcech o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100.000,- Kč.
Dále z ust. §238, §238a a §239 o. s. ř. nevyplývá, že by dovolání bylo přípustné proti výrokům odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodována o nákladech řízení, neboť rozhodnutí o těchto otázkách se děje ve formě usnesení, a to i když jsou tyto výroky obsaženy v rozsudku.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaná částka ve výši 499.736,30 Kč se skládá ze čtyř částek, a to částky 13.625,30 Kč, 84.090,- Kč 21.750,30 Kč a částky 380.269,50 Kč. U prvých tří částek se jednalo o úhradu za práce provedené na základě objednávek žalované, poslední částka představovala úhradu za práce provedené na základě smlouvy o dílo ze dne 19. 12. 1997.
Z uvedeného tedy vyplývá, že v případě částek 13.625,20 Kč, 84.090,- Kč a 21.750,30 Kč nemůže být dovolání přípustné, neboť jde o nároky vyplývající ze samostatných smluv (objednávek) a přípustnost dovolání, jde-li o potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu, vylučuje v obchodních věcech ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř..
Přípustnost dovolání lze tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zvažovat pouze ohledně částky 380.269,50 Kč.
Dovolatel především v dovolání namítal, že spojení věcí, kdy původně byla žalována částka 119.466,60 Kč a předáním věci jinému senátu došlo k odnětí zákonnému soudci.
Ke spojení věcí dle §112 odst. 1 o. s. ř. může dojít v zájmu hospodárnosti řízení ve věcech, které byly zahájeny u téhož soudu a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. Spojení pak nepřekáží, napadnou-li věci různým senátům téhož soudu. Tímto postupem nemůže dojít ani k odnětí zákonnému soudci, protože takovýto postup je umožněn zákonem.
V daném případě tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to i s ohledem na to, že dovolací soud nemůže při posuzování přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení přihlížet k vadám uvedeným v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Stejné platí i v případě námitky dovolatele, že se odvolací soud odmítl zabývat dalšími dovolatem uplatněnými skutkovými okolnostmi, a to s poukazem na ust. §205a odst. 1 o. s. ř., neboť nelze, je-li posuzována přípustnost dovolání podle ust. §207 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet k tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
V případě námitek dovolatele, které směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů (§241a odst. 7 o. s. ř.), nelze ani tyto námitky zohlednit při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jak to vyplývá z ust. §237 odst. 3, věta za středníkem o. s. ř.
Dovolatel dále zpochybňoval výklad ujednání z 20. 7. 1998, které bylo zároveň dodatkem ke smlouvě o dílo č. 20/97 ze dne 1. 9. 1997, zejména ohledně splatnosti částky 651.471,- Kč, resp. nároku na její zaplacení a tím její existenci.
K tomu je nutno uvést, že z provedeného dokazování vyplývá, že mezi žalobcem a žalovaným byly uzavřeny smlouvy o dílo, na základě nichž žalobce provedl pro žalovanou požadované práce v celkové ceně 499.736,30 Kč. Žalovaná cenu prací nezaplatila, její výše není mezi účastníky sporná. Žalovaná na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 8. 2000 nabyla pohledávka ve výši 651.471,- Kč, postoupenou jí Ing. K., který měl tuto pohledávku za žalobcem, a to na základě smlouvy o dílo č. 20/97 a jejích dodatků, vč. ujednání z 20. 7. 1998. Z ujednání z 20. 7. 1998 vyplývalo, že k 13. 5. 1998 byla cena provedených prací 5,141.672,- Kč, po odečtení zaplacených záloh. Poté Ing. K. žalobci fakturou ze dne 13. 12. 1999, č. 99158 vyúčtoval částku 651.471,- Kč, která byla postoupena žalované. Žalovaná listinou ze dne 12. 9. 2000 provedla zápočet této pohledávky vůči pohledávce žalobce.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4107/2007 provedl výklad zápisu z jednání ze dne 20. 7. 1998 (dodatku) a dospěl k závěru, že i když bylo v předmětném dodatku sjednáno do budoucnosti etapové provádění a fakturování prací, nelze „z dodatku dovodit, že vyčíslený dílčí nárok měl být uplatněn až v konečné faktuře po provedení a převzetí celého díla (k němuž posléze nikdy nedošlo). Termín dokončení díla měl být upřesněn po vzájemné dohodě podle finančních možností objednatele“ V zápise – dodatku nebyl výslovně stanoven termín pro zaplacení vyčíslené částky na základě odsouhlasené rozpracovanosti k 13. 5. 1998 ve výši 5,141.672,- Kč, z „textu lze dovodit, že uvedená částka představovala účtovaný (fakturovaný) souhru, jeho dílčí cenu díla a že úmysl stran v tomto dodatku směřoval ke změně smlouvy co do vzniku nároku na cenu díla v intencích §548 odst. 1 obch. zák., jak vyplynulo i z následného chování obou stran“.
Odvolací soud při svém rozhodování z tohoto právního názoru dovolacího soudu vycházel a v jeho intencích také rozhodl.
Dovolací soud uvedené závěry při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. respektuje a vychází z nich a vzhledem k tomu je nucen konstatovat, že ani tato námitka dovolatele není schopna založit přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení, neboť se nejedná o otázku která by nebyla dovolacím soudem řešena.
Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno, že dovolatem uplatněné námitky jsou schopny založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolacímu soudu nezbylo než dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu