ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4757.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4757/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Česká kancelář pojistitelů, se sídlem Praha 5, Štefánikova 32, IČ 70099618, jednající Českou pojišťovnou, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 16, IČ 45272956, proti žalovanému: V. A., zastoupenému JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Praha 9, Beranových 65, PSČ 199 00, o zaplacení 115.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 38/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. 22 Co 146/2010-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem ze dne 12. ledna 2010, č. j. 24 C 38/2008-51, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částky 115.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši a za období ve výroku specifikovaná a dále nahradit žalobkyni náklady řízení 4.600,- Kč.
Předmětem řízení byla náhrada pojistného plnění, vyplaceného spolujezdkyni žalovaného H. Š. na škodu, způsobenou při havárii motorového vozidla dne 14. 12. 1999 v důsledku opilosti žalovaného jako řidiče, a to podle §10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný přímý nárok pojišťovny proti pojištěnému je oprávněný včetně příslušných úroků z prodlení a proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, podle §212 a §212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), dokazování doplnil zopakováním důkazů, které již provedl soud prvního stupně a neshledal odvolání opodstatněným.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, která správně zhodnotil způsobem odpovídajícím provedeným důkazům a věc posoudil správně i po stránce právní. Proto se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil.
Odvolací soud uvedl, že není opodstatněna námitka vytýkající soudu prvního stupně neprovedení navržených důkazů, neboť ve vztahu k tomu, co bylo žalováno (cca 1/3 žalobkyní vyplaceného nároku za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, a to právě a jen z toho titulu, který žalobkyně v řízení specifikovala, tj. částku 115.000,- Kč) bylo provedeno dostatečné dokazování a další se jeví nadbytečným, přičemž pokud jde o důkaz výslechem žalovaného, pak ten se použije podle §131 o. s. ř. pouze tehdy, nelze-li skutkový stav věci prokázat jinak, což není daný případ; právo žalovaného na spravedlivý proces tedy nebylo porušeno. Rovněž odvolací soud, byť nepřezkoumává nárok z titulu náhrady škody poškozené, má za to, že i regresní nárok musí mít reálný podklad, který byl v této věci prokázán, když se ze zpráv školy podává, že poškozená musela opakovat druhý ročník studia v důsledku předmětné autonehody v souvislosti s reálností výše ztráty ve vyplacené výši, jak bylo prokázáno likvidační zprávou žalobkyně a VZP, která je zaměstnavatelem poškozené a kterou žalobkyně po důkladném přezkoušení shledala opodstatněnou. Žalobní nárok sestává výlučně z náhrady ztráty na výdělku. Je-li namítáno, že neměl být použit nesprávný předpis, tj. zákon č. 168/1999 Sb., nýbrž vyhl. č. 492/1991 Sb., pak má odvolací soud za to, že soud prvního stupně nepochybil, když užil zák. č. 168/1999 Sb. s tím, že rozhodná je doba plnění poškozené, avšak i tato námitka, i kdyby byla důvodná, nemůže obstát proto, že v ust. §10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zák. č. 168/1999 Sb., jakož i v §11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 492/1991 Sb. je předmětný regresní nárok upraven zcela shodně. Přitom stále platí – za účinnosti obou předpisů – že nejde o nárok na náhradu škody, ale o přímý samostatný nárok pojistitele, který vylučuje aplikaci §450 obč. zák. o moderaci. To ostatně konstatoval i Nejvyšší soud v paralelní věci účastníků vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 283/2004, kde bylo dovolání usnesením z 31. 3. 2010, č. j. 25 Cdo 1096/2008-94 odmítnuto s tím, že ust. §450 obč. zák. se na nárok na postih (regres) nevztahuje, neboť nejde o právo na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006).
Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně správně vypořádal i s tím, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 9. 2007 je pro tuto věc bez významu. Odvolací soud dále dodal, že tak či onak pozbývá významu žalovaným nastolená otázka, že měla být shledána míra spoluzavinění poškozené nikoliv ve výši 20%, nýbrž ve výši 50%, neboť žalobní požadavek se pohybuje pod požadovanou hranicí, když o 20% krácená náhrada za ztrátu na výdělku představuje částku 334.339,- Kč, tj. před tímto krácením činila celá částka 405.324,- Kč, která by i při 50% krácení přesahovala 200.000,- Kč, zatímco žalováno je z tohoto titulu pouze 115.000,- Kč.
Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně výroku o nákladech řízení, potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a jako dovolací důvody uplatňuje, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení podle dovolatele tkví v posouzení věci podle zák. č. 168/1999 Sb., ačkoli správně na věc dopadá vyhl. č. 492/1991 Sb., a to vzhledem k §27 odst. 3 cit. zákona. Není přijatelný argument odvolacího soudu, že oba předpisy upravují daný nárok shodně, což je v rozporu s požadavkem podle §157 odst. 2 o. s. ř.
Z hlediska spoluzavinění poškozené odkazuje dovolatel opětovně na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí z 30. 9. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2451/2007 a z 17. 12. 2009 sp. zn. 25 Cdo 895/2008) a má za to, že spoluzavinění poškozené určené v rozsahu 20% se jeví nedostatečným, když poškozená dobře věděla, že žalovaný před jízdou požil alkohol a k tomu ho dokonce svedla. Otázka výše spoluzavinění je podstatná a nemůže odviset od toho, je-li větší či menší náhrada.
K tomu přistupuje i skutečnost, že soud tu přejímá závěry jiného řízení, v němž však podle Evropského soudu pro lidská práva byly porušeny procesní zásady spravedlivého procesu.
Dovolatel nesouhlasí ani s názorem soudu na možnou aplikaci §450 obč. zák. v regresním řízení, byť je podložena judikaturou Nejvyššího soudu. Postavení škůdce přece nemůže být z pohledu hmotněprávního odlišné podle procesního postavení a podle toho,
je-li nárok uplatněn proti škůdci anebo proti pojišťovně. Současný výklad vztahu náhrady škody a regresního nároku vyvolává právní nejistotu, protože otázku, zda bude možno aplikovat moderaci podle §450 obč. zák. odvisí od budoucího postupu poškozeného. Nelze připustit, aby otázky rozsahu a výše škody a odpovědnosti škůdce byly řešeny odlišně u téhož nároku z náhrady škody na straně jedné a z regresní pojistné náhrady na straně druhé.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádřeních k dovolání popisuje dosavadní průběh řízení v této věci i v souvisejícím sporu u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 283/2004 a zdůrazňuje, že dovolací námitky žalovaného byly již v řízení několikrát projednány a obdobná situace byla i v trestním řízení, jež předcházelo uvedeným občanskoprávním řízením. Žalovaný spor jen neúměrně protahuje, zřejmě záměrně.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu „potvrdil“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kteroužto přípustnost též dovolatel uplatňuje a jež spočívá v tom, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmena dovolání v daném případě přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z hlediska této přípustnosti dovolání je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel spatřuje v aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. nikoliv v použití ustanovení vyhl. č. 492/1991 Sb., nepředstavuje právní otázku zásadního významu. Jde pouze o poukázání na dvě právní úpravy, časově na sebe navazující, které jsou obsahově shodné a nepůsobí z pohledu výkladu a jejich aplikace, popř. z hlediska posouzení dané věci (srov. ust. §10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zák. č. 168/1999 Sb., §11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 492/1991 Sb.), žádné obtíže v rozhodovací praxi soudů.
K tomu je však nutné poukázat na ust. §27 odst. 3 zák. č. 168/1999 Sb. – přechodná ustanovení – podle nichž u škodných událostí, které nastaly před 1. 1. 2000 a nároků z nich vzniklých se postupuje podle dosavadních předpisů.
Rovněž další dovolatelova námitka, týkající se posuzování spoluzavinění poškozeného a odkazující na jím uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu (viz shora), není otázkou zásadního právního významu. Otázka rozsahu spoluzavinění a jeho finančního vyjádření je otázka konkrétního posouzení podle individuálních skutkových okolností každého případu a v tomto směru nelze vytknout odvolacímu soudu pochybení, popř. že by věc posoudil v rozporu s výše uvedenou judikaturou, na níž v odůvodnění rozhodnutí odkázal.
Konečně nelze přisvědčit dovolateli ani v otázce aplikace ust. §450 obč. zák. o snížení náhrady škody soudem. Dovolatel sám připouští, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce konformní se stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud nemá důvod ani v této věci se odchýlit od zásadního názoru, vysloveného v jeho judikatuře (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1096/2008), že přímý nárok pojišťovny proti škůdci na zaplacení náhrady vyplaceného pojistného plnění, byť má regresní povahu, není nárokem na náhradu škody a není tudíž možno jej podřadit režimu ustanovení §450 obch. zák. o oprávnění soudu k moderaci náhrady škody. Ani v tomto ohledu tudíž nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam a proto dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni podle obsahu spisu v řízení o dovolání žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu