ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.632.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 632/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně SPEDOS s.r.o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí - Krásno nad Bečvou, Hranická 771, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 41084781, zastoupené JUDr. Pavlem Novickým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, proti žalované FEROSTAV, a.s. , se sídlem v Kolíně II, Chaloupky 531, PSČ 280 02, identifikační číslo osoby 63078937, zastoupené JUDr. Milanem Břeněm, advokátem, se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 58/47, o zaplacení 1,865.325,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 319/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2011, č. j. 4 Cmo 101/2011-255, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2011, č. j. 4 Cmo 101/2011-255, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 24. srpna 2010, č. j. 46 Cm 319/2002-214, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1,709.400,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení 141.750,- Kč s příslušenstvím a o zaplacení 14.175,- Kč (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení ceny díla a jejího navýšení ve výši 1,695.750,- Kč, úroku z prodlení a smluvní pokuty ve výši 169.575,- Kč z titulu smlouvy o dílo č. 2001105D0120 ze dne 13. července 2001 a dodatku k ní ze dne 10. října 2001.
Soud prvního stupně dospěl ze skutkových zjištění ke skutkovému závěru, že žalobkyně v červnu 2001 zahájila s žalovanou jednání ohledně zhotovení a montáže vratových systémů pro akci „autosalon AUTO EXNER“. Žalovaná zaslala žalobkyni faxovou objednávku ze dne 1. června 2001, 5. června 2001 žalobkyně zaslala cenovou nabídku, a poté žalobkyně sepsala předmětnou smlouvu o dílo a návrh podepsaný za žalobkyni jednatelem V. K. zaslala žalované. Žalobkyni byl následně vrácen jeden návrh faxem, avšak podepsaný ředitelem žalované V. H. a opatřený razítkem žalované. Na základě takto uzavřené smlouvy o dílo (mezi nepřítomnými), ve které se žalobkyně zavázala zhotovit a namontovat vrata s pohony a žalovaná se zavázala zaplatit cenu díla ve výši 1,554.000,- Kč s tím, že součástí smlouvy jsou i obchodní podmínky žalobkyně. Přes snahu žalované zpochybnit, že smluvní vztah vznikl právě mezi účastníky (žalovaná namítala nedostatek pasivní legitimace, namítala, že mezi účastníky neexistoval žádný závazkový vztah), dospěl k závěru, že žalované se nepodařilo vyvrátit závěr o platnosti a účinnosti právních úkonů vedoucích k shodnému projevu vůle uzavřít předmětnou smlouvu o dílo. K opačnému závěru však dospěl ohledně platného uzavření dodatku k předmětné smlouvě o dílo, kterým mělo dojít k rozšíření předmětu plnění o výrobu a montáž konstrukcí na sekční průmyslová vrata a ke zvýšení ceny díla na částku 1,695.750,- Kč. Tuto listinu s datem 10. října 2001 za žalovanou jako objednatelku podepsal M. K., tedy osoba, která nebyla v postavení statutárního orgánu ani osobou oprávněnou či pověřenou za žalovanou uzavírat smluvní závazky.
Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou dokončení díla a jeho účinného předání a převzetí. Uvedl, že je vázán názorem odvolacího soudu vysloveným v rušícím rozhodnutí, že M. K.při podpisu předávacího protokolu jednal jako osoba žalovanou zmocněná ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), k úkonům jménem žalované. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně za provedené dílo vystavila dne 1. listopadu 2001 fakturu č. FO-000045/01 na částku 1,695.750,- Kč, která odpovídá částce dle dodatku ke smlouvě o dílo.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil zejména dle ustanovení §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“).
Konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikla platně smlouva o dílo. Vycházeje z ustanovení §20 odst. 1 a 2 obč. zák. a ustanovení §13 odst. 2 a 4 obch. zák. však dodatek za platný právní úkon nepovažoval, když byl za žalovanou podepsán osobou neoprávněnou jejím jménem jednat. Mezi účastníky tedy nedošlo k platné dohodě o rozšíření předmětu plnění, ani ke zvýšení ceny díla. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1146/2007 a uzavřel, že provedení ocelových konstrukcí k sekčním vratům je nutno posoudit jako provedení víceprací nad rámec předmětu díla dle smlouvy a takové plnění nelze posoudit jako bezdůvodné obohacení dle ustanovení §451 a násl. obč. zák. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobkyni v souladu s ustanovením §546 odst. 1 obch. zák. přísluší právo na zaplacení ceny díla ve výši 1,554.000,- Kč.
Ohledně smluvní pokuty uzavřel, že byla mezi účastníky platně sjednána smluvní pokuta pro případ porušení závazku zaplatit cenu díla ve stanovené lhůtě, a to v souladu s ustanovením §544 a násl. obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalobkyni přísluší cena díla jen do výše 1,554.000,- Kč, a s ohledem na dohodnuté maximum odpovídající 10 % z ceny díla, vyhověl žalobě o zaplacení smluvní pokuty ve výši 155.400,- Kč.
Jako nedůvodnou tedy soud prvního stupně zamítl žalobu o povinnosti zaplatit cenu díla ve výši 141.750,- Kč s příslušenstvím a o povinnosti zaplatit smluvní pokutu ve výši 14.175,- Kč.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a III. výroku (tj. v napadeném rozsahu) potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstrukci žalované, že smluvním partnerem žalobkyně byla dceřiná společnost žalované, odmítl. Ke zmocnění pana M.K. dle ustanovení §31 odst. 1 obč. zák. dodal, že smlouva o dílo ze dne 13. července 2001 obsahuje plnou moc (jakožto jednostranný úkon zmocnitele, který není adresován zmocněnci, ale naopak třetím osobám), neboť v označení objednatele díla – Ferostav, a.s. je rovněž uveden M.K., a to jako zmocněnec žalované a pracovník oprávněný jednat za žalovanou ve věcech stavby. Takovou věcí je pak jistě i podpis předávacího protokolu. Souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že objednatelka není povinna zaplatit zhotovitelce jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla, nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v ustanovení §549 obch. zák. Nejsou-li dány podmínky dle uvedeného ustanovení, pak nemůže zhotovitelka hodnotu víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v ustanovení §451 a 454 obč. zák.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka se domnívá, že soud prvého stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkových zjištěním spočívajícím v tom, že byla uzavřena smlouva o dílo na dálku mezi nepřítomnými. Takový skutkový a právní závěr nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dle dovolatelky z žádného důkazu nevyplývá, že by došlo k uzavření smlouvy o dílo faxem. Dále popisuje, proč nemohlo k uzavření smlouvy tímto způsobem dojít.
Žalovaná namítá, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k jí tvrzeným skutečnostem spočívajících v tom, že předmětnou smlouvu o dílo zaslanou faxem V. H. nepodepsal a podpis V. H., který se jeví jako pravý, byl pravděpodobně pachatelem pouze ofocen na uvedenou smlouvu. Odkazuje na policejní spis přiložený k soudnímu spisu. Upozorňuje, že svědek V. H. do policejního protokolu uvedl, že žádnou smlouvu o dílo neuzavřel. Policejní orgán však nesprávně výpověď V.H. interpretoval a soud prvého stupně tuto interpretaci převzal a opřel se o to, že V. H.policii přiznal, že smlouvu o dílo podepsal. Zdůrazňuje, že tento závěr je pro posouzení věci zcela zásadní. Uvádí, že originál smlouvy je podepsán naprosto jiným podpisem, zcela odlišným od podpisu na akceptaci – smlouvě zaslané faxem 13. července 2001 v 13:37 hod. Žádný ze svědků nevypověděl, že by akceptační fax ze dne 13. července 2001 v 13:37 hod. odeslal. Dále dovolatelka připomíná, že bylo prokázáno, že podpis V. H. na originálu smlouvy je falsum. Ani z této smlouvy tudíž nelze dovodit, že došlo k uzavření smlouvy o dílo.
Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že smlouva o dílo byla podepsána V.H., pak dle názoru žalované nejde o platné jednání za žalovanou, jelikož dle výpisu z obchodního rejstříku jednají za společnost vždy dva členové představenstva společně vyjma běžných záležitostí. Uzavření předmětné smlouvy o dílo, z níž vyplývá závazek ve výši 1,554.000,- Kč, však není dle názoru žalované běžnou záležitostí.
Dovolatelka poukazuje na to, že další důkazy nepřímo ukazují na to, že objednatelem díla byla společnost ALKO OKNA s.r.o. a žalovaná smlouvu o dílo s žalobkyní nesjednala.
Dále upozorňuje na nedůvěryhodnost svědka K. a poukazuje na skutečnost, že s AUTO-EXNER s.r.o. uzavřela smlouvu o dílo na dodávku 15 vrat až dne 6. srpna 2001, tedy 24 dní později než byla údajně sjednána smlouva o dílo s žalobkyní (13. července 2001).
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu, že pan K. byl zmocněn plnou mocí obsaženou ve smlouvě o dílo a tudíž platně převzal jménem žalované dílo. Dovolatelka namítá, že nebyla-li platně sjednána smlouva o dílo, pak není platné ani zmocnění pro pana K. uvedené v této smlouvě. I v případě, že smlouva o dílo byla platně uzavřena, nelze z ustanovení ve smlouvě, že pan K.je „Oprávněný pracovník ve věcech stavby“ dovodit, že toto zmocnění zahrnuje i jednání ve věci předání a převzetí díla. Dále nelze ani dovodit, že se jedná o zmocnění podle ustanovení §32 obč. zák., když se výslovně jedná o pracovníka, zřejmě myšleno zaměstnance žalované. Jelikož pan K. nebyl po 30. červnu 2001 zaměstnancem žalované, toto zmocnění zaniklo, resp. vůbec nevzniklo, jelikož den údajného uzavření smlouvy je 13. července 2001.
Dovolatelka znovu upozorňuje na skutečnost, že smlouva o dílo byla podepsána jediným členem představenstva.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné po stránce skutkové i právní.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 17. září 2008 , č. j. 4 Cmo 269/2007-129, mj. vyslovil závazný právní názor, že pan M. K. byl v souladu s ustanovením §31 odst. 1 obč. zák. písemně ve smlouvě o dílo zmocněn jednat za žalovanou ve věcech stavby a že toto zmocnění zahrnuje i předání a převzetí díla za žalovanou, tudíž že dílo bylo žalovanou převzato a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.
Dovolatelka předně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolatelka zpochybňuje závěr soudů nižšího stupně, že došlo k uzavření smlouvy o dílo prostřednictvím faxu. Dále namítá výhradu proti důvěryhodnosti svědka K..
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, pod č. C 8).
Dovolatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem soudů nižšího stupně o tom, že smlouva o dílo byla uzavřena mezi účastníky faxem. Namítá, že z žádného důkazu nevyplývá, že by došlo k uzavření smlouvy o dílo faxem. Tvrdí, že podpis V. H., který se jeví jako pravý, byl pravděpodobně neznámým pachatelem pouze ofocen na uvedenou smlouvu. V podstatě předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí. Dále upozorňuje na nedůvěryhodnost svědka K..
Především je třeba připomenout, že hodnocení důkazů soudem (§132 o. s. ř.), které dovolatelka napadá, není samo o sobě - jak je uvedeno výše - způsobilým dovolacím důvodem. Námitky proti samotnému hodnocení důkazů, tj. zda je některý důkaz věrohodný či nikoliv a ke kterým z důkazů soud měl či neměl přihlédnout, dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. nenaplňují. Odvolací soud při svém rozhodnutí přihlížel ke zjištěním, čerpaným pouze z důkazů, které byly v řízení před soudy obou stupňů provedeny, a v úvahu vzal pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a mají tak oporu v obsahu spisu.
V dané věci bylo soudem prvního stupně provedeno dokazování zahrnující výslechy svědků a důkazy listinami. Rozhodnutí odvolacího soudu (shodně se soudem prvního stupně) vychází ze závěru, že v dané věci došlo k uzavření smlouvy faxem, že žalovaná s datem 13. července 2001 návrh smlouvy učiněný žalobkyní akceptovala. Toto zjištění má oporu v provedeném dokazování, vyplývá především z faxové korespondence mezi účastníky a z listin vyšetřovacího spisu Policie ČR – okresní ředitelství SKPV odd. hospodářské kriminality v Kolíně. Soudům prvního a druhého stupně nelze vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu vzaly v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, že by pominuly podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nebo že by v jejich hodnocení důkazů existoval logický rozpor. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tak není naplněn.
Nejvyšší soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., prostřednictvím kterého dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzením věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka namítá, že byla-li smlouva o dílo podepsaná V. H., pak se nejedná o platné jednání za žalovanou, jelikož dle výpisu z obchodního rejstříku jednají za společnost vždy dva členové představenstva společně vyjma běžných záležitostí.
Dle ustanovení §40 odst. 3 občanského zákoníku písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů.
Právnická osoba jedná ve všech věcech svým statutárním orgánem (§20 odst. 1 občanského zákoníku a §13 odst. 1 obch. zák.). Z uvedeného vyplývá, že právní úkony právnické osoby činí statutární orgán, tj. konkrétní fyzické osoby. Z ustanovení §191 odst. 1 obch. zák. pak vyplývá, že statutárním orgánem akciové společnosti, kterou je i žalovaná, je její představenstvo. Nevyplývá-li ze stanov akciové společnosti něco jiného, jedná navenek jménem společnosti každý jeho člen. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.
Jak vyplývá ze zápisu z obchodního rejstříku, v rozhodné době byli členové představenstva žalované V.H., J. Z. a P.Z.. Jménem žalované jednají společně dva členové představenstva a v běžných záležitostech každý člen představenstva samostatně.
Odvolací soud uzavřel, že došlo k uzavření smlouvy o dílo ze dne 13. července 2001 mezi žalobkyní a žalovanou, aniž by se zabýval tím, co bylo žalovanou v rozhodné době považováno za „běžnou záležitost“.
Jestliže odvolací soud při svých právních úvahách nezohlednil všechny rozhodné skutečnosti, nezabýval se tím, co bylo žalovanou v rozhodné době považováno za „běžnou záležitost“, zda tedy k platnému uzavření smlouvy o dílo stačil jménem žalované podpis jednoho z členů představenstva či nikoli, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
V této souvislosti, s ohledem na skutečnost, že V. H. byl nejen členem představenstva, ale i ředitelem žalovaného, pak dovolací soud poukazuje na rozsudek velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm s podrobnou argumentací uzavřel, že při splnění podmínek stanovených v §15 obch. zák. obecně platí, že osoba, u které jsou uvedené podmínky splněny, je oprávněna jednat (tj. činit veškeré úkony, k nimž při činnosti, kterou byla pověřena, obvykle dochází) za podnikatele samostatně, jako tzv. zákonný zástupce. Je-li však osoba, u které jsou jinak splněny podmínky ustanovení §15 obch. zák., současně statutárním orgánem či členem statutárního orgánu podnikatele - právnické osoby, nemůže být současně (v rozsahu výkonu funkce člena představenstva), zákonným zástupcem této osoby. Taková osoba by totiž byla současně oprávněna činit právní úkony jménem právnické osoby jako její statutární orgán (případně společně s další osobou či osobami) a zastupovat právnickou osobu na základě zmocnění podle §15 obch. zák.
Vyřešení otázky platnosti smlouvy o dílo je významné i pro posouzení další dovolací námitky žalované směřující do nesprávného právního závěru odvolacího soudu o tom, že M. K. byl zmocněn plnou mocí obsaženou ve smlouvě o dílo k převzetí díla za žalovanou. V případě, že smlouva o dílo bude posouzena jako uzavřená platně, potom je tato dovolací námitka nedůvodná. Ve smlouvě o dílo mělo být dohodnuto, že M.K. je oprávněný pracovník ve věcech stavby. Podle §15 odst. 1 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. I v případě, že by M. K. při podpisu předávacího protokolu překročil případné zmocnění podle §15 odst. 1 obch. zák., byla by žalovaná jeho jednáním podle §15 odst. 2 obch. zák. vázána, neboť vzhledem k ujednání ve smlouvě o jeho oprávnění jednat za žalovanou ve věcech stavby nemohla žalobkyně o případném překročení zmocnění vědět.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než jej podle ustanovení §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. ve věcném výroku pod bodem I., včetně závislého nákladového výroku, zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu