ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.775.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 775/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně DYTRON s.r.o. , se sídlem v Novém Jičíně, Na Valech 411/1, PSČ 741 01, identifikační číslo osoby 46578455, zastoupené Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalované DYTRON s.r.o. , se sídlem v Praze 9 - Kbely, Toužimská 943/24a, PSČ 197 00, identifikační číslo osoby 48029688, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, o ochranu obchodní firmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 52/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2011, č.j. 3 Cmo 27/2011-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 860 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Toma Káni, advokáta se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 241.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany své firmy odstraněním závadného stavu vzniklého tím, že žalovaná, která vznikla zápisem do obchodního rejstříku k 18.11.1992, zvolila firmu s označením DYTRON s.r.o., ačkoli žalobkyně již od svého vzniku 17.4.1992 užívala tutéž firmu - DYTRON s.r.o., což působí podle žalobkyně klamavě vůči třetím osobám. Žalovaná namítla zamítnutí žaloby s tím, že tvrzený nárok žalobkyně je promlčen.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2011, č.j. 3 Cmo 27/2011-75, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2010, č.j. 10 Cm 52/2008-43, v napadeném výroku I., kterým bylo žalované uloženo změnit do 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku svoji firmu doplněním nejméně o jedno víceslabičné slovo a podat u příslušného rejstříkového soudu návrh na změnu zápisu firmy v obchodním rejstříku, a ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že firma žalované nesplňuje podmínky nezaměnitelnosti s firmou žalobkyně ve smyslu §10 odst. 1 obchodního zákoníku v aktuálním znění (dále jen „obch. zák.“) a působí klamavě, proto potvrdil jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalované uložil změnit do 90 dnů od právní moci rozsudku svoji firmu doplněním nejméně o jedno víceslabičné slovo a podat u příslušného rejstříkového soudu návrh na změnu zápisu její firmy v obchodním rejstříku, jestliže je nepochybné, že právo priority užití firmy DYTRON s.r.o. svědčí žalobkyni, která byla do obchodního rejstříku jako firma DYTRON s.r.o. zapsána dříve. Podle odvolacího soudu není důvod, proč by žaloba na ochranu obchodní firmy, podaná v roce 2008 měla být posuzována podle znění obchodního zákoníku účinného do 31.12.2000, jak namítala žalovaná. Pro úplnost odvolací soud uvedl, že odkaz žalované na znění §10 odst. 1 obchodního zákoníku účinného do 31.12.2000, podle jehož věty druhé u právnické osoby postačí k odlišení od obchodního jména jiné právnické osoby uvedení jiného sídla, jestliže tyto osoby nepodnikají v tomtéž oboru nebo v oborech zaměnitelných při hospodářské soutěži, není správné, protože uvedení jiného sídla muselo být součástí firmy (tehdy obchodního jména), přičemž žádná z účastnic neměla a nemá místo podnikání ve firmě uvedeno.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že práva vázaná k obchodní firmě mají povahu nemajetkových práv, u nichž je promlčení podle §100 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyloučeno, avšak ztotožnil se se soudem prvního stupně, že paralelní existence shodných firem vytváří protiprávní stav, přičemž po dobu trvání tohoto protiprávního stavu promlčení nepřichází v úvahu, tudíž vznesená námitka promlčení není důvodná.
Odvolací soud dospěl dále k závěru, že striktní zákaz užívat označení DYTRON s.r.o. žalovanou, když obě firmy účastnic byly zapsány do obchodního rejstříku s označením DYTRON s.r.o. již v roce 1992 a teprve po 16 letech v roce 2008 byla podána žaloba na odstranění závadného stavu, by byl nepřijatelný, proto přisvědčil soudu prvního stupně, že požadovaného účinku odstranění závadného stavu v zaměnitelnosti firem účastnic lze dosáhnout doplněním označení firmy žalované nejméně o jedno víceslabičné slovo.
Žalovaná proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Za otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí považuje dovolatelka následující otázky:
1) Zda lze za protiprávní stav považovat stav založený dvojicí pravomocných a i z hlediska formálního správných rozhodnutí o zápisu obchodních společností do obchodního rejstříku?
2) Pokud se v důsledku novelizace obchodního zákoníku staly obchodní firmy účastnic zaměnitelnými a v důsledku jejich nečinnosti již uplynula lhůta stanovená přechodným ustanovením zákona ke změně, zda je některá z nich oprávněna domáhat se v občanském soudním řízení nápravy vzniklého stavu?
3) Lze odkázat na zásadu priority, pokud závadný stav i uplynutí lhůty k jeho nápravě nastaly u obou účastnic současně?
4) Zda z §10 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31.12.2000 vyplývá požadavek, aby odlišení jiným místem (případně oborem) podnikání muselo být součástí obchodního jména?
Dovolatelka namítá nesprávný výklad §10 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31.12.2000, učiněný odvolacím soudem, podle něhož rozlišení obchodních firem místem podnikání by připadalo v úvahu pouze tehdy, pokud by toto místo podnikání bylo přímo součástí obchodního jména. Podle dovolatelky zápisem žalované do obchodního rejstříku protiprávní vztah nevznikl a nenastal ani novelizací ustanovení §10 odst. 1 obch. zák., ale teprve nečinností účastnic v době dvou let, která byla určena k uvedení zápisů obchodních firem do souladu s nově stanovenými zákonnými požadavky. Pokud žádná z účastnic nevyužila možnosti změny, nemůže se domáhat nápravy stavu vyvolaného její nečinností, přičemž právo, které v uvedené dvouleté lhůtě existovalo a neprekludovalo se, je v současné době již nesporně promlčeno. Dovolatelka dále namítá, že věc měla být řešena ve zcela jiném řízení, když k nápravě uvedeného stavu jsou povolány rejstříkové soudy v řízení zahájeném z úřední povinnosti, nikoliv soudy v občanském soudním řízení. Dovolatelka má za to, že za situace, kdy okamžik vzniku povinnosti uvést svou obchodní firmu do souladu se zákonnými požadavky nastal pro obě účastnice shodně, nelze akceptovat zásadu priority.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se nevypořádal adekvátně s jejími odvolacími námitkami, rozhodnutí soudu považuje za překvapivé a má za to, že byla porušena i zásada dvojinstančnosti.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu a případně i soudu prvního stupně byl zrušen.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl správně. Podle žalobkyně je druhá věta ustanovení §10 odst. 1 obch. zák., ve znění k roku 1992, o možnosti odlišení obchodního jména uvedením jiného sídla, neaplikovatelná, neboť nebyla splněna podmínka, že osoby nepodnikají v tomtéž oboru, jestliže minimálně v části oboru podnikání, a to „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ u žalované a „nákup a prodej zboží“ u žalobkyně, se u účastnic obor podnikání překrýval a jedná se tedy o obory zaměnitelné v hospodářské soutěži. Ale i v případě aplikace §10 odst. 1 věty druhé obch. zák., ve znění účinném v době zápisu firem, by muselo sídlo být součástí obchodní firmy, jestliže zákonodárce zařadil požadavek rozlišení obchodních jmen uvedením jiného sídla do uceleného dílu „obchodní jméno“. Jestliže by úmyslem zákonodárce bylo, že postačuje zápis jiného sídla právnické osoby, jakožto součásti zápisu podnikatele do obchodního rejstříku, existovala by tato možnost odkazem na §27 obch. zák., zařazený do hlavy „Obchodní rejstřík“. Žalobkyně se tedy neztotožňuje s názorem dovolatelky, že zápisem totožných obchodních jmen v roce 1992 nevznikl protiprávní stav. Argumentaci dovolatelky a konstrukci otázek pod body č. 2, 3 a 4 žalovaná odmítá jako otázky zásadního právního významu. Rozhodnutí soudu, které schválilo protiprávní návrh na zápis obchodního jména žalované, nemůže podle žalobkyně konvalidovat protiprávní stav.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Pokud je dovolatelkou napadán potvrzující výrok odvolacího soudu ohledně rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, je třeba konstatovat, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mají charakter usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalované směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části, a to bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné, odmítl - §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí soudu je překvapivé a že byla porušena zásada dvojinstančnosti, a že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, směřují její námitky k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť dovolatelka položila otázky, které nemohou být otázkami zásadního právního významu, jestliže byly již judikaturou vyřešeny.
V tomto směru je namístě nejprve poukázat na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31.10.1994, sp. zn. 3 Cmo 808/1993, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu r. 1998, svazek 3, pod označením 20/1998, jehož závěr ohledně řešení nároku na odstranění závadného stavu spočívajícího v užívání v rejstříku zapsaného obchodní jména zaměnitelného s obchodním jménem oprávněného je aplikovatelný i na přezkoumávanou věc. V uvedeném rozhodnutí Vrchní soud v Praze dovodil, že pokud někdo užívá v rejstříku zapsané obchodní jméno zaměnitelné s obchodním jménem oprávněného, může oprávněný uplatnit nárok na odstranění závadného stavu, neboť situace, kdy existují dvě osoby se zaměnitelným obchodním jménem, je stavem závadným pro rozpor s ustanovením §10 odst. 1 obch. zák., a tento závadný stav lze odstranit pouze změnou obchodního jména v zápisu v obchodním rejstříku, kdy povinné straně - obchodní společnosti - lze uložit, a to v občanském soudním řízení, aby změnila své obchodní jméno ve společenské smlouvě a podala návrh na zápis nového obchodního jména u příslušného rejstříkového soudu. Není tedy důvodná námitka dovolatelky, že by příslušným k odstranění závadného stavu spočívajícího v užívání v rejstříku zapsané obchodní firmy zaměnitelné s obchodní firmou oprávněného byl rejstříkový soud. Nutno odkázat na ustanovení §9 odst. 3 písm. n) o. s. ř., podle něhož krajské soudy rozhodují v obchodních věcech ve sporech z práv k obchodní firmě upravených v §8 a násl. obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil správně též otázku trvání protiprávního stavu spočívajícího v užívání v rejstříku zapsané obchodní firmy zaměnitelné s obchodní firmou oprávněného a otázku nemožnosti promlčení práva na odstranění tohoto závadného stavu, neboť doba ochrany obchodní firmy je časově neomezená, resp. je spojená s existencí podnikatelského subjektu, který je po právu užívá. Jestliže protiprávní stav trval i v době podání žaloby v roce 2008, není důvod, jak správně dovodil odvolací soud, aby žaloba na ochranu obchodní firmy byla posuzována podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000, jak se nesprávně dovolatelka domnívá, zakládaje svůj právní závěr též na nesprávném názoru, že právo žalobkyně na ochranu obchodní firmy je promlčeno, nebylo-li dosaženo nápravy protiprávního stavu ve dvouleté lhůtě od 1.1.2001 podle přechodných ustanovení zákona č. 370/2000 Sb., kterým se měnil zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, mimo jiné i v §8 a násl., týkající se obchodní firmy.
Odvolací soud posoudil rovněž v souladu s právem a i dosavadní judikaturou otázku, komu svědčí právo priority užití firmy DYTRON, s.r.o. Ze skutkových zjištění, která účastnice ani nezpochybnily, vyplynulo, že žalobkyně od svého vzniku 17.4.1992 užívala firmu - DYTRON s.r.o., zatímco žalovaná, která zvolila firmu s týmž označením DYTRON s.r.o., vznikla zápisem do obchodního rejstříku až k 18.11.1992. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 233/1992, v němž uvedený soud dospěl k závěru, že v případě, kdy dva podnikatelé užívají shodné či zaměnitelné obchodní jméno, má právo na jeho ochranu ten, v jehož prospěch svědčí časová priorita. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s dosavadní judikaturou.
Byť odvolací soud správně posoudil uplatněný nárok na ochranu obchodní firmy podle §10 obch. zák. ve znění účinném ke dni podání žaloby, odvolací soud pro úplnost k odvolací námitce ohledně nezaměnitelnosti firem z důvodu jiného sídla správně uvedl, že odlišení obchodního jména podle §10 obchodního zákoníku, ve znění do 31.12.2000, jiným místem podnikání, muselo být součástí obchodního jména, a to za předpokladu, že jestliže podnikatelé nepodnikají v tomtéž oboru nebo v oborech zaměnitelných při hospodářské soutěži (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1.12.1993, sp. zn. 3 Cmo 573/93, publikovaný v časopisu Obchodní právo č. 5/1994). V uvedeném rozsudku bylo dále uvedeno, že ve smyslu §10 obch. zák. postačí i uvedení obce, v níž je sídlo podnikatele, a nejde o uvedení celé adresy (nutné jinak podle §2 odst. 3 obch. zák. pro identifikaci sídla včetně zápisu do obchodního rejstříku podle §28 odst. 1 písm. a) obch. zák. Dovolatelkou položená otázka, zda z §10 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31.12.2000, vyplývá požadavek, aby odlišení jiným místem (případně oborem) podnikání muselo být součástí obchodního jména, nemůže být tedy otázkou zásadního právního významu, byla-li judikaturou již vyřešena.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 3 750 Kč §6 odst. 1 písm. b), §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění, a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 810 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 4 860 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu