ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.784.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 784/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně J. H. , , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Ing. Z. H., Ph.D., oba zastoupeni JUDr. P. A., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 7, Strojnická 11, proti žalované Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a.s. , se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 49790765, zastoupené Mgr. Barborou Rovenskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, o zákaz nakládání s ochrannými známkami a určení, že žalovaná není majitelem obchodního jména Johann Becher, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 12/2004, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2011, č. j. 3 Cmo 282/2009-592, takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá .
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2011, č. j. 3 Cmo 282/2009-592, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. července 2008, č. j. 45 Cm 12/2004-454, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované nenakládat s ochrannými známkami, které žalobkyně měla získat na základě dědického rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích, č. j. D 572/97, Nd 9/98, a na určení, že žalovaná není majitelem obchodního jména Johann Becher. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V průběhu odvolacího řízení žalobkyně i vedlejší účastník navrhli, aby do řízení na jejich místo vstoupila společnost Karlovarská likérnická a.s. s odůvodněním, že práva spojená s používáním obchodního jména k bylinnému likéru Johann Becher Karlsbad, vignetě a lahvi, vyplývající z darovací smlouvy ze dne 1. března 1939 sepsané před notářem Dr. Václavem Válkem, vložila žalobkyně společně s vedlejším účastníkem jako nehmotný vklad do společnosti Karlovarská likérnická a.s. (dříve NAPOLIUS a.s.), a to v souvislosti se smlouvou o vkladu, uzavřenou dne 17. prosince 2010 mezi Jiřinou Hoffmannovou a Ing. Zdeňkem Hoffmannem na straně jedné a výše uvedenou společností na straně druhé. Tento nehmotný vklad byl oceněn soudem jmenovaným znalcem na 3,395.200.000,- Kč. V návaznosti na tento nehmotný vklad převedli žalobkyně a vedlejší účastník na společnost Karlovarská likérnická a.s. i veškerá zbývající práva a povinnosti vyplývající z výše uvedené darovací smlouvy. Z těchto skutečností vyplývá, že po zahájení řízení nastaly právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv nebo povinností účastníka řízení, o něž v řízení jde. Žalobkyně a vedlejší účastník proto navrhli s odkazem na ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aby společnost Karlovarská likérnická a.s. vstoupila do řízení na jejich místo.
Odvolací soud usnesením shora uvedeným rozhodl tak, že nepřipustil, aby do řízení na místo žalobkyně a vedlejšího účastníka vstoupila obchodní společnost Karlovarská likérnická a.s. se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 1307/2, identifikační číslo osoby 28121805.
Odvolací soud cituje ustanovení §107a o. s. ř. upozornil, že aby bylo možno posoudit, zda v daném případě je na místě postup podle ustanovení §107a o. s. ř., je třeba vzít v úvahu, čeho se vůči žalované žalobkyně podporovaná vedlejším účastníkem domáhá. Předně uvedl, že postup podle ustanovení §107a o. s. ř. nepřichází v úvahu ve vztahu k vedlejšímu účastníku. Vedlejší účastník tedy postupem dle citovaného ustanovení nahrazen být nemůže. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda jde o právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod či převod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde. Dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť ve vztahu k požadovanému zákazu nakládat s ochrannými známkami popsanými v žalobním petitu a požadovanému negativnímu návrhu na určení (že žalovaná není majitelem obchodního jména Johann Becher) nejsou žalobkyní označené listiny takovými skutečnostmi, které by mohly mít za následek přechod práva, které je předmětem sporu. Na základě uvedeného zjištění odvolací soud uzavřel, že podmínky pro postup podle ustanovení §107a o. s. ř. splněny nejsou a návrhu žalobkyně a vedlejšího účastníka nelze vyhovět.
Žalobkyně a vedlejší účastník podali proti usnesení odvolacího soudu společné dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného usnesení dovolatelé spatřují v zodpovězení právních otázek: 1) Zda lze spatřovat naléhavý právní zájem ve věci samé v odstranění nesouladu mezi zapsaným stavem v právní věci č. j. 3 Cmo 282/2009-592 v kontextu s rozhodnutím Okresního soudu Domažlice sp. zn. 571/97 a 572/97; 2) Zda-li je společnost Karlovarská likérnická, a.s. relevantním procesním nástupcem Jiřiny Hoffmannové a Ing. Mgr. Zdeňka Hoffmanna, Ph.D.
Dovolatelé upozorňují na skutečnost, že shodným prohlášením ze dne 27. června 2011 prohlásili, že souhlasí se sukcesí práv o právním nástupnictví v právní věci sp. zn. 3 Cmo 282/2009-592 a současně Karlovarská likérnická a.s. svým prohlášením z toho samého dne přistoupila k procesnímu nástupnictví ve stavu, v jakém se momentálně předmětné řízení nacházelo. Uvádějí, že jsou na základě rozhodnutí Okresního soudu Domažlice sp. zn. 571/97 a 572/97 dědici, že tato rozhodnutí jsou platná a do současného období je nikdo nezrušil. Na základě těchto rozhodnutí žalobkyně a vedlejší účastník vlastní a užívají předmětné ochranné známky.
Dále tvrdí, že na základě smlouvy o vkladu ze dne 17. prosince 2010 převedli nehmotným vkladem na společnost Karlovarská likérnická a.s. veškerá práva a povinnosti vyplývající za darovací smlouvy ze dne 1. září 1939. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za právně nelogické, odmítá-li procesní nástupnictví společnosti, která tyto práva nabyla a na druhé straně trvá na tom, že účastníky řízení zůstávají žalobci (správně žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně), kteří se zcela legitimně svých práv vzdali. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dle jejich mínění protiprávní, a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně není na základě vzdání se a převodu práv aktivně legitimována v daném sporu.
Dovolatelé jsou toho názoru, že odvolací soud překročil svoji pravomoc v posuzování předmětné věci. Namítají, že odvolací soud nepůsobí jako nalézací soud, tj. veškeré tyto otázky měly být řešeny již na prvostupňovém soudu. Tuto skutečnost považují za další právní důvod protiprávnosti usnesení Vrchního soudu v Praze v dané věci.
Dále dovolatelé rozsáhle popisují historické skutečnosti týkající se hmotněprávních aspektů dané věci.
V závěru dovolání navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, anebo aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka se vyjádřila žalovaná tak, že se domnívá, že není přípustné, případně není důvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Dovolání vedlejšího účastníka není přípustné.
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první, o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Dle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Vedlejší účastník má podle této právní úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom nestanoví, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř.), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává (srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně odmítl, neboť je podal ten, kdo k tomu nebyl oprávněn (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně v této věci je - bez dalšího - přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud - je-li dovolání přípustné - povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je s ohledem na obsah dovolání předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že podmínky pro postup podle ustanovení §107a o. s. ř. nebyly splněny, a dále posouzení, zda řízení vskutku trpí namítnutou vadou.
Výhradou, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť tuto výhradu dovolatelka nijak nekonkretizovala, neuvedla, v čem vadu řízení spatřuje, omezila se pouze na odkaz na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dále se tedy dovolací soud zabýval otázkou, zda nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka, o něž v řízení jde; zda tato byla odvolacím soudem posouzena správně.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (v důsledku universální nebo singulární sukcese), nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení tak, jak je vymezen podle ustanovení §90 o. s. ř. K procesnímu nástupnictví může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (jeho právního předchůdce), a jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků připustí.
Při rozhodování podle ustanovení §107a o. s. ř. soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či povinnosti (zda tedy naopak nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů přechod nebo převod práva či povinnosti za následek mít nemůže), zda tato skutečnost opravdu nastala (tedy např. že smlouva byla skutečně uzavřena), a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva či povinnosti, o něž v řízení jde (tedy, že se týká práva či povinnosti, o něž v řízení jde). Naopak otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud nezabývá, neboť tato otázka se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, nýbrž teprve a jen v rozhodnutí o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud svým rozhodnutím, kterým nevyhověl návrhu žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila nová žalobkyně – obchodní společnost Karlovarská likérnická a.s., rozhodl v rozporu s ustanovením §107a o. s. ř. Všechny formální podmínky vyžadované tímto ustanovením pro možný postup soudu podle jeho odstavce 2 byly naplněny. Po zahájení řízení, dříve než bylo o věci odvolacím soudem rozhodnuto, žalobkyně (spolu s vedlejším účastníkem) navrhla změnu účastníků tak, aby společnost Karlovarská likérnická a.s. vstoupila do řízení na místo žalobkyně a vedlejšího účastníka. Součástí uvedeného návrhu byl i souhlas společnosti Karlovarská likérnická a.s. se vstupem do řízení. Tento návrh žalobkyně odůvodnila nepeněžitým nehmotným vkladem „práv spojených s používáním obchodního jména k bylinnému likéru Johann Becher Karlsbad, vingnětě a lahvi vyplývající z darovací smlouvy ze dne 1. března 1939“ do společnosti Karlovarská likérnická a.s., identifikační číslo osoby 28121805, což doložila Smlouvou o vkladu ze dne 17. prosince 2010 mezi Jiřinou Hoffmannovou a Ing. Zdeňkem Hoffmannem na straně jedné a uvedenou společností na straně druhé a úplným výpisem z obchodního rejstříku pro společnost Karlovarská likérnická a.s., a převodem „veškerých zbývajících práv a povinností vyplývající z výše uvedené darovací smlouvy uzavřené dne 1. března 1939 před notářem Dr. Václavem Válkem v Domažlicích“, což doložila Smlouvou o převodu práv ze dne 12. března 2011. Žalobkyně prokázala, že po rozhodnutí soudu prvního stupně nastala právní skutečnost (resp. skutečnosti), s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva na jiného. Těmito skutečnostmi (v řízení řádně doloženými) jsou uvedená Smlouva o vkladu ze dne 17. prosince 2010 a Smlouva o převodu práv ze dne 12. března 2011. Prostřednictvím těchto smluv mělo dojít k převodu „práv spojených s používáním obchodního jména k bylinnému likéru Johann Becher Karlsbad, vingnětě a lahvi vyplývající z darovací smlouvy ze dne 1. března 1939“ a veškerých zbývajících práv a povinností vyplývajících z této darovací smlouvy z žalobkyně a vedlejšího účastníka na obchodní společnost Karlovarská likérnická a.s. Žalobkyně se přitom podanou žalobou domáhala právě ochrany těchto práv, která na základě dědického usnesení D 572/97, Nd 9/98, vydaného Okresním soudem v Domažlicích, zdědila spolu se svým synem (vedlejším účastníkem). Žalobkyně tvrdila, že ochranné známky (specifikované ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně), které má zapsány žalovaná, jsou známky, které vlastnil dárce z uzavřené darovací smlouvy a které získala na základě dědického rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích. Žalobou se pak domáhala toho, aby žalovaná s těmito známkami nenakládala. Byla-li tedy výše specifikovaná práva, která mají vyplývat z darovací smlouvy ze dne 1. března 1939 prostřednictvím uvedených smluv převedena na společnost Karlovarská likérnická a.s., mohlo dojít k převodu práv, jejichž ochrany se žalobkyně podanou žalobou domáhá. Je tak splněna i poslední podmínka, kterou soud při rozhodování podle ustanovení §107a o. s. ř. zkoumá, a to, že se právní skutečnosti v daném případě týkají práv či povinností, o něž v řízení jde. Smlouva o vkladu ze dne 17. prosince 2010 a Smlouva o převodu práv ze dne 12. března 2011 jsou tedy právními skutečnostmi, s nimiž je spojen přechod práv a závazků ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř.
Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobkyní uvedených právních skutečností opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud v rozhodnutí o návrhu podle §107a o. s. ř. nezabývá, neboť tato otázka se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2004).
Ostatní námitky a argumenty obsažené v dovolání, týkající se věcněprávního posouzení věci, jsou pro posouzení věci z hlediska ustanovení §107a o. s. ř. zcela právně bezvýznamné.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, podle kterého nejsou splněny procesní předpoklady pro vstup nabyvatele práva na místo dosavadního účastníka (žalobkyně), neboť žalobkyní označené listiny nejsou takovými skutečnostmi, které by mohly mít za následek přechod práva, které je předmětem sporu, je potřeba považovat z důvodů výše naznačených za nesprávný. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. a dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve smyslu §243d odst. 1 o. s. ř. je odvolací soud vázán právním názorem soudu dovolacího.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu