ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.872.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 872/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ATLANTA SAFE, a. s., se sídlem Václavské náměstí 772/2, Praha 1, IČO 45794952, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalované Lázně Františkovy Lázně, a. s., se sídlem Jiráskova 23/3, Františkovy Lázně, IČO 46887121, zastoupené JUDr. Jaroslavem Kosnarem, advokátem se sídlem Sady Pětatřicátníků 26, 301 00 Plzeň, o zaplacení částky 8,227.693,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 59/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 5 Cmo 336/2009-378, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 8,227.693,-Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že dne 31.1.1995 uzavřela s žalovanou smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy, na základě které měla pro žalovanou opatřit dohodnutý počet předem určených akcií. Jako zálohu na obstarání těchto akcií poskytla žalovaná žalobkyni částku 7,600.000,-Kč, kterou žalobkyně později započetla ve výši 5,000.000,-Kč na svůj nárok na smluvní pokutu za neuzavření kupní smlouvy a ve výši 2,400.000,-Kč na svůj nárok na náhradu škody – nákladů spojených z obstaráním akcií, které žalobkyni vznikly proto, že byla nucena zaplatit smluvní pokutu resp. odstupné třetím osobám se kterými uzavřela smlouvu o nákupu akcií, jež měla následně prodat žalované. Žalovaná nároky popírala, proto žalobkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu na zaplacení částky 7,660.000,-Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.5.2002, č. j. 16 Cm 423/1997-94, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 2,427.740,- Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v rozsahu částky 5,000.000,-Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14.1.2003, č. j. 5 Cmo 390/2002-136, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a zamítavý výrok změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 5,000.000,-Kč s příslušenstvím. Žalobkyně poté zaplatila žalované částku 5,000.000,- Kč, 2, 727.740,-Kč a dále částky 456.883,-Kč 343.070,-Kč, jež představují náhradu nákladů soudního řízení. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. září 2004, č. 32 Odo 4/2004 - 177, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proto se žalobkyně domáhá vrácení zaplacených částek, neboť se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě popsala historii vzájemných vztahů mezi účastníky řízení a zdůraznila zejména, že žalobkyně nedostála svým závazkům ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy ze dne 31.1.1995, podle níž měla obstarat žalované co největší množství akcií společnosti Lázně Františkovy Lázně, a.s. Tyto akcie však neobstarala a dopisem ze dne 29.3.1996 od smlouvy odstoupila. Žalovaná byla tak nucena obstarat si akcie jinde. Tyto její aktivity byly sice úspěšné, ale vzhledem k tomu, že se tak stalo v časové tísni vyvolané nesplněním smluvních povinností žalobkyně, vyžádalo si to značné náklady. Žalovaná byla nucena obrátit se na zprostředkovatele MARION International, zastoupeného L. O., jemuž za tuto činnost uhradila dne 2.10.1995 částku 3,000.000,- Kč a dne 21.12.1995 částku 5,192.000,- Kč. Celkem tak žalované vznikla porušením povinností ze strany žalobkyně škoda ve výši 8,192.000,- Kč, kterou žalovaná uplatnila k započtení oproti pohledávce žalobkyně. Žalobkyně nato vznesla námitku promlčení nároku žalované.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. září 2008, č. j. 43 Cm 59/2005-209, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 8,227.693,-Kč s 3% úrokem z prodlení od 13.11.2004 do zaplacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14.1.2003, č. j. 5 Cmo 390/2002-136, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2002, č. j. 16 Cm 423/1997-94, kterým byla nynější žalobkyní uložena povinnost zaplatit nynější žalované částku 2,427.740,- Kč s příslušenstvím a změnil zamítavý výrok napadeného rozsudku tak, že uložil nynější žalobkyni, aby zaplatila nynější žalované částku 5,000.000,- Kč s příslušenstvím a nahradila jí náklady řízení ve výši 456.883,- Kč
a 343.070,- Kč. Dále zjistil, že Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30.9.2004, č. j. 32 Odo 4/2004-177, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14.1.2003, č. j. 5 Cmo 390/2002-136 s výjimkou zamítavého výroku pod bodem III. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté co Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu Vrchní soud v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6.9.2005, č. j. 5 Cmo 156/2005-233, rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu, ve kterém bylo nynější žalobkyně uloženo zaplatit nynější žalované částku 2,427.740,- Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 5,000.000,- Kč s příslušenství, potvrdil. Vyšel dále z toho, že částky 2,427.740,-Kč, 5,000.000,-Kč a 799.953,-Kč byly připsány na účet žalované.
Nárok uplatněný žalobou soud prvního stupně právně posoudil podle ust. §451 občanského zákoníku a konstatoval, že rozsudek, na jehož základě žalobkyně plnila, byl rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušen. Právní důvod plnění tak odpadl. Soud prvního stupně dále poukázal na konečné rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6.9.2005 znějící v neprospěch žalované s tím, že žalovaná tak drží předmětnou částku bez právního důvodu a je povinna ji vrátit. Vedle žalobou požadované částky byly dále žalobkyni přiznány úroky z prodlení ve výši 3 % z žalované částky za dobu následující od doručení výzvy k placení, tj. od 13.11.2004 do zaplacení.
Z důkazů smlouvou o převodu cenných papírů s kupní opcí uzavřenou mezi žalobcem a Investičním fondem DIALOG-INVEST, a.s., smlouvou o převodu cenných papírů s kupní opcí uzavřenou mezi žalobkyní a Karlovarským investičním fondem, a.s., společností P.I.F. a.s. - 1. privatizační investiční fond a žalobkyní, smlouvou o převodu cenných papírů uzavřenou mezi žalobkyní a Investičním fondem AGB I, a.s. a smlouvou o koupi akcií uzavřenou mezi Pražskou brokerskou, a.s., a žalobkyní soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně měla pro žalovanou zajištěny akcie emitenta Lázně Františkovy Lázně, a.s., ISIN: CS0008445557 v počtu 1500 ks, 3600 ks, 4345 ks, 5956 ks a 53602 ks. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázáno, že žalobkyně měla od společnosti Pražská brokerská, a.s., zajištěno 53602 ks akcií, přičemž ve smlouvě ze dne 31.1.1995 byl sjednán minimální rámec 45000 ks akcií. Neobstojí proto námitka žalované, že žalobkyně pro něho neobstarala dostatečný počet akcií. Pokud by žalovaná vyzvala žalobkyni k předložení návrhu kupní smlouvy s uvedením počtu akcií na dolní hranici sjednaného rozpětí, jak se uvádí v rozhodnutí Nejvyššího soudu, získala by do svého majetku 53.602 akcií. Jestliže žalovaná takto nejednala a nyní tvrdí, že jí vznikla škoda, neboť měla o tyto akcie zájem a obstarala si je proto sama, je příčinou vzniku škody jednání žalované, resp. její nečinnost. V takovém případě ztrácí poškozený podle §376 obchodního zákoníku nárok na náhradu škody. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná si částku 8.192.000,- Kč uplatnila k započtení neprávem. Žalobě proto vyhověl s tím, že zamítnuta byla část nároku na zaplacení úroků z prodlení požadovaných za dobu do 13.11.2004.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. §212 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1.7.2009 (čl. II. odst. 10 cit. zákona) a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování. Odvolací soud zopakoval důkaz tzv. memorandem ze dne 2.10.1995, z něhož zjistil, že přítomní zástupci žalované, subjektu označeného jako MARION International a právní zástupce Joachim Staufer shodně konstatovali, že ,,1. byla projednávána úvěrová smlouva s Živnostenskou bankou. Tato smlouva byla podepsána 8.9.1995. Peníze jsou již k dispozici, 2. většinový podíl akcií ještě nebyl dosažen a je nutné, aby dosažen byl. Proto v tomto směru je ještě třeba pracovat dále. Mezifinancování může být již zaplaceno zpět, aby postupně odpadaly vysoké náklady, které jsou s tímto mezifinancováním spojené, 3. MARION Int. zastoupen panem Ouředníkem obdržela dnes celkovou sumu 3.000.000,Kč v hotovosti. Původně se mělo jednat o částku
5.0 mil. Kč, nicméně První lázeňská nebyla schopna dnes celý tento obnos přinést, což bylo akceptováno." Odvolací soud dále zopakoval důkaz memorandem ze dne 21.12.1995, z něhož zjistil, že při jednání konaném za účasti stejných osob bylo konstatováno, že "1. bylo projednáno financování přes Živnostenskou banku. Bylo již obstaráno k dnešku 95.000 akcií. Je nutno obstarat ještě další akcie, aby bylo dosaženo předpokládané většiny, 2. MARION Int., zastoupen panem Ouředníkem, obdržela dnes celkovou sumu 5192000 Kč v hotovosti, a 3. MARION Int. obdrží další platby teprve tehdy, až bude vyřízen celý obchodní případ. Platba bude následovat nejpozději do 30 dnů po konečném uzavření obchodního případu." Odvolací soud konečně provedl důkaz smlouvou, uzavřenou dne 19.12.1994 mezi MARION International a žalovanou, z níž zjistil, že v ní žalovaná deklarovala svůj úmysl být činná v obchodních aktivitách týkajících se oblasti volného času a hotelnictví, s tím, že hledá možnosti pro své aktivity ve Spolkové republice Německo, Rakousku, Švýcarsku a v České republice. MARION International měla žalované za tímto účelem poskytovat podporu, působit jako zprostředkovatel a zároveň zprostředkovat získání finančních prostředků zejména od německých, švýcarských a rakouských bank. V listině je dále konstatováno, že „3. je zájem o majetkové účasti na společnostech, které jsou podnikatelsky činné v oblasti volného času. Také v oblasti lázeňství a balneologie v regionech Sasko, Bavorsko, Západní Čechy a Severní Čechy", s tím, že „5. v případě majetkových účastí na firmách je poptáváno jen získání většiny, nikoliv menšinových podílů“. Podle bodu 8. smlouvy měla MARION International za své činnosti v případě úspěchu obdržet provizi za zprostředkování.
Soud prvního stupně založil napadené rozhodnutí na svém závěru, že důvodem zaplacení sporné částky žalobkyní byl rozsudek odvolacího soudu, který byl následně zrušen soudem dovolacím. K tomu odvolací soud dovodil, že obecně vznikají závazkové právní vztahy zejména z právních úkonů, protiprávních úkonů, jakož i jiných právních důvodů stanovených zákonem. Důvodem vzniku závazku mohou být i rozhodnutí státních orgánů, zejména soudů, výhradně však za předpokladu, že zákon příslušnému státnímu orgánu oprávnění založit závazkový právní vztah výslovně poskytuje. Rozhodnutí státních orgánů včetně soudů ve věcech občanskoprávních a obchodních mají v naprosté většině charakter deklaratorní, tedy autoritativně osvědčující existenci, resp. neexistenci konkrétního práva a jemu odpovídající povinnosti. To znamená, že tato rozhodnutí nepůsobí hmotněprávní následky, ale pouze následky procesněprávní, například povinnost splnit závazek do určité lhůty rozhodnutím stanovené. Neznamená to ovšem, že nebylo-li by soudního rozhodnutí, nebylo by ani závazku, je-li zde právní úkon či jiná právní skutečnost tento závazek zakládající. Tak například uzavřením kupní smlouvy vzniká dle ust. §409 odst. 1 obchodního zákoníku prodávajícímu závazek dodat kupujícímu movitou věci (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupujícímu vzniká závazek zaplatit kupní cenu. Byla-li smlouva platně uzavřena, vzniknou oběma smluvním stranám tyto závazky bez zřetele na to, zda bude jejich existence následně deklarována soudním rozhodnutím, či zda se tak v budoucnu nestane. Závazek kupujícího zaplatit kupní cenu, tomu odpovídající pohledávka prodávajícího, jakož i další vzájemné pohledávky a závazky smluvních stran budou nepochybně existovat i v případě, že mezi nimi nedojde ke sporu a soud pro účastníky řízení závazným způsobem nevysloví (nedeklaruje) jejich existenci.
Spíše jen výjimečně mají rozhodnutí soudů konstitutivní povahu. To znamená, že tato rozhodnutí působí od okamžiku právní moci nejen následky procesně právní, ale i hmotněprávní, tedy zakládají, mění či ruší občanskoprávní či jiné hmotněprávní vztahy nebo působí jiné hmotněprávní následky. V této souvislosti se hovoří též o konstitutivních aktech aplikace práva jako o jednostranných projevech vůle státních orgánů. V soudní praxi jsou těmito rozhodnutím typicky například rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví a o vypořádání mezi spoluvlastníky věci podle §142 odst. 1 občanského zákoníku, o přikázání stavby do vlastnictví vlastníka pozemku podle §135 odst. 2 občanského zákoníku, apod.
V posuzované věci se závěr soudu prvního stupně o rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.1.2003, č.j. 5 Cmo 390/2002-136, jako právním důvodu plnění, které žalobkyně poskytla žalované, uplatní jen pokud jde o zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 456.883,- Kč a 343.070,- Kč. Pouze v tomto rozsahu se jednalo o rozhodnutí konstitutivní, které založilo platební povinnost společnosti ATLANTA SAFE, a.s., následně zrušenou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2004, č.j. 32 Odo 4/2004 - 177. Potud lze tedy konstatovat, že majetkový prospěch ve výši 799.953,- Kč, který na základě tohoto rozhodnutí žalovaná od žalobkyně získala, byl plněním z právního důvodu, který následně odpadl ve smyslu ust. §451 odst. 2 občanského zákoníku a žalovaná je proto podle ust. §451 odst. 1 občanského zákoníku toto plnění žalobkyni vrátit.
Jinak je tomu ovšem pokud jde o zaplacení zbývající žalobou požadované částky. Jak bylo zjištěno soudem prvního stupně již v řízení, vedeném pod sp. zn. 16 Cm 423/1997, žalovaná zaplatila žalobkyni částku 6.160.000,- Kč podle ustanovení čl. V odst. 1 smlouvy o uzavření budoucí smlouvy ze dne 12.12.1994. Vzhledem k tomu, že závazek uzavřít budoucí smlouvu zanikl podle ust. §292 odst. 3 obchodního zákoníku marným uplynutím stanovené 30 denní lhůty, vznikla žalobkyni podle ust. §451 odst. 1 občanského zákoníku povinnost k vrácení takto přijatého plnění. Rovněž k úhradě částky 1.267.000,- Kč došlo na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení, která nebyla naplněna, jak vyplynulo ze shodných tvrzení stran ve shora uvedeném řízení. Žalobkyně v předchozím řízení ostatně ani nezpochybňovala svůj závazek k vrácení částky 7.427.000,- Kč a na svou obranu proti němu započetla svou pohledávku vůči žalované z titulu náhrady škody ve výši 2.427.740,- Kč a z titulu smluvní pokuty ve výši 5.000.000,- Kč. Právě důvodnost tohoto započtení byla předmětem předchozích řízení. Pokud tedy žalobkyně tuto částku žalované zaplatila (vrátila), jak vyplynulo ze shodných tvrzení obou účastníků řízení, ačkoli byly následně dovolacím a poté i odvolacím soudem její nároky na náhradu škody i na zaplacení smluvní pokuty shledány po právu, je nutno konstatovat, že plnila bez právního důvodu, neboť šlo o plnění závazku již zaniklého v důsledku započtení. Tedy i přijetím tohoto plnění vzniklo žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. §451 občanského zákoníku.
Oproti pohledávce žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vznesla žalovaná námitku započtení své pohledávky na náhradu škody. Ta jí měla vzniknout tím, že v důsledku porušení závazku ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy ze dne 31.1.1995 ze strany žalobkyně byla nucena obstarat si předmětné akcie jiným způsobem a zprostředkovateli uhradila za tímto účelem částku 8.192.000,- Kč.
Odvolací soud konstatoval, že předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu jsou podle ustanovení §373 a následujících obchodního zákoníku porušení povinnosti ze závazkového vztahu (event. povinnosti stanovených zákonem), vznik škody a příčinná souvislost mezi oběma shora uvedenými předpoklady.
Pokud jde o první z těchto předpokladů, již v předchozím řízení bylo soudy všech stupňů konstatováno (rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 16 Cm 423/97-94 ze dne 23.5.2002, rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 5 Cmo 156/2005-233 ze dne 6.9.2005, rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Odo 4/2004-177 ze dne 30.9.2004), že smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy za dne 31.1.1995 zakládala oboustranný závazek smluvních stran uzavřít v budoucím určeném čase smlouvu na dohodnuté plnění v dohodnutém rozsahu. Jak žalobkyně, tak i žalovaná měly tedy povinnost smlouvu v dohodnuté lhůtě uzavřít. Nestalo-li se tak, porušily obě strany sporu svou povinnost vyplývající ze závazkového vztahu ve smyslu ustanovení §373 obchodního zákoníku.
Odvolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda žalované vznikla škoda, tj. majetková újma vyjádřitelná v penězích, za niž se podle ustanovení §380 obch.z. považuje i újma, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti druhé strany. Žalobkyni je třeba přisvědčit v tom, že z listin, předložených žalovanou (z tzv. memorand ze dne 2.10.1995 a 21.12.1995), takto tvrzené vynaložené náklady neplynou. Přesto je však nutno konstatovat, že soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl důkazy výslechem svědků L. O. a J. S., navržené žalovanou k prokázání tvrzení, že tímto účelem a tedy zbytečně vynaloženými náklady byla odměna a náhrada výdajů vynaložených zprostředkovatelem MARION International na obstarání sporných akcií. Ani takovéto zjištění by totiž nemohlo nic změnit na tom, že závazek k zaplacení provize za zprostředkování úvěru a majetkových účastí ve společnostech podnikatelsky činných mimo jiné v oblasti lázeňství a balneologie, vznikl žalované již dne 19.12.1994, tedy ještě před uzavřením smlouvy, z jejíhož porušení dovozuje vůči žalobkyni svůj nárok na náhradu škody. Žalovaná tedy poté, co dne 12.12.1994 uzavřela smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy obsahující oboustranný závazek smluvních stran uzavřít do 30 pracovních dnů kupní smlouvu o převodu akcií společnosti Lázně Františkovy Lázně, a.s. uzavřela dne 19.12.1994 s MARION International smlouvu o zprostředkování financování a nákupu většinových obchodních podílů ve společnostech činných mimo jiné též v oboru lázeňství a balneologie v regionech Sasko, Bavorsko, Západní a Severní Čechy. Teprve následně byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena dne 31.1.1995 smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy obsahující závazek obou smluvních stran uzavřít do 90 pracovních dnů kupní smlouvu o převodu 45.000-62.000 ks akcií společnosti Lázně Františkovy Lázně, a.s. Úhrada provize sjednané v článku 8 smlouvy ze dne 19.12.1994 tedy není škodou ve smyslu ust. §373 obchodního zákoníku, ale plněním, k němuž se žalovaná zavázala dříve, než žalobkyni vůbec vznikla povinnost, jejíž porušení jí je vytýkáno. Argumentace žalované, že k využití služeb Marion International byla donucena tím, že žalobkyně porušila smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 31.1.1995, tedy nemůže obstát.
Odvolací soud proto, aniž by zkoumal splnění dalších zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu, upravených ustanoveními §373 a násl. obchodního zákoníku a aniž by se zabýval námitkou promlčení, vznesenou žalobkyní, uzavřel, že žalované nevznikl vůči žalobkyni nárok na náhradu škody ve výši 8.192.000,- Kč. Její procesní obrana není proto důvodná.
Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil ani v tom, že s ohledem na jím přijatý právní závěr neprovedl většinu důkazů, které byly žalovanou včas navrženy. Námitka žalované, že jí tímto postupem bylo odňato právo na spravedlivý proces, je nedůvodná. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR, který se již ve svém nálezu ze dne 16.2.1995 sp.zn. III. ÚS 61/94 vyjádřil také k zásadě spravedlivého procesu ve vztahu k dokazování (opomenutým důkazům) a řádnému odůvodnění rozhodnutí. V daném případě soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku sice stručně, nicméně přiléhavě odůvodnil neprovedení dalších důkazů navrhovaných žalovanou tím, že by jimi nemohlo být nic změněno na závěru o spoluodpovědnosti žalované za vzniklou škodu (§376 obchodního zákoníku), v důsledku čehož by bylo další dokazování v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Tomuto odůvodnění nelze ničeho vytknout. Žalovaná se mýlí, domnívá-li se, že je povinností soudu provést veškeré účastníky řízení navržené důkazy. Z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. vyplývá, že tomu tak není. Soud je však povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, z jakého důvodu ten který důkaz neprovedl. Dostojí-li této zákonem předepsané povinnosti, nelze mu v tomto směru vytýkat porušení ústavních principů.
Odvolací soud proto z důvodů shora uvedených napadený rozsudek podle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. Neshledal zároveň ani důvody pro vyhovění žádosti žalované o povolení úhrady dlužné částky ve splátkách, a to s přihlédnutím k povaze projednávané věci i k poměrům žalované, která je obchodní společností s plně splaceným základním kapitálem dosahujícím téměř padesátinásobku žalobou požadované částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že je považuje za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že jeho důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), když Vrchní soud v Praze sice na daný případ správně aplikoval příslušné právní normy, avšak nesprávně vyložil podmínky uvedené v hypotéze a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo stanovené v dispozici právní normy.
Dovolatelka vymezila s odvoláním na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. následující otázky, jejichž řešení má podle jejího názoru zásadní právní význam:
1) posouzení, zda výpis z obchodního rejstříku jako úřední listiny pořízené na základě rozhodnutí obecného soudu, u které lze předpokládat její správnost, mající deklaratorní povahu, bez dalšího potvrzuje pravdivost toho, co je v ní uvedeno, tedy správnost zapsaných skutečností ve smyslu ust. §134 o. s. ř., v řízení před odvolacím soudem, kdy osoba v obchodním rejstříku dosud zapsaná namítá opak, a z výpisu lze seznat oprávněnost vznesené námitky.
K této otázce dovolatelka uvádí, že dne 20. října 2010 bývalý předseda představenstva dovolatelky omlouval neúčast právního zástupce dovolatelky v řízení před odvolacím soudem a žádal odročení jednání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací však o odročení nařízeného jednání nerozhodl, jednal tak, jako by byla dovolatelka řádně zastoupena svým statutárním orgánem (předsedou představenstva) a rozhodl ve věci samé rozsudkem v neprospěch dovolatelky. Dovolatelka uvádí, že vrchní soud vycházel ze zápisu v obchodním rejstříku, ačkoli bývalý předseda představenstva upozornil na to, že již není oprávněn dovolatelku „zastupovat“. Dovolatelka je navíc přesvědčena, že členům senátu muselo být z výpisu z obchodního rejstříku zřejmé, že funkční období bývalého předsedy představenstva již skončilo, jestliže jeho funkce vznikla v roce 2004.
2) Další otázkou, která odůvodňuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, je podle mínění dovolatelky otázka, zda peněžité plnění poskytnuté na základě povinnosti uložené pravomocným rozsudkem odvolacího soudu se okamžikem jeho zrušení v důsledku mimořádného opravného prostředku stalo plněním, jehož právní důvod odpadl.
K této otázce dovolatelka odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze 5 Cmo 390/2002 ze dne 14. ledna 2003, v němž bylo žalobkyni uloženo, aby zaplatila dovolatelce částku 7 247 740,-- Kč. Soud podle dovolatelky dospěl k závěru, že dovolatelka poskytla žalobkyni zálohu ve výši 6 160 000,-- Kč podle smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 12. 12. 1994 a ve výši 1 267 000,-- Kč na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 31. 1. 1995. Soud zjistil, že závazek uzavřít budoucí smlouvu podle obou smluv zanikl podle §292 odst. 2 ObchZ marným uplynutím doby určené v těchto smlouvách.
Žalobkyně zaplatila žalované 16. 4. 2003 částku 7 427 740,-- Kč. Na základě jejího dovolání však došlo ke zrušení výše uvedeného rozsudku a žalobkyně se domáhá vrácení zaplacené částky jako bezdůvodného obohacení. Dovolatelka se domnívá, že zrušením rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003 č. j. 5 Cmo 390/2002-136 by došlo k bezdůvodnému obohacení jen v tom případě, že by zde neexistovala povinnost žalobkyně k plnění dovolatelce podle hmotného práva. Dovolacím soudem zrušené pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu nemělo podle názoru dovolatelky povahu jiné skutečnosti uvedené v zákoně, na jejímž základě by závazek žalobkyně vznikl. Z toho vyplývá, že zrušením rozsudku nevznikl právní důvod plnění žalobkyně a nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení dovolatelky. Dále dovolatelka obsáhle polemizuje s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2005 č. j. 5 Cmo 156/2005 - 233, které potvrdilo oprávněnost započtení částek 5 000 000,-- Kč jako smluvní pokuty a 2 427 740,-- Kč jako náhrady škody na částku 7 660 000,-- Kč, kterou dovolatelka poskytla žalobkyni jako zálohu. Uvádí, že žalobkyně jednala v omylu, pokud se domnívala, že dovolatelku vyzvala řádně a včas k uzavření smlouvy, že se mýlila i ve své domněnce, že dovolatelka byla povinna i bez výzvy smlouvu uzavřít a že jednala tak, jako by odmítla o uzavření smlouvy jednat. Stejně tak se žalobkyně mýlila, jestliže se domnívala, že má právo požadovat náhradu škody způsobené tím, že dovolatelka porušila svoji povinnost plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí. Podle názoru dovolatelky porušil odvolací soud právo, pokud dospěl k názoru, že nárok na smluvní pokutu a na náhradu škody započitatelný byl. Z téhož důvodu se domnívá, že částka 8 227 693,-- Kč nemůže být bezdůvodným obohacením dovolatelky, nýbrž by se stala bezdůvodným obohacením na straně žalobkyně, kdyby byla žalobkyni vrácena.
3) Zásadní právní význam dále spatřuje dovolatelka v otázce, zda je možné, aby soud nepřihlédl ke skutečnosti hmotněprávního zániku práva, a to ani k námitce prekluze vznesené povinným, přestože z hlediska hmotného práva se jedná o tak významnou skutečnost, že je povinností soudu zabývat se jí z úřední povinnosti a navíc, když v průběhu předchozích soudních řízení soudy bylo najisto postaveno, že ve stanovené době právo uplatněno nebylo. Zda zánik práva jeho neuplatněním je objektivní skutečností, kdy soud, ani jiný státní orgán, již nemá právo do zaniklého práva zasahovat, nebo zda je přípustné, aby právo, které již zaniklo prekluzí, a tento zánik byl soudem deklarován, bylo na základě jiného soudního řízení pravomocným rozsudkem stejným odvolacím soudem znovu obnoveno a oživeno se všemi důsledky a nároky, které jsou spojeny s neprekludovaným a nepromlčeným právem.
Dovolatelka uvádí k tomuto bodu, že v řízeních před soudy všech stupňů bylo prokázáno, že žalobkyně nevyzvala žalovanou ke splnění závazku uzavřít kupní smlouvu, a závazek proto zanikl. Dovolatelka vyjadřuje svoje přesvědčení, že zákon neskýtá soudu žádnou oporu pro to, aby mohl přiznat právo, které zaniklo prekluzí. Domnívá se, že přiznáním nároku na náhradu škody žalobkyni po uplynutí prekluzivní lhůty s ohledem na §292 odst. 3 ObchZ bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv žalované, neboť je povinností soudu přihlížet k prekluzi z úřední povinnosti.
4) Žalovaná považuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v posouzení otázky, která ustanovení hmotného práva oprávnění vyzvat k uzavření budoucí smlouvy v případě, když se podle §289 ObchZ uzavřít budoucí smlouvu zaváže jen jedna strana, opravňují soud posoudit jako povinnost vyzvat k uzavření budoucí smlouvy, v případě, když se podle §289 ObchZ uzavřít budoucí smlouvu zaváží obě strany, a nevyzvání druhé strany v takovém případě neposuzovat jako nevyužití práva vyzvat k uzavření budoucí smlouvy, ale posoudit jako protiprávní úkon porušení povinnosti uzavřít smlouvu, který má za následek, že druhá smluvní strana, která se rovněž zavázala uzavřít budoucí smlouvu, ale sama také k uzavření budoucí smlouvy nevyzvala první stranu a porušila tak rovněž svůj závazek uzavřít budoucí smlouvu, přesto má nárok na náhradu škody způsobené jí porušením závazku první stranou uzavřít budoucí smlouvu tím, že tuto druhou stranu k uzavření smlouvy nevyzvala.
Podle přesvědčení dovolatelky žalobkyně nemohla uplatnit jednostranným započtením nárok na náhradu škody vzhledem k tomu, že jako oprávněná nevyzvala žalovanou jako zavázanou stranu k uzavření budoucí smlouvy. Nebyla proto v postavení věřitele dovolatelky a nemohla učinit kompenzační projev formou prohlášení a nemohlo tak dojít k jednostrannému započtení. Přesto dospěl senát dovolacího soudu v rozsudku 5 Cmo 156/2005 - 233 k závěru, že žalobkyně, i když nevyužila své právo vyzvat dovolatelku jako povinného, k uzavření kupní smlouvy, je oprávněna smluvní pokutu a náhradu škody požadovat, a shledal její nárok na náhradu škody a smluvní pokuty po právu. Dovolatelka nenachází v textu obchodního zákoníku upravujícího smlouvu o budoucí smlouvě žádnou oporu pro výklad, že výzva k uzavření budoucí smlouvy je oprávněním, pokud se uzavřít budoucí smlouvu zaváže jedna strana, a že tato výzva je povinností, pokud se uzavřít budoucí smlouvu zaváží obě strany. Dovolatelka rovněž nenachází oporu pro výklad, že strana, která sama porušila povinnost vyzvat k uzavření smlouvy, má nárok na náhradu škody způsobené jí porušením povinnosti vyzvat k uzavření smlouvy.
Dovolatelka vznesla oproti pohledávce žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení námitku započtení své pohledávky na náhradu škody, která jí vznikla tím, že v důsledku porušení závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 31. 1. 1995 ze strany žalobkyně byla nucena obstarat si předmětné akcie jiným způsobem a vznikla jí tak škoda ve výši
8 192 000,-- Kč. Jestliže odvolací soud vyslovil závěr, že úhrada provize podle smlouvy ze dne 19. 12. 1994, která byla uzavřena mezi dovolatelkou a společností MARION International, není škodou, ale plněním, k němuž se dovolatelka zavázala dříve, než žalobkyni vůbec vznikla povinnost uzavřít budoucí smlouvu, upozorňuje dovolatelka na to, že tato provize opravdu není škodou, která jí vznikla. Odvolací soud však podle jejího názoru konstatoval porušení smluvní povinnosti, avšak dalšími zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu se odmítl zabývat.
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuje dovolatelka, aby Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit,
nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Pokud jde o jednotlivé otázky vymezené dovolatelkou, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jejich řešení je úzce vázáno na projednávaný případ a nesplňuje kriterium obecného významu pro soudní judikaturu.
Dovolatelka v převážné míře námitkami 2) až 4) polemizuje se závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2002, č. j. 16 Cm 423/97-94, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č. j. 5 Cmo 156/2005-233, ve znění opravného usnesení ze dne 28. dubna 2006, č. j. 5 Cmo 156/2005-256, jimiž byla zamítnuta žaloba nynější žalované na zaplacení částky 7,427.740,- Kč s příslušenstvím. V uvedeném řízení se nynější žalovaná domáhala po nynějším žalobci zaplacení této částky, neboť ji převedla v souvislosti s uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí na nynější žalobkyni a kterou byla žalobkyně povinna po zániku závazku vrátit žalované. Tato žaloba byla pravomocně zamítnuta, neboť soudy dovodily, že právo nynější žalované zaniklo v důsledku započtení pohledávky nynější žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5, 000.000,- Kč a náhrady škody ve výši 2, 427.7401,- Kč.
Podle ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a pro všechny orgány. Závaznost výroku je nutno posuzovat ve spojení s jeho odůvodněním (v této souvislosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1074/1998 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 69/2000). Závěry výše uvedených rozsudků jsou proto jak pro účastníky řízení, tak pro soudy závazné a nemohou být v tomto řízení přezkoumávány.
Jestliže tedy odvolací soud v přezkoumávané věci dospěl k závěru, že se žalovaná tím, že přijala plnění od žalobkyně, k němuž nebyla žalobkyně ve smyslu shora citovaných rozhodnutí povinna, bezdůvodně obohatila, není tento jeho závěr v rozporu s judikaturou.
Dovolatelka dále namítá, že vznesla oproti pohledávce žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení námitku započtení své pohledávky na náhradu škody, která jí vznikla tím, že v důsledku porušení závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 31. 1. 1995 ze strany žalobkyně byla nucena obstarat si předmětné akcie jiným způsobem a vznikla jí tak škoda ve výši 8 192 000,-- Kč. Odvolací soud vyslovil závěr, že úhrada provize podle smlouvy ze dne 19. 12. 1994, která byla uzavřena mezi dovolatelkou a společností MARION International, není škodou, ale plněním, k němuž se dovolatelka zavázala dříve, než žalobkyni vůbec vznikla povinnost uzavřít budoucí smlouvu. Dovolatelka souhlasí s tím, že tato provize opravdu není škodou, která jí vznikla. Odvolací soud však podle jejího názoru konstatoval porušení smluvní povinnosti, avšak dalšími zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu se odmítl zabývat.
Námitka žalované je neopodstatněná. Jestliže dovolatelka souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že toto plnění není škodou, neboť toto plnění poskytla žalovaná ještě před uzavřením smlouvy o uzavření budoucí smlouvy, nebylo možno zkoumat další předpoklady odpovědnosti za škodu.
Pokud jde o 1) otázku vznesenou dovolatelkou představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze výjimečně, a to v případě, že otázka zda je či není takové vady řízení, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Žalovanou namítané vady řízení takový střet právních názorů nepředstavují, a takto vytčenými vadami tudíž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písmo c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu