ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.967.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 967/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně CZECH NATIONAL GOLF RESORT s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Jeremiášova 870, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 257 09 275, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, proti žalované AZS 98, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 252 27 254, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 80/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2010, č.j. 4 Cmo 76/2010-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2010, č.j. 4 Cmo 76/2010-81, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2009, č.j. 5 Cm 80/2009-58, kterým byla výrokem I. zamítnuta žaloba s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 19.1.2009, č.j. Rn 14/2008-23, vydaný rozhodcem Mgr. K. T., bytem v P., jmenovaným v souladu s ustanovením zákona č. 216/1994 Sb., v platném znění, a výrokem II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval skutková zjištění, podle nichž mezi účastníky byla uzavřena dne 22.8.2008 smlouva o dílo, jejíž článek VIII. odst. 8 obsahoval rozhodčí doložku. Žalovaná (tehdejší žalobkyně), jako zhotovitelka, podala v rozhodčím řízení žalobu na zaplacení smluvené ceny díla. Řízení bylo zahájeno 27.10.2008 a žalobkyně (tehdejší žalovaná) byla rozhodcem vyzvána, aby se vyjádřila k žalobě. Žalobkyně (tehdejší žalovaná) následně dne 4.11.2008 žalobou požadovanou částku zaplatila a žalovaná (tehdejší žalobkyně) vzala dne 19.11.2008 rozhodčí žalobu zpět. Rozhodce výzvou ze dne 20.11.2008 vyzval žalobkyni, aby se ke zpětvzetí žaloby vyjádřila, ta nereagovala a rozhodce dne 19.1.2009 rozhodl rozhodčím nálezem č.j. Rn 14/2008-23 o zastavení řízení a nákladech řízení.
Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. s tím, že rozhodčí doložka je neplatná, dále zrušení podle §31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., že rozhodce nebyl jmenován ani řádně ustanoven k rozhodnutí a podle §31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., že rozhodčí nález odsuzuje k plnění, které nebylo žalobkyní žádáno a odporuje platnému právnímu řádu.
Soud prvního stupně k zamítavému výroku rozsudku dospěl na základě §33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění ke dni uzavření rozhodčí doložky (dále jen „z.č. 216/1994 Sb.“), podle něhož soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
V řízení bylo prokázáno, že výzvou ze dne 20.11.2008 byla žalobkyně (tehdy žalovaná), na níž ale nijak nereagovala, vyzvána rozhodcem, aby se vyjádřila ke zpětvzetí žaloby, k dohodě účastníků o nákladech rozhodčího řízení ve výzvě specifikovaných a o prominutí příslušenství pohledávky, čímž byla podle závěru obou soudů dána žalobkyni zároveň možnost uplatnit před soudem důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) a c) z.č. 216/1994 Sb. Pokud žalobkyně nijak na výzvu soudu nereagovala, vzdala se možnosti uplatnit důvody pro zrušení rozhodčího nálezu v rozhodčím řízení. V uvedeném závěru neshledal odvolací soud žádné pochybení soudu prvního stupně.
Odvolací soud pouze částečně přisvědčil odvolací námitce, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku pominul další tvrzený důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, a to §31 písm. f) z.č. 216/1994 Sb., jímž žalobkyně namítala, že ji rozhodčí nález odsuzuje k plnění, které nebylo žádáno a odporuje platnému právnímu řádu. Odvolací soud v tomto směru doplnil dokazování o důkazy provedené před soudem prvního stupně podle §213 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že ani důvod o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. f) z.č. 216/1994 Sb. není dán. Své rozhodnutí v tomto směru odůvodnil tak, že o poplatku za rozhodčí řízení bylo rozhodcem rozhodnuto ve smyslu ustanovení §2 a 5 Pravidel o nákladech rozhodčího řízení a rovněž o nákladech řízení, které byly ve zpětvzetí žaloby požadovány, bylo rozhodnuto v souladu s právem podle úspěchu ve věci s odkazem na vyhlášku č. 484/2000 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že se nejedná o plnění, které by nebylo oprávněným požadováno a nejedná se ani o plnění, které je podle práva nemožné či nedovolené. Námitkou co do nesprávného výpočtu výše poplatku a nákladů rozhodčího řízení se odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že tato námitka jde nad rámec důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu soudem, jak předpokládá §31 z.č. 216/1994 Sb.
Z uvedených důvodů potvrdil jako správné rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle §237 odst. 1 písm. c) o.s .ř. přípustné, když v dané věci se jedná o vyřešení dvou otázek, které mají podle dovolatelky po právní stránce zásadní význam.
Nejprve pokládá otázku, kdy uplyne lhůta pro uplatnění námitek podle §33 zák. č. 216/1994 Sb. v případě, že rozhodčí řízení skončí zastavením řízení v důsledku zpětvzetí návrhu na vydání rozhodčího nálezu před projednáním věci mezi stranami ve věci samé. Dovolatelka se domnívá, že uvedené ustanovení vyžaduje a předpokládá, aby průběh rozhodčího řízení byl takový, že dojde k jednání stran ve věci samé, a až do tohoto okamžiku běží lhůta stran pro uplatnění námitek. Podle názoru dovolatelky takový okamžik v daném řízení nikdy nenastal, neboť žalobkyně se v průběhu rozhodčího řízení k jeho průběhu nijak nevyjádřila, neučinila žádný projev vůle směřující k věci samé a teoreticky lhůta pro uplatnění námitek stále běží, přičemž podáním žaloby na zrušení rozhodčího nálezu splnila žalobkyně podle jejího názoru podmínku §33 zákona č. 216/1994 Sb. a včas uplatnila námitku neplatnosti rozhodčí doložky a námitku proti osobě a způsobu určení rozhodce ve smyslu §31 zákona č. 216/1994 Sb.
Za druhou otázku zásadního právního významu považuje, zda je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb. výrok rozhodce, kterým je uložena povinnost k úhradě nákladů rozhodčího řízení, která neodpovídá předpisům, kterými se rozhodčí řízení řídí, a zda je takový výrok neplatný pro rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka má za to, že výrok I. a III. rozhodčího nálezu, podle nichž byla odsouzena k povinnosti uhradit částku 334 240 Kč, tedy částku, která o více než 300 000 Kč převyšuje poplatek, který může být žalobci uložen k úhradě podle Pravidel o nákladech rozhodčího řízení, je plněním nedovoleným a je v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, jestliže soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
V dané věci odvolací soud posuzoval napadený rozsudek soudu, který aplikoval na posuzovanou věc §33 s ohledem na §31 písm. b), c) zákona č. 216/1994 Sb.
Ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb. stanoví, že soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže
a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,
b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje,
c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem,
d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců,
e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat,
f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému,
g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.
Podle §33 zákona č. 216/1994 Sb. soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
Pokud žalobkyně jako otázku zásadního právního významu pokládá otázku, kdy uplyne lhůta pro uplatnění námitek podle §33 zák. č. 216/1994 Sb. v případě, že rozhodčí řízení skončí zastavením řízení v důsledku zpětvzetí návrhu na vydání rozhodčího nálezu před projednáním věci mezi stranami ve věci samé, je třeba uvést, že tato otázka již byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz . Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že §33 zákona o rozhodčím řízení stanovuje povinnost namítat neplatnost rozhodčí smlouvy nikoli později, než strana začala jednat ve věci samé. Jedinou výjimkou, kterou §33 zákona o rozhodčím řízení obsahuje, je, že příslušná strana by tuto skutečnost nemohla v rozhodčím řízení namítat, například z toho důvodu, že jí nebyl návrh na vydání rozhodčího nálezu s výzvou k vyjádření vůbec doručen. V takovém případě by se k §33 zákona o rozhodčím řízení v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nepřihlíželo, jelikož námitka neexistence či neplatnosti rozhodčí doložky objektivně nemohla být vznesena.
Ze skutkového zjištění učiněného v dané věci však vyplývá, že žalovaná (tehdejší žalobkyně), jako zhotovitelka, podala v rozhodčím řízení žalobu na zaplacení smluvené ceny díla. Řízení bylo zahájeno 27.10.2008 a žalobkyně (tehdejší žalovaná) byla rozhodcem vyzvána, aby se vyjádřila k žalobě. Žalobkyně (tehdejší žalovaná) následně dne 4.11.2008 žalobou požadovanou částku zaplatila a žalovaná (tehdejší žalobkyně) vzala dne 19.11.2008 rozhodčí žalobu zpět. Výzvou ze dne 20.11.2008 byla žalobkyně (tehdy žalovaná), na níž ale nijak nereagovala, vyzvána rozhodcem, aby se vyjádřila ke zpětvzetí žaloby, k dohodě účastníků o nákladech rozhodčího řízení ve výzvě specifikovaných a o prominutí příslušenství pohledávky. Ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu byla tedy i v daném přezkoumávaném případu žalobkyně řádně informována o zahájení rozhodčího řízení mezi ní a žalovanou a byla vyzvána k podání vyjádření ve věci. Žalobkyně ale vyjádření ve věci nepodala a zbavila se tak možnosti namítnout neplatnost rozhodčí doložky a námitku, že rozhodce nebyl řádně jmenován a ani ustanoven k rozhodnutí. Přitom si vzhledem k obsahu výzvy rozhodce musela být vědoma, že rozhodce může věc rozhodnout bez ústního jednání. Za tohoto skutkového stavu odvolací soud správně dovodil, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu je třeba podle §33 zákona č. 216/1994 Sb. zamítnout. V uvedeném citovaném rozhodnutí, jehož závěry jsou aplikovatelné i na přezkoumávanou věc, a od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit, Nejvyšší soud dovodil, že situaci, kdy strana neučinila v rozhodčím řízení jediný úkon, byla zcela pasivní a nevznesla námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy před vydáním rozhodčího nálezu, ač tak učinit mohla, je třeba považovat za rovnocennou stavu, kdy strana rozhodčího řízení v rozhodčím řízení aktivně jednala a námitku této neplatnosti včas neuplatnila. Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, který potvrdil právní závěr soudu prvního stupně, že v daném případě je třeba aplikovat ustanovení §33 zákona č. 216/1994 Sb., je správný. Soudy tedy rozhodly v souladu se zákonem, jestliže rozhodly o zamítnutí žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila-li žalobkyně námitky ve smyslu §31 písm. b), c) zákona č. 216/1994 Sb. již v rozhodčím řízení.
Dovolací soud je nucen konstatovat, že ani druhá otázka, předestřená žalobkyní tj., zda je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb. výrok rozhodce, kterým je uložena povinnost k úhradě nákladů rozhodčího řízení, která neodpovídá předpisům, kterými se rozhodčí řízení řídí, a zda je takový výrok neplatný pro rozpor s dobrými mravy, není možno považovat za otázku zásadního právního významu.
Odvolací soud správně v souladu s §31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb. dovodil, že námitkou žalobkyně co do nesprávného výpočtu výše poplatku a nákladů rozhodčího řízení se odvolací soud nemůže nezabývat, neboť tato námitka jde nad rámec důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu soudem, jak předpokládá §31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb. Odvolací soud tedy rozhodl v tomto směru v souladu se zákonem, jestliže uzavřel, že námitka do výše nákladů řízení stanovených rozhodcem není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyla nastolena žádná právní otázka zásadního významu, která by byla řešena v rozporu s právem a dosavadní judikaturou. Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, a proto dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Za této situace nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. ani případnými vadami řízení, když vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu