ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1358.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1358/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 1, proti žalovaným 1) V. E., zastoupenému opatrovnicí Gabrielou Pokornou, zaměstnankyní Obvodního soudu pro Prahu 5, se sídlem v Praze 5, Nám. Kinských 5, a 2) J. P. , zastoupenému JUDr. Jiřím Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 12, Nad Belárií 513/13, o zaplacení 1.148.699,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 569/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 17 Co 542/2009-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jiřího Jaroše, advokáta se sídlem v Praze 12, Nad Belárií 513/13.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, č. j. 17 Co 542/2009-165, potvrdil rozsudek ze dne 26. 6. 2009, č. j. 20 C 569/2007-139, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 uložil prvnímu žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 1.148.699,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, vůči druhému žalovanému žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že dne 8. 4. 2004 první žalovaný bez řidičského oprávnění při jízdě osobním motorovým vozidlem Škoda 120, reg. zn. ACP 54-96, ve vlastnictví druhého žalovaného zavinil dopravní nehodu, jíž způsobil škodu na sloupu rampy se světelnými dopravními značkami nad vozovkou ve vlastnictví Technické správy komunikací hl. města Prahy a těžké zranění chodce J. K., jemuž žalobkyně prostřednictvím Kooperativa pojišťovny, a. s., nahradila vzniklou škodu z garančního fondu vzhledem k tomu, že k uvedenému vozidlu nebylo uzavřeno povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle §1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon“). Soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalobkyně nemá vůči druhému žalovanému právo na regres toho, co poškozenému plnila podle §24 odst. 2 písm. b) zákona, neboť on za vzniklou škodu neodpovídá. Zabezpečil totiž nepojízdné vozidlo po dobu své nepřítomnosti odstraněním baterie z vozidla a uložením klíčů od vozu v domě svých rodičů, kde bylo vozidlo opravováno bratrem druhého žalovaného. První žalovaný při návštěvě bratra užil předmětné vozidlo bez vědomí druhého žalovaného (§430 odst. 1 obč. zák.), aniž by mu druhý žalovaný užití vozidla svou nedbalostí umožnil. První žalovaný naopak odpovídá za porušení své právní povinnosti podle §420 odst. 1 ve spojení s §430 obč. zák., neboť vozidlo odcizil a použil, přestože neměl řidičské oprávnění, a způsobil při jeho řízení škodu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že za otázku zásadního právního významu považuje posouzení pasivní legitimace druhého žalovaného z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle §430 obč. zák. Podle dovolatelky je chybné zjištění odvolacího soudu, že vozidlo bylo prvním žalovaným použito bez vědomí druhého žalovaného, jenž vozidlo před neoprávněným užitím třetí osobou dostatečně zajistil tím, že z vozidla vyjmul baterii a spolu s klíči od vozu ji umístil do domu, před nímž bylo vozidlo zaparkováno. V daném případě totiž za škodu odpovídají první a druhý žalovaný solidárně a není správný závěr odvolacího soudu, že druhý žalovaný za škodu způsobenou vozidlem v jeho vlastnictví neodpovídá, neboť jeho vozidlo bylo prvním žalovaným použito bez jeho vědomí či proti jeho vůli. Z hlediska §430 obč. zák. k naplnění podmínky nedbalosti postačuje nedbalost nevědomá, kdy provozovatel nemusí vědět, že způsob zvoleného zajištění vozidla není dostačující a zneužití prostředku v době jeho nepřítomnosti umožňující, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a ke svému postavení vědět mohl a měl. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 214/2002 a sp. zn. 25 Cdo 2157/2004 dovolatelka dovozuje, že druhý žalovaný z nedbalosti zavinil dispozici s nepojištěným vozidlem tím, že ačkoli zajistil vozidlo proti zneužití třetí osobou odstraněním baterie a uložením klíčů do kuchyně domu svých rodičů, bylo předmětné vozidlo k dispozici komukoli, kdo měl do domu přístup. Nevědomou nedbalost by vyloučilo pouze zajištění klíčů od vozidla v uzamčeném nepřístupném prostoru. Vzhledem k okolnostem případu je proto podle dovolatelky zajištění automobilu odložením baterie vozidla a klíčů v domě rodičů druhého žalovaného nedostatečné. Poukazuje dále na nesoulad v některých svědeckých výpovědích, kterým soudy nevěnovaly bližší pozornost. Dovolatelka rovněž zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nezohledňuje její postavení subjektu sui generis a že se jeho důsledky projeví v kalkulaci plateb odváděných jednotlivými pojišťovnami do garančního fondu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí s poukazem na nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí; je napadán závěr odvolacího soudu o tom, že druhý žalovaný nebyl při zajištění vozidla ani nevědomě nedbalý, tj. otázka nesprávnosti skutkových zjištění, která však přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu k druhému žalovanému potvrdil, aniž by tento dříve rozhodl jinak, a proto může být dovolání proti jeho rozsudku přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.)
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatelka svými námitkami vytýká odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění a nedostatky provedeného hodnocení důkazů ohledně okolností, za nichž měl druhý žalovaný svou nedbalostí umožnit prvnímu žalovanému užití vozidla, jímž byla způsobena škoda. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. K případným jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné, popřípadě pokud by samy o sobě zakládaly otázku zásadního právního významu, což však není daný případ.
Předně je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s dosavadní judikaturou v této otázce, podle níž není-li vlastník vozidla osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozem jeho vozidla, k němuž nebylo sjednáno povinné pojištění odpovědnosti za škodu, nemá vůči němu Česká kancelář pojistitelů postižní právo podle §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3360/2007, publikované v časopise Soudní judikatura, 9/2010, pod č. 121). Od dosavadní judikatury se rovněž soudy nižších stupňů neodchýlily, jestliže druhého žalovaného nepovažovaly za „osobu bez pojištění odpovědnosti“ za situace, kdy ten za vzniklou škodu neodpovídá (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, a ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007).
Za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku odpovídá zásadně jeho provozovatel, a to na principu objektivní odpovědnosti, tj. i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že byl dopravní prostředek použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil. Tato zásada je částečně prolomena ve prospěch solidární odpovědnosti původce škody a provozovatele v případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. Za nedbalost provozovatele se v soudní praxi nejčastěji považuje porušení povinnosti uložené provozovateli právním předpisem či jeho neobezřetné chování, např. vzdálení se od vozidla bez možnosti okamžitě zasáhnout v případě potřeby a bez náležitého zabezpečení vozidla, např. uzamčením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002).
Argumentace v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani nyní, je založena na tom, že pojištění odpovědnosti se podle §6 odst. 1 zákona vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu. Za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá podle §427 a násl. obč. zák. jeho provozovatel, podle §420 odst. 1 obč. zák. pak jeho řidič (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008), pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v §420 odst. 2 obč. zák. (srov. též rozsudek publikovaný pod č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li tedy Česká kancelář pojistitelů podle §24 odst. 7, ve spojení s §24 odst. 2 písm. b) zákona právo postihu vůči tomu, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem nepojištěného vozidla, nemůže mít toto postižní právo proti tomu, kdo za škodu nenese odpovědnost.
Soudy obou stupňů v předmětném sporu dospěly k závěru, že druhý žalovaný nezavinil zneužití svého vozidla prvním žalovaným, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Není-li žádným předpisem stanoveno, jak a kde mají být klíče od vozidla uloženy, je třeba vyjít z požadavku rozumného přístupu k zabezpečení klíčů. Vyjmutí baterie automobilu a její uložení do kuchyně domu se pak jeví jako další kladná okolnost svědčící druhému žalovanému, který uvedeným způsobem učinil obvyklé kroky k tomu, aby po dobu opravy prováděné jeho bratrem na dvoře domu rodičů nemohla vozidlo použít nepovolaná osoba. Jestliže druhý žalovaný nemohl předpokládat [skutková zjištění soudů obou stupňů nelze v rámci dovolacího přezkumu podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. přezkoumávat], že první žalovaný vstoupí do domu rodičů druhého žalovaného jako host jeho bratra, a bez vědomí druhého žalovaného i osob v domě po vzetí klíčů a baterie následně zprovozní nepojištěné vozidlo, není za vznik škody J. K. odpovědný. Na tom nic nemění ani specifické postavení České kanceláře pojistitelů při poskytování plnění z garančního fondu, protože základem pro vymezení pasivní legitimace ve sporu je zde ustanovení §430 odst. 1 obč. zák., které nemůže být vykládáno ve vztahu k různým oprávněným osobám odlišně. Rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná dovolatelkou (rozsudek ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002, a dále rozsudek ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2157/2004) pak mají odlišný skutkový základ od nyní posuzované věci v tom, že v nich došlo ke zneužití vozidel osobami nezletilými.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu a nepředstavuje tak rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Druhý žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to za podání vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem z částky napadené dovoláním, tj. 20.000,- Kč, krácená o polovinu (§3 odst. 1, §15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), po krácení 10.000,- Kč. Druhému žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., stejně jako částka 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % na celkových 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu