ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1387.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 1387/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně K. M. , zastoupené JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem se sídlem v Písku, Budovcova 2530, proti žalovanému MUDr. J. R. , zastoupenému Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, za účasti České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 5, Budějovická 5, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 175/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2009, č. j. 6 Co 1207/2009-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 29. 12. 2008, č. j. 6 C 175/2007-129, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2010, č. j. 6 C 175/2007-179, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 84.000,- Kč s úroky z prodlení, co do dále požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl, řízení ohledně částky 266.400,- Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako oční lékař, na něhož se žalobkyně obrátila s problémem pravého oka, stanovil mylnou diagnózu a odeslal ji na vyšetření do nemocnice. V důsledku prodlení způsobeného žalovaným došlo k zastarání odchlípnuté sítnice a ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, která tak musela podstoupit ještě další tři operace. Soud dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá podle §420 obč. zák. za škodu vzniklou žalobkyni dalšími operacemi, neboť jako zkušený oftalmolog měl již při prvním vyšetření žalobkyně dne 17. 2. 2006 rozpoznat správnou diagnózu i bez toho, že by mu žalobkyně popsala své problémy s viděním, a žalobě na náhradu bolestného za tři další operace ve výši podle vyhl. č. 440/2001 Sb. vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 9. 2009, č. j. 6 Co 1207/2009-157, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 55.200,- Kč s úrokem z prodlení, co do částky 28.800,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a vzhledem k tomu, že ve věci podaný znalecký posudek MUDr. Stibora, CSc., je odborně erudovaný, formálně logicky správný a dostatečně objasňující danou problematiku, návrh na vypracování nového znaleckého posudku měl za nadbytečný. Odvolací soud podle §11 odst. 1 a §55 odst. 1 a 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a §420 obč. zák. shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný porušil svou povinnost poskytovat účelnou a hodnotnou zdravotní péči, neboť měl i bez údajů ze strany žalobkyně diagnostikovat odchlípnutí sítnice, v důsledku nesprávné diagnózy neměla žalobkyně klidový režim, její zdravotní stav se zhoršoval a došlo k zastarání odchlípnutí sítnice. Jak vyplývá ze znaleckého posudku, pouze třetí a čtvrtá operace byla způsobena časovou prodlevou, není tedy dána příčinná souvislost mezi pochybením žalovaného a druhou operací; proto v tomto rozsahu odvolací soud žalobu zamítl.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku s výjimkou zamítavého výroku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, odvolací soud toto odůvodnění bez dalšího převzal, v řízení nebyl žalovaný poučen podle §118a o. s. ř. a z toho důvodu nenavrhl další důkazy k prokázání svých tvrzení, neboť byl přesvědčen, že posudkem Vědecké rady České lékařské komory prokázal, že se nedopustil pochybení při poskytování lékařské péče. Odvolacímu soudu dále vytýká, že ačkoli v odůvodnění rozsudku připustil, že samotná chybná diagnóza nemusí mít charakter zavinění ve formě nedbalosti a že se může jednat o postup lege artis, přesto uzavřel, že žalovaný jednal zaviněně z nedbalosti, když nestanovil správnou diagnózu a nepostaral se o včasný chirurgický zákrok na nemocničním oddělení. Poukazuje dále na okolnosti, jež podle jeho názoru vyplývají z dalších provedených důkazů, a namítá, že v hodnocení důkazů odvolacím soudem existuje logický rozpor, zejména mezi znaleckým posudkem MUDr. Těšínského a znaleckým posudkem MUDr. Stibora, CSc., a přesto odvolací soud konstatuje, že si oba posudky vzájemně odpovídají. Poukazuje na to, že znalec MUDr. Stibor, CSc., v posudku připouští, že omyl v diagnóze je možný s ohledem na charakter onemocnění, a příčinnou souvislost prodlení shledal s třetí a čtvrtou operací žalobkyně, zatímco posudek MUDr. Těšínského i Vědecké rady České lékařské komory tuto příčinnou souvislost vyloučily a odvolací soud se nevypořádal s těmito rozpory, stejně jako se zápisem ve zdravotní kartě žalobkyně, že pacientka udala „týden zhoršené vidění,“ nikoli že vidí clonu, a nevypořádal se ani s obsahem poukazu na vyšetření vystaveným žalovaným, kde bylo uvedeno označení H 300, které jednoznačně identifikuje druh vyšetření, a ignoroval i znalecký posudek vypracovaný Krajským úřadem – Jihočeský kraj ze dne 3. 11. 2006. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009 – dále jen „o. s. ř.“) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze tedy vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 160/2000).
V dané věci sice odvolací soud celý výrok svého rozsudku, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 55.200,- Kč s úrokem z prodlení a žalobu co do částky 28.800,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, označil formálně jako "změnu" rozsudku soudu prvního stupně, avšak ve skutečnosti ve vyhovujícím výroku odvolacího soudu šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému závěru o důvodnosti uplatněného nároku v uvedeném rozsahu. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo pouze ohledně částky 28.800,- Kč s úrokem z prodlení, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně žalobě v tomto rozsahu nevyhověl, tento výrok však nebyl dovoláním napaden.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu (jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 55.200,- Kč s úrokem z prodlení) není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jeho přípustnost se řídí podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s .ř. Podle těchto ustanovení je přípustné dovolání pouze proti rozhodnutím, která mají po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel sám v dovolání žádnou právní otázku zásadního významu nevymezil, uplatnil především námitky proti skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně a vady řízení. Ani otázka, zda bylo stanovení chybné diagnózy v daném případě postupem lege artis nebo non lege artis, není právní otázkou zásadního významu, její posouzení je vázáno na zjištění konkrétních skutkových okolností, k jejichž posouzení bylo třeba odborných znalostí (§127 odst. 1 o. s. ř.). Závěr soudu v tomto směru vychází proto z posudků znalců a jde tedy o otázku skutkovou.
Námitkami nesprávných a neúplných skutkových zjištění a nesprávného hodnocení provedených důkazů dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Zpochybňuje-li závěry vyplývající z provedeného dokazování, nejedná se o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, jak je uvedeno v §237 odst. 3 o. s. ř.
Ani namítané vady řízení (soud neprovedl navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem, nepoučil žalovaného, vadné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vady řízení jsou jako dovolací důvod u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (i v případě jeho obdobného užití) výslovně vyloučeny (§237 odst. 3 in fine o.s.ř.). Dovolací soud k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Dovolání není přípustné ani v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu