ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1416.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1416/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce H. L. , zastoupeného JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se sídlem v Mostě, SNP 1872, proti žalovanému J. S. , za účasti Allianz pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o zaplacení 73.524,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 158/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2011, č. j. 25 Co 466/2010-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2011, č. j. 25 Co 466/2010-79, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 27. 7. 2010, č. j. 7 C 158/2009-38, zastavil řízení (po částečném zpětvzetí žaloby) ohledně částky 20.920,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení 73.524,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené mu žalovaným při dopravní nehodě ze dne 23. 7. 2002, spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od listopadu 2007. Náhrada je požadována ve výši rozdílu mezi částkami, které by měl žalovaný žalobci vyplácet po provedených valorizacích náhrad a invalidního důchodu, a rentou, kterou mu vyplácí podle rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 12. 2006, č. j. 11 C 20/2005-97. Tímto rozsudkem bylo žalovanému mimo jiné uloženo platit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 7.032,- Kč měsíčně od 1. 1. 2007 do budoucna; bylo přitom vycházeno z průměrného výdělku žalobce ve výši 13.500,- Kč a invalidního důchodu ve výši 6.468,- Kč. Soud prvního stupně shledal nárok promlčeným, neboť žalobce se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl v průběhu roku 2002. Počátek běhu promlčecí doby je spojen s doručením rozhodnutí o invalidním důchodu, tj. bezprostředně po vydání rozhodnutí ČSSZ ze dne 5. 3. 2003. Podal-li žalobce žalobu až 13. 11. 2009, stalo se tak po uplynutí dvouleté promlčecí doby; nárok se přitom promlčuje jako celek, nikoli jeho jednotlivá opakující se plnění. Kromě toho nemůže být nárok žalobce opodstatněn proto, že nebyla tvrzena podstatná změna v jeho poměrech odůvodňující opětovné přiznání náhrady za ztrátu na výdělku; valorizační předpisy vydané na základě zákonného zmocnění podle §447 odst. 4 obč. zák. samy o sobě vznik takového nároku za následek nemají.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. 25 Co 466/2010-79, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, k nimž po právní stránce doplnil, že žaloba na změnu pravomocného rozsudku ukládajícího žalovanému povinnost k úhradě v budoucnu splatných dávek nemůže být úspěšná, nenastala-li podstatná změna okolností rozhodných pro jejich výši a další trvání ve smyslu §163 odst. 1 o.s.ř. Vydání valorizačních předpisů však podle ustálené judikatury samo o sobě vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za následek nemá (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 998/2001, případně rozsudek téhož soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 708/2004). Jestliže nárok nevznikl, nepovažoval odvolací soud za nutné zabývat se otázkou jeho promlčení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné buď podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil, učinil tak však z odlišných právních důvodů) anebo pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Je přesvědčen, že nemůže obstát výklad znemožňující poškozenému domoci se zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku stanoveného jednotlivými nařízeními vlády, který by ve svém důsledku založil naprostou nevymahatelnost tohoto nároku soudní cestou. Jakákoli změna poměrů na jeho straně, která by mohla založit nárok na zvýšení již přiznané náhrady, totiž nemůže nastat, neboť z hlediska náhrady škody na zdraví, resp. pracovní schopnosti žalobce, jeho stav již nemůže být horší. Výklad použitý odvolacím soudem proto odporuje smyslu tzv. valorizačních nařízení vlády. Poukazovaná rozhodnutí dovolacího soudu nejsou nadto pro odlišnost okolností případu dostatečně přiléhavá. Navrhl proto, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněným subjektem řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí, jímž byl ve věci samé potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.), neboť otázka vlivu tzv. valorizačních předpisů na přiznanou výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, v něm byla vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.
Podle §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
V projednávaném případě vznikl žalobci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §447 obč. zák.; pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 12. 2006, č. j. 11 C 20/2005-97, byla žalovanému uložena povinnost platit žalobci částku 7.032,- Kč měsíčně od 1. 1. 2007 do budoucna. Průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti činil 13.500,- Kč; výše plného invalidního důchodu činila podle rozhodnutí ČSSZ 6.468,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že požadavek žalobce na změnu soudního rozhodnutí ohledně přiznané náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není důvodný, neboť na jeho straně nenastala (nebyla tvrzena ani prokazována) podstatná změna poměrů ve smyslu §163 odst. 1 o.s.ř., přičemž důvodem pro změnu původního rozhodnutí nemůže být valorizace již přiznaných náhrad v návaznosti na tzv. valorizační předpisy. S tímto názorem odvolacího soudu však soud dovolací nemůže souhlasit.
Podle ustálené soudní praxe platí, že jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, je odpovědný subjekt povinen hradit poškozenému škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností rozhodujících pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu §163 odst. 1 o.s.ř., a jde-li o změnu podstatnou (clausula rebus sic stantibus). Pro závěr, zda došlo v řešeném případě k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je tedy nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného. S rozhodnutím odvolacího soudu lze souhlasit potud, že rozsudek, který již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, nabývá právní moci a stává se zásadně nezměnitelným. Ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř. proto představuje výjimku umožňující na návrh změnit rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách, a to za předpokladu, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Neplatí ovšem, že sama skutečnost, že ve srovnání s předchozím rozhodnutím nedošlo k podstatné změně okolností týkajících se poměrů poškozeného, které jsou podle hmotného práva rozhodující pro výši a další trvání již přisouzených opětujících se splátek (že tedy nedošlo ke změně poměrů), vylučuje jakoukoliv další úpravu mimo již poskytované náhrady za ztrátu na výdělku. Nejsou-li dány podmínky pro změnu rozhodnutí podle §163 o.s.ř. a dříve přijaté rozhodnutí je nadále vykonatelným exekučním titulem, může se poškozený přesto domáhat, aby byla odpovědnému subjektu uložena povinnost platit mu od určitého data mimo již částky přiznané pravomocným rozhodnutím soudu další pravidelnou měsíční rentu, a to z důvodu valorizace.
Možnost úpravy náhrad za ztrátu na výdělku tzv. valorizací zakládá pro občanskoprávní odpovědnostní vztahy zmocňovací ustanovení §447 odst. 4 obč. zák., podle nějž podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě může upravit vláda České republiky „vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně“. Smyslem (účelem) takovéto úpravy náhrady tedy je, aby v zájmu zachování reálné hodnoty pobírané náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl při dalším určení výše této náhrady zohledněn obecný vývoj mezd (nominální růst mezd), k němuž po vzniku nároku (v době pobírání náhrady) došlo ve srovnání s úrovní mezd, která tu byla [a byla tedy významná (rozhodující)] v době jeho vzniku. Původní rozhodnutí o náhradě za ztrátu na výdělku pak nepředstavuje překážku věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. (srovnej obdobně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3568/2007).
Odvolací soud proto nesprávně nepovažoval valorizační nařízení vlády vydané v návaznosti na zákonné zmocnění v §447 odst. 4 obč. zák. za okolnost umožňující přiznání další částky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a omezil své úvahy pouze na splnění předpokladů pro změnu původního rozhodnutí ve smyslu §163 odst. 1 o.s.ř. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 998/2001 není přiléhavý, neboť v této věci šlo o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti poté, co v důsledku podstatné změny poměrů tento nárok poškozeného zanikl; v těchto souvislostech bylo vysloveno, že valorizační předpisy nemají samy o sobě za následek vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. O takový případ však v nyní projednávané věci nešlo (žalobce požaduje změnu v rozsahu trvajícího nároku, který nezanikl), proto zobecňující závěry judikátu Nejvyššího soudu nelze použít. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 708/2004 pak byla řešena otázka náhrady nákladů na výživu pozůstalé podle §448 obč. zák., kdy se povinný domáhal změny původního rozhodnutí tak, že jeho povinnost již byla splněna; nejednalo se tedy o skutkově srovnatelnou věc.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska právního posouzení věci správný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu