ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1437.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 1437/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. J. , zastoupeného JUDr. Evou Frélichovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Kollárova 3, proti žalované L. S. , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 1538/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2009, č. j. 17 Co 22/2008-258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 9. 2009, č. j. 17 Co 22/2008-258, ve spojení s usnesením č. j. 17 Co 22/2008-262, potvrdil rozsudek ze dne 18. 10. 2007, č. j. 5 C 1538/2004-229, jímž Okresní soud ve Znojmě uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě za bolest 115.830,- Kč a za ztížení společenského uplatnění 238.680,- Kč, zamítl žalobu ohledně náhrady za bolest ve výši 12.870,- Kč, za ztížení společenského uplatnění ve výši 26.520,- Kč a za ztrátu na výdělku při invaliditě ve výši 2.139,- Kč měsíčně od 14. 6. 2002, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl poškození zdraví s trvalými následky poté, co jej dne 17. 5. 2002 žalovaná udeřila masivní kovovou pánví do hlavy. Znaleckým posudkem stanovená náhrada bolestného byla soudem s ohledem na bolesti hlavy a závratě, kterými žalobce trpí, zvýšena o 50 % na částku 128.700,- Kč, ztížení společenského uplatnění bylo znalcem ohodnoceno na 2.210 bodů, jimž odpovídá částka 265.200,- Kč. Po doplnění dokazování odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v rozsahu 10 % se žalobce na vzniku škody spolupodílel tím, že svým jednáním žalovanou vyprovokoval k její, byť nepřiměřené reakci. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není důvodný, neboť skutečnost, že žalobce není v současné době zaměstnán, není v příčinné souvislosti s úrazem, ale s tím, že kromě zaevidování se na úřadu práce se aktivně o získání zaměstnání nezajímal, a že na trhu práce není dostatek takové práce, kterou by mohl s ohledem na své zdravotní postižení vykonávat. Soud prvního stupně správně zohlednil skutečnost, že žalobce nebyl před úrazem dlouhodobě nikde zaměstnán a pokud zaměstnán byl, jednalo se pouze o krátkodobé zaměstnání. Přiznání náhrady škody za ztrátu na výdělku by naopak bylo v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v otázkách existence spoluzavinění žalobce na vzniku škody a příčinné souvislosti mezi jeho zraněním a skutečností, že je žalobce dlouhodobě bez zaměstnání, které odvolací soud nesprávně právně posoudil. Dovolatel namítá, že za spoluzavinění nelze považovat to, že se pouze aktivně bránil útoku žalované. Tvrzení soudů o tom, že všichni svědci kromě svědkyně M. B. potvrdili, že žalobce žalovanou vyprovokoval, je nepravdivé, neboť u samotného incidentu žádný svědek nebyl a v trestním řízení žádný ze svědků nic takového neuvedl, soud tak dovodil něco, co nebylo spolehlivě prokázáno. K otázce příčinné souvislosti mezi jeho zraněním a nemožností zapojit se do pracovního procesu dovolatel uvádí, že žalovaná tím, že jej těžce zranila, zavinila ztrátu způsobilosti vykonávat práci. Právě úraz byl příčinou, proč k podstatnému omezení jeho pracovní schopnosti došlo, takže žalobce nejen že nenašel pro něj vhodnou, nýbrž vůbec žádnou práci, neboť s jeho zdravotním handicapem jej prakticky není možné na běžný úvazek zaměstnat. Nedošlo-li by k úrazu, mohl se zapojit do pracovního procesu snadněji, teprve poté by bylo možné posoudit, zda jeho dlouhodobé nezapojení se do práce je zaviněno příčinami danými na jeho straně nebo danými objektivním stavem na trhu práce. K judikatuře Nejvyššího soudu uváděné v rozhodnutích soudů poznamenává, že je pro tuto věc nepřípadná, neboť řeší zcela jinou situaci na úseku pracovního práva, takže ji nelze vztáhnout na tuto věc. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v té části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně náhrady za bolest ve výši 12.870,- Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši 26.520,- Kč, odpovídající soudem zjištěnému spoluzavinění žalobce v rozsahu 10 %. Z toho je zřejmé, že dovolání směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, a že přípustnost dovolání je tak vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Žalobce dále dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se ztráty na výdělku při invaliditě, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Žalobce především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že důvod, proč nemůže nastoupit do zaměstnání, není způsoben následky úrazu, ale situací na trhu práce. Nesouhlasí tedy se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi jeho zraněním a nemožností zapojit se do pracovního procesu.
Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru rozhodnutí NS (dále též jen „Soubor“)], neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně žalobce jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové námitky však přípustnost dovolání podmíněnou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí založit nemohou. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil.
K příčinné souvislosti mezi následky úrazu a nemožností konat práci z důvodu nedostatku pracovních příležitostí se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozsudku ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 978/2005, publikovaném v Souboru pod C 4028, rozsudku ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, publikovaném s časopise Soudní judikatura č. 3/2001, a usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2199/2007, dostupném na www.nsoud.cz, v nichž mimo jiné uvedl, že skutečnost, že poškozený, který pro následky úrazu není schopen konat dosavadní práci, nemůže z důvodu nedostatku pracovních příležitostí nastoupit do jiného zaměstnání, není způsobena následky úrazu, ale situací na trhu práce. Škůdce je povinen nahradit poškozenému pouze tu újmu, jež je způsobena následky jeho protiprávního jednání, nikoliv i újmu, jež je způsobena jinými okolnostmi než těmi, za které škůdce odpovídá. Tyto závěry uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž soudy v dané věci poukázaly, dopadají i na skutkový stav zjištěný v projednávané věci, proto ani z tohoto pohledu nelze rozsudku odvolacího soudu připisovat zásadní právní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu