ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1549.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1549/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250, proti žalovanému JUDr. P. Š., o 3.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 141/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 2. září 2010, č. j. 15 Co 418/2010-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 26. února 2010, č. j. 4 C 141/2007-139, zamítl žalobu na zaplacení částky 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, požadované na náhradě újmy způsobené žalobci porušením povinností žalovaného advokáta při jeho obhajobě v trestním řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl ustanoven obhájcem žalobce v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 T 22/2003, rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 9 T 22/2003-525, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č. j. 8 To 13/2004-571, byl žalobce pravomocně uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let; dovolání vypracované na žádost žalobce žalovaným bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Soud vzal za prokázané, že žalovaný se vždy účastnil všech úkonů potřebných k řádnému zastupování účastníka, podával včas a řádně odůvodněná podání a opravné prostředky ve prospěch žalobce, obhajobou dosáhl snížení délky trestu odnětí svobody z původních sedmnácti na čtrnáct let. Tvrzení žalobce, že ho žalovaný zastupoval špatně a nečinil úkony, které měl činit podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, nebylo prokázáno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 2. září 2010, č. j. 15 Co 418/2010-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že se žalovaný při obhajobě žalobce nedopustil porušení povinností advokáta, a to ani v souvislosti s odvolacím a dovolacím řízením trestním. Odpovědnost advokáta posoudil podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dovodil, že k žádnému pochybení žalovaného při výkonu advokacie ve smyslu §16 odst. 1 a 2 tohoto zákona nedošlo. Pochybení se žalovaný nedopustil ani tím, že před podáním dovolání nekontaktoval žalobce a obsah dovolání s ním neprojednal, neboť v dovolání mohou být namítány pouze skutečnosti, které souvisejí s napadeným rozsudkem; pro podání dovolání je tedy stěžejní obsah rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Právní otázku zásadního významu spatřuje v posouzení, zda je advokát povinen řídit se pokyny klienta i tam, kdy advokát považuje pokyn klienta za neúčelný a nedůvodný, není-li pokyn v rozporu s právním či stavovským předpisem. Je přesvědčen, že z ust. §16 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyplývá určitý rozpor, když advokátovi je uložena povinnost řídit se pokyny klienta a na druhé straně je stanovena jeho povinnost uplatnit v zájmu klienta vše, co advokát pokládá podle svého přesvědčení za prospěšné. Dovozuje, že i v případě, že advokát je přesvědčen o prospěšnosti určité argumentace, je advokát povinen postupovat podle pokynů klienta, pokud nejde o pokyn nezákonný nebo rozporný se stavovským předpisem. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že při posuzování odpovědnosti advokáta hodnotil pouze hledisko, zda byla obhajoba poskytnutá žalovaným účinná a dostačující, avšak nezabýval se tím, že žalovaný uplatnil pouze některé aspekty, které měly vliv na rozhodnutí, a v rozporu s pokyny žalobce zcela pominul jiné aspekty; jedná se např. o zásadní námitky týkající se toho, že ze strany žalobce mohlo jít o jednání v rámci nutné obrany nebo krajní nouze. Dále namítá, že řízení je postiženo vadou, neboť odvolací soud nezajistil jeho přítomnost při jednání dne 26. 2. 2010, tak jako byla zajištěna jeho přítomnost při jednáních dne 23. 4. 2009 a 1. 10. 2009, a bylo tak zkráceno jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání i žaloba jsou nedůvodné. Žalobce byl pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy, úloha žalovaného v celém procesu byla dána ustanovením nutné obhajoby v době, kdy bylo přípravné řízení již skončeno. Uvádí, že v řízení nic nezanedbal, počínaje častými a dlouhými poradami se žalobcem ve věznici a konče aktivním vystupováním před soudy, včetně podání odvolání, v jehož důsledku byl původní trest zkrácen o tři roky. Žalobce se v trestním řízení doznal ke spáchání trestného činu, následně to popřel, trval na své nevině a na tom, že vraždu spáchala jiná neznámá osoba, a tímto postupem byla fakticky vyloučena možnost uplatnit jakýkoliv dovolací důvod a podané dovolání bylo odmítnuto. Poukazuje na to, že advokát neodpovídá za výsledek sporu, a navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel jako právní otázku zásadního významu předkládá k dovolacímu přezkumu posouzení otázky rozporu mezi §16 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, která však není otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť její řešení nemůže přivodit změnu rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný při obhajobě žalobce v trestním řízení dopustil jakéhokoli pochybení nebo že by jednal v rozporu s pokyny klienta. Skutkový stav, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu s ohledem na ust. §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř.
Pokud žalobce v dovolání uvádí, že žalovaný postupoval při výkonu advokacie v rozporu s jeho pokyny, neboť v trestním řízení neuplatnil v dovolání skutečnosti, jež žalobce požadoval (námitky týkající se jednání v nutné obraně nebo krajní nouzi), uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř.
Námitkou, že soud řízení zatížil vadou, když mu nezajistil eskortu k jednomu ze soudních jednání, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř. To však není tento případ, uplatnění tohoto důvodu je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. zákonem výslovně vyloučeno.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Dovolání není přípustné ani proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu