ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1900.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 1900/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. T. , zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti žalované V. G. , zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, o povinnosti umístit sněhové zachytávače, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 127/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. září 2009, č. j. 22 Co 2054/2009-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 9. 2009, č. j. 22 Co 2054/2009-251, potvrdil rozsudek ze dne 23. 2. 2009, č. j. 7 C 127/2008-228, jímž Okresní soud v Českém Krumlově zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost umístit na střechu domu č. p. 3 v k. ú. Suchdol sněhové zachytávače, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení odvolacího. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, na jejichž odůvodnění zcela odkázal. Nebylo sporné, že v zimě 2005/2006 se střechy domu žalované spadl sníh mimo jiné i na pozemek žalobce, a to přestože na střeše byly instalovány sněhové zábrany. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaná umístila na svou střechu zábrany nové, čímž splnila povinnost, které se žalobce domáhá; vznik další škody tak v budoucnu nehrozí, neboť k pádu sněhu došlo za výjimečných okolností extrémně tuhé zimy. Odvolací soud k odvolacím námitkám doplnil, že požadovanou povinnost žalované žádný právní předpis výslovně neukládá (a nečiní tak ani §36 odst. 1 vyhlášky č. 137/2008 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu), proto je nadbytečné zabývat se tím, proč jí takovou povinnost uložil Městský úřad v Kaplici. Pouhé zpochybnění kvality nainstalovaných sněhových zachytávačů ze strany žalobce pak nevede k závěru, že trvá vážné ohrožení ve smyslu §417 odst. 2 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť postup soudů v rozporu s konstantní judikaturou v této věci činí napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, jestliže byla žaloba zamítnuta, aniž bylo prokázáno řádné splnění povinnosti, jíž se žalobce domáhal. Žalovaná totiž své tvrzení o instalaci sněhových zachytávačů nepodložila žádnými důkazy, např. odborným vyjádřením. Dále dovolatel poukazuje na nesprávný závěr odvolacího soudu, že soudy mohou uložit povinnost podle §417 odst. 2 obč. zák., jen stanoví-li ji právní předpis. Je přesvědčen, že jakákoli povinnost směřující k zániku vážného ohrožení žalobce může být povinností ve smyslu §417 odst. 2 obč. zák.; opačný výklad by znamenal popření práva na účinnou ochranu před vážným ohrožením majetku či zdraví. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující rozhodnutí, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vyžadující, aby napadené rozhodnutí bylo po právní stránce zásadního významu. Dovolatel v dovolání namítá především neprovedení důkazu potřebného k prokázání rozhodných skutečností podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (odborného vyjádření k nedostatečnosti instalovaných zachytávačů), čímž poukazuje na vady řízení. Je tedy zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze. Vady řízení jsou jako dovolací důvod u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (i v případě jeho obdobného užití) výslovně vyloučeny (§237 odst. 3 in fine o.s.ř.). Dovolací soud k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele k závěru, že uložení povinnosti podle §417 odst. 2 obč. zák. je možné pouze na základě právního předpisu. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž na této otázce nestojí, neboť důvodem zamítnutí žaloby bylo skutkové zjištění (jeho správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu), že povinnost, jejíhož uložení se žalobce v tomto řízení domáhá, již byla ze strany žalované splněna. Úvahy, které nad rámec toho vyslovil odvolací soud k odvolacím námitkám žalobce, na tom nic nemění a jejich zpochybnění nezakládá zásadní právní význam napadeného rozsudku.
Jestliže tedy z pohledu dovoláním vymezených otázek nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu