ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2115.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2115/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 8, Kundratka 1951/19, IČO 70889660, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalovanému J. S. , zastoupenému Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, o zaplacení 84.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 86/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2009, č. j. 21 Co 551/2009-118, takto:
I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, č. j. 21 Co 551/2009-118, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti žalovaného v částce 1.300,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, č. j. 21 Co 551/2009-118, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 7. 2009, č. j. 12 C 86/2009-93, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalovaného v částce 83.550,- Kč s příslušenstvím, a o povinnosti k náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2009, č. j. 21 Co 551/2009-118, potvrdil rozsudek ze dne 13. 7. 2009, č. j. 12 C 86/2009-93, jímž Okresní soud v Nymburce uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 84.850,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 11. 2008 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že Správa služeb Městské policie hl. m. Prahy provedla dne 8. 10. 2007 odtah vozidla Škoda Favorit reg. zn. 6S4 0367, jehož provozovatelem je žalovaný, z místní komunikace v obvodu hlavního města Prahy z důvodu ohlášeného blokového čištění a umístila odtažené vozidlo na střežené parkoviště. Po neúspěšné výzvě k vyzvednutí odtaženého vozidla byl žalovaný vyzván k úhradě odtahu ve výši 1.300,- Kč a parkovného za období od 9. 10. 2007 do 11. 12. 2007 ve výši 83.550,- Kč. Žalobkyně je právním nástupcem příspěvkové organizace Správa služeb Městské policie hl. m. Prahy, bylo na ni ke dni 31. 5. 2007 převedeno mimo jiné i oprávnění vlastníka místní komunikace podle §19 odst. 3 a 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění ke dni odtahu (dále též jen „zákon o komunikacích“), spočívající v odstranění vozidel a jejich vraků z místních komunikací včetně jejich hlídání, a je tedy subjektem věcně legitimovaným k vymáhání pohledávky za dlužné parkovné a odtah podle §19 odst. 5 a 6 zákona o komunikacích. Za odstranění vozidla z místní komunikace ve smyslu §19 odst. 6 zákona o komunikacích nemůže být považováno pouze jeho prosté odtažení, ale s ohledem na prevenční povinnost podle §415 obč. zák. v zájmu zabránění vzniku škody také jeho umístění na parkovišti s nepřetržitou ostrahou. Náklady na odtažení společně s náklady na umístění na střeženém parkovišti je tedy nutno dohromady považovat za náklady na odstranění vozidla podle §19 odst. 6 zákona o komunikacích. Účtované ceny jsou maximálními cenami, které může jakýkoliv provozovatel nutných odtahů účtovat provozovateli vozidla bez ohledu na výši skutečně vzniklých nákladů; k totožnému závěru již dospěl i Nejvyšší soud v rozhodnutí z 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 813/2008. Žalovaný jako provozovatel odtaženého vozidla byl o jeho odstranění z místní komunikace z důvodu veřejného zájmu i o výši nákladů písemně informován s tím, že výše účtované částky vyplývá z nařízení Rady hlavního města Prahy. Soudy obou stupňů proto dovodily objektivní odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni, tj. bez ohledu na případné zavinění. Soudy nadto neshledaly uvedený případ s ohledem na jeho okolnosti zvláštního zřetele hodným ve smyslu §450 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a namítá, že soudy věc nesprávně právně posoudily, jestliže považovaly žalobkyni za věcně legitimovanou k vymáhání žalované pohledávky. Nebyla-li žalobkyně vlastníkem komunikace zmocněna k vymáhání pohledávky, příp. na ni nebyla pohledávka postoupena, nemůže tato příspěvková organizace obce vymáhat pohledávku obce vlastním jménem. Zákonné právo vlastníka místní komunikace nelze bez dalšího rozšiřovat na další osoby. Dovolatel je dále přesvědčen, že stanovení maximálních cen pro odtah a parkovné nezbavuje vlastníka komunikace povinnosti prokázat skutečné náklady na odstranění vozidla, které mohou být i nižší; nejde totiž o ceny pevné, ale pouze maximální. V neposlední řadě nesouhlasí s použitým výkladem pojmu „nárok na náhradu nákladů na odstranění vozidla“, který nelze považovat za nekonečnou náhradu parkovného na střeženém parkovišti. Za odstranění je možné považovat pouze odtah, nikoli jeho parkování na hlídaném parkovišti. Pokud stálo vozidlo na místní komunikaci i přede dnem avizovaného blokového čištění, nese náklady odtahu vozidla vlastník komunikace. Konečně je otázkou, zda jde o účelně vynaložené náklady, byla-li cena odstraňovaného vozidla zlomková. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl nebo odmítl. Svou aktivní legitimaci ve sporu opírá o ustanovení §23 písm. b) a §27 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a o zřizovací listinu; ostatně ani Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 150/03 o oprávnění příspěvkové organizace uplatňovat nároky spojené s nuceným odtahem vozidel nepochyboval. Žalobkyně dále vykládá systém určení cen odtahu a parkování, který je založen na důkladném propočtu nákladů na činnost žalobkyně a který odpovídá cenové hladině roku 2001, takže cena je nižší než v řadě jiných měst; není proto namístě zjišťovat konkrétní náklady na každý jednotlivý odtah, jak požaduje dovolatel. Žalobkyně konečně poukazuje i na jednání žalovaného, který nereagoval na výzvy a svým nedbalým jednáním způsobil zvýšení nákladů, jež pokrývají jak nucený odtah, tak umístění vozidla na střeženém parkovišti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněným subjektem řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o.s.ř.), se zabýval nejdříve přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni vedle nákladů na parkování i náklady odtahu vozidla ve výši 1.300,- Kč. Jde o samostatný dílčí nárok odvíjející se od odlišného skutkového (a zde zčásti i právního) základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto je tuto samostatnost nutno zohlednit i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Dovolání v rozsahu částky 1.300,- Kč tedy směřuje proti části výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatném peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, a přípustnost dovolání je tak vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Ve zbývajícím rozsahu má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť dovoláním zpochybněná otázka náhrady při dočasném odstranění vozidla v režimu §19 odst. 5 a 6 zákona o komunikacích v něm byla vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §19 odst. 5 zákona o komunikacích silniční správní úřad je oprávněn rozhodnout o označení místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice nebo jejich částí, na kterých je z důvodu veřejného zájmu dočasně zakázáno stání silničních vozidel, příslušnou dopravní značkou podle zvláštního předpisu. Rozhodnutí o označení musí být provedeno nejméně týden před dnem dočasného zákazu stání na příslušné pozemní komunikaci a na řízení silničního správního úřadu se v tomto případě nevztahují obecné předpisy o správním řízení.
Podle §19 odst. 6 zákona o komunikacích v případě neuposlechnutí rozhodnutí silničního správního úřadu podle předchozího odstavce je vlastník místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice oprávněn odstranit silniční vozidlo na náklady jeho vlastníka, pokud vlastník silničního vozidla neprokáže závažné důvody, které mu znemožnily, aby silniční vozidlo odstranil včas sám; v tomto případě hradí náklady spojené s odstraněním silničního vozidla ten, na jehož žádost bylo silničním správním úřadem vydáno rozhodnutí.
Smyslem postupu upraveného v citovaných ustanoveních je, aby bylo odstraněno vozidlo, které zabraňuje realizaci veřejného zájmu, pro který je na místě, kde vozidlo stojí, zakázáno stání silničních vozidel. Toto opatření (označení místní komunikace dopravní značkou zakazující stání silničních vozidel podle zvláštního předpisu), o kterém rozhoduje silniční správní úřad, je zároveň charakterizováno dočasností, jež vyplývá z veřejného zájmu, který byl důvodem pro takové rozhodnutí silničního správního úřadu. Má-li být tento veřejný zájem naplněn, musí mít vlastník komunikace také možnost učinit opatření proti tomu, kdo dočasný zákaz stání silničních vozidel nerespektuje a tím zabraňuje naplnění veřejného zájmu; tímto nástrojem je právě možnost odstranit silniční vozidlo na náklady jeho vlastníka (nebo na náklady toho, na jehož žádost bylo silničním správním úřadem vydáno rozhodnutí o označení místní komunikace dopravní značkou zakazující stání silničních vozidel). Cílem takového opatření (odstranění vozidla) je tedy umožnit realizaci veřejného zájmu, pro který silniční správní úřad rozhodnutí o označení místní komunikace dopravní značkou zakazující stání silničních vozidel vydal; jiný důvod vlastníka komunikace k odstranění vozidla v této souvislosti neopravňuje. Jak dále vyplývá z §19 odst. 5 zákona o komunikacích rozhodnutí silničního správního úřadu o označení místní komunikace dopravní značkou zakazující stání silničních vozidel může být pouze dočasné. Znamená to, že oprávnění vlastníka komunikace k odstranění vozidla se může vztahovat jen na ten časový úsek, který je charakterizován veřejným zájmem a dočasností, jak vyplývají z příslušného rozhodnutí silničního správního úřadu; dříve ani později není vlastník komunikace oprávněn vozidlo odstranit. Z toho nutně plyne, že není-li takový důvod dán, nemůže vlastník komunikace uplatňovat nejen oprávnění vozidlo odstranit, ale po naplnění veřejného zájmu a jeho dočasnosti je povinen takové vozidlo vrátit na místo, odkud muselo být z důvodu veřejného zájmu a jeho dočasnosti odstraněno. Vyplývá to nejen z toho, že po realizaci veřejného zájmu již není žádný důvod, aby vozidlo bylo nadále odstraněno (dočasnost již pominula), ale zejména z toho, že realizace oprávnění podle ustanovení §19 odst. 5 zákona o komunikacích je zásahem veřejného práva do soukromého vlastnictví, jenž může být jen výjimečný a na základě zákona (srov. čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, která je součásti ústavního pořádku České republiky). Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že je-li vlastníkem místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice v souladu s §19 odst. 5 a 6 zákona o komunikacích odstraněno silniční vozidlo na náklady jeho provozovatele, je vlastník místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice (nepřevzal-li poté vozidlo jeho provozovatel) po odpadnutí důvodu veřejného zájmu, pro který byla místní komunikace nebo průjezdní úsek silnice označena dočasně dopravní značkou zákazu stání silničních vozidel, povinen vrátit odtažené vozidlo zpět na místo, odkud bylo odtaženo (srov. rozsudek ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4546/2009, publikovaný pod č. 24/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 612/2011, byla odmítnuta ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí).
Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v posuzované věci, která skutkově odpovídá situaci řešené v citovaném rozhodnutí, neboť i zde šlo o odtah vozidla z místa označeného dočasným zákazem stání za účelem úklidu pozemní komunikace ve smyslu §19 odst. 5 a 6 zákona o komunikacích. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyni náleží nárok na náhradu nákladů spojených s umístěním vozidla na střeženém parkovišti po neomezeně dlouhou dobu, resp. do okamžiku, kdy si žalovaný odtud vozidlo sám vyzvedl.
Oproti tomu dovolací námitka ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně není opodstatněná. Hlavní město Praha jako zřizovatel příspěvkové organizace Správa služeb hlavního města Prahy (dříve Správa služeb Městské policie hl. m. Prahy) totiž svěřilo oprávnění, které jemu jako vlastníku místní komunikace vyplývá ze zákona (§9 odst. 1, věta první, in fine, zákona o komunikacích), vlastní příspěvkové organizaci jako subjektu s právní subjektivitou s tím, že uvedená činnost bude zajišťována výhradně z rozpočtu příspěvkové organizace. Učinilo tak zřizovací listinou ze dne 27. 12. 2007, podle jejíhož čl. III bod 1.16. vykonává zřizovaný subjekt oprávnění hlavního města Prahy, spočívající v odstranění silničních vozidel a jejich vraků z místních komunikací, včetně jejich hlídání; podle Přílohy č. 2 této zřizovací listiny jsou činnosti uvedené mimo jiné v bodě 1.16. zajišťovány výhradně z rozpočtu zřizovaného subjektu. Je tedy zřejmé, že uvedená příspěvková organizace je aktivně věcně legitimována k uplatnění náhrady za jí svěřenou a vykonanou činnost. Tento závěr obstojí i v kontextu obecného konstatování, že příspěvková organizace není vlastnicky způsobilá (není vlastníkem svěřeného majetku) a má pouze relativní majetkovou a finanční samostatnost, jak zcela správně uvedl odvolací soud; jde však o vazby velmi úzké (srovnej §27 odst. 1, §28 a násl. zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění účinném ke dni odtahu).
Jestliže ovšem neobstojí právní posouzení věci odvolacím soudem ve světle závěrů, které Nejvyšší soud přijal v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 ohledně důvodnosti nároku žalobkyně na náhradu nákladů spojených s umístěním odtaženého vozidla na parkoviště, je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení věci; další dovolatelem nastolené otázky s ohledem na výše učiněné závěry postrádají významu, a dovolací soud se jimi proto nezabýval. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil s výjimkou části výroku vztahujícího se k nákladům odtahu, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil v odpovídajícím rozsahu rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu