ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2291.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2291/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. K. , zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě 10, Jaklovecká 18, proti žalovanému J. K. , zastoupenému Mgr. Evou Budínovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku – Místku, Dobrovského 724, o 140.462,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 17 C 245/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2009, č. j. 56 Co 165/2009-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 3. 2. 2009, č. j. 17 C 245/2008-61, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 140.462,- Kč na náhradě škody vzniklé poškozením rodinného domu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 3. 12. 2005 poškodil rodinný dům ve výlučném vlastnictví žalobkyně včetně jeho vnitřního vybavení. Žalobkyně odhadla již na místě krátce po nahlášení incidentu policii vzniklou škodu na částku 300.000,- Kč, dne 8. 12. 2005 ji upřesnila na 164.600,- Kč. Žalovaný podepsal dne 1. 1. 2006 prohlášení, že si je vědom škod jím způsobených, které hodlá na vlastní náklady odstranit, a že uhradí i případné další náklady spojené s opravami, pokud se vyskytnou další škody. K námitce promlčení vznesené žalovaným soud prvního stupně uzavřel, že pokud se žalobkyně o vzniklé škodě dozvěděla bezprostředně po události dne 3. 12. 2005, kdy zjistila rozsah poškození, který vyčíslila v penězích dne 8. 12. 2005, počala subjektivní promlčecí lhůta běžet dne 8. 12. 2005, takže se nárok promlčel dne 8. 12. 2007 a žalobě podané u soudu dne 22. 8. 2008 nemůže být vyhověno. Prohlášení žalovaného z 1. 1. 2006 nelze považovat za uznání nároku na náhradu škody pro absenci údaje o výši způsobené škody.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 11. 2009, č. j. 56 Co 165/2009-88, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o promlčení žalované pohledávky, neboť z obsahu policejních protokolů plyne, že žalobkyně měla již ke dni 3. 12. 2005 informace o konkrétních okolnostech vzniku škody a o osobě škůdce; její nárok je tedy od 3. 12. 2007 promlčen. Je nepodstatné, že žalobkyně získala vědomost o přesné výši škody později na základě znaleckého posudku. Prohlášení žalovaného pak soud prvního stupně správně nepovažoval za uznání dluhu ve smyslu §110 obč. zák., neboť v něm chybí rozsah způsobené škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je přesvědčena, že soudy nižších stupňů věc nesprávně právně posoudily, jestliže dospěly k závěru, že pro zahájení běhu subjektivní promlčecí doby postačuje informace o samotném protiprávním jednání, případně pouhá možnost dozvědět se o vzniklé škodě. Subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet až od okamžiku, kdy poškozená měla možnost nárok uplatnit u soudu, což v řešeném případě nemohlo být již 3. 12. 2005, neboť tehdy nepochybně neznala rozsah škody. Bylo nezbytně nutné vyčkat ustálení stavu nemovitosti a odborné prohlídky. Znalecký posudek však žalobkyně zadala ke zpracování až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že žalovaný svůj závazek z 1. 1. 2006 bez ohledu na vyčíslení způsobené škody nesplní. Žalovaný nadto začal způsobenou škodu odstraňovat, a žalobkyně proto odmítla dát souhlas s jeho trestním stíháním, které tak bylo zastaveno usnesením Policie ze dne 16. 1. 2006, č. j. ORFM-1237/OODO-Tč-2005. Protože ale žalovaný všechna poškození neodstranil, připojila se žalobkyně se svým nárokem na náhradu škody dne 14. 5. 2007 k trestnímu řízení vedenému u Okresního soudu ve Frýdku – Místku, sp. zn. 3 T 51/2007. Soudy nižších stupňů se však otázkou případného stavení promlčecí lhůty vůbec nezabývaly. Protože otázka běhu promlčecí lhůty byla soudy nižších stupňů nesprávně právně posouzena, navrhla dovolatelka, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno včas, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) o.s.ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2445).
Odvolací soud proto v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovodil, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby není podstatná vědomost poškozené o přesné výši způsobené škody, ale postačuje přibližný odhad tak, jak jej uvedla již dne 3. 12. 2005 do policejního protokolu; je tedy zřejmé, že uvedená námitka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
Zásadní právní význam nelze dovoláním napadenému rozhodnutí připisovat ani z hlediska tzv. stavení běhu subjektivní promlčecí doby podle §112 obč. zák. po dobu trestního řízení proti žalovanému, v němž měla být náhrada škody poškozenou řádně uplatněna. Z obsahu spisu vyplývá jednak, že v trestním řízení vedeném pro skutek, jímž žalovaný předmětnou škodu způsobil, se mohla promlčecí doba stavět pouze od 3. 12. 2005 do 16. 1. 2006, kdy bylo trestní stíhání zastaveno (tj. zhruba šest týdnů), jednak že dovolatelkou zmiňované druhé trestní stíhání se týkalo jiného skutku, s nímž způsobená škoda nesouvisí, takže s nyní uplatňovaným nárokem se k němu nebylo možno účinně připojit; na závěr o uplynutí subjektivní promlčecí doby před uplatněním nároku u soudu tedy otázka stavení promlčení nemá vliv.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu