ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2320.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2320/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. Z. , zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 204/21, proti žalované Fakultní nemocnici s poliklinikou na Bulovce , příspěvkové organizaci, IČO 00064211, se sídlem Praha 8, Budínova 2, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 200/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. 16 Co 394/2010-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, jež mu měla vzniknout zanedbáním léčebné péče, při níž mu nebyly dostatečně doplňovány tekutiny, což mělo být podstatnou příčinou následné ischemické cévní mozkové příhody a z ní pocházejících následků pro zdravotní stav žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, č.j. 9 C 200/2006-164, zamítl žalobu na zaplacení 1.002.540,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 15. 12. 2003 spadl ze žebříku, téhož dne byl převezen do žalované nemocnice z důvodu úrazu hlavy, následujícího dne byl převezen do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde se dne 17. 12. 2003 podrobil operaci, při níž mu byla provedena evakuace hematomu pod tvrdou plenou mozkovou, dne 19. 12. 2003 byl převezen zpět k žalované a tam byl hospitalizován do 26. 12. 2003. K případnému porušení povinností žalované provedl soud důkaz znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem – Lékařskou fakultou University Palackého v Olomouci. Z posudku a jeho dvou dodatků vyplynulo, že u žalobce nedošlo k závažnější dehydrataci, proto ta nemohla být ani hlavní ani podstatnou příčinou trombotického uzávěru povodí střední mozkové tepny vpravo. Znalci za nejvýše pravděpodobné shledali, že trombóza byla následkem úrazu hlavy v souvislosti se zlomeninou klenby a spodiny lební. Uvedli, že zdravotní stav žalobce je v příčinné souvislosti s úrazem a diagnostické a léčebné postupy žalované byly lege artis. Na základě těchto zjištění soud dospěl k závěru, že chybí jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení §420 obč. zák., a to porušení právní povinnosti při poskytování léčebné péče.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2010, č. j. 16 Co 394/2010-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej změnil tak, že nepřiznal žalované a České republice náhradu nákladů řízení a nepřiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, a na jeho základě dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Uzavřel, že v jednání žalované nebylo shledáno porušení právní povinnosti, jelikož veškerý diagnostický a léčebný postup žalované byl shledán znaleckým posudkem lege artis, tudíž je správný závěr soudu prvního stupně, že není dána odpovědnost žalované za škodu na zdraví žalobce, a to ani z hlediska odpovědnosti objektivní ani z hlediska obecné odpovědnosti za škodu založené na principu zavinění.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho výroku o věci samé, podal podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalobce dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítá, že soudy neprovedly dovolatelem navrhované důkazy, jimiž měla být prokázána nesprávná léčebná péče žalované, zejména výslech zdravotnického personálu a jeho manželky a dcery, které se měly vyjádřit ke zdravotnímu stavu žalobce. Popisuje skutkové okolnosti, které měly za následek vznik škody na zdraví. Vytýká soudu, že předmět dokazování zúžil pouze na dehydrataci, nezabýval se vůbec vlivem pádu žalobce v Ústřední vojenské nemocnici na jeho následný zdravotní stav. Brojí též proti správnosti závěrů znaleckého posudku a jeho dvou dodatků, které vycházely z nedostatečných skutkových zjištění a zabývaly se v souvislosti s mozkovou příhodou žalobce pouze otázkou dehydratace žalobce a nikoliv zlomeninou spodiny lební. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V písemném vyjádření žalovaná označuje dovolání za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí. Nesouhlasí s námitkou dovolatele zpochybňující závěry vypracovaného ústavního znaleckého posudku a odkazuje na jeho závěr, že ve zdravotnickém zařízení žalované nedošlo k zanedbání povinností při péči o žalobce a ani k jinému nesprávnému odbornému postupu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Pokud dovolatel na rozdíl od skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů zejména ze znaleckého dokazování, uvádí, že se žalovaná při poskytování léčebné péče dopustila pochybení, znamená to, že napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, jejichž správnost zpochybňuje. Dovolatel předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formuloval právní otázku, která má zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu tak napadá nikoliv z hlediska aplikace práva a závěrů právních, nýbrž z hlediska zjištěného skutkového stavu. Nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry soudů je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Námitka dovolatele, že v řízení nebyl proveden důkaz výslechem navrhovaných svědků, rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť je jí vytýkána vada řízení [dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], která však nepředstavuje dosud neřešenou nebo spornou otázku interpretace procesních norem; navíc přehlíží, že rozsah dokazování určuje soud v závislosti na okruhu sporných relevantních skutečností a zhodnocení výsledků dosavadního dokazování v konkrétním případě.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za užití §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 o. s. ř. s tím, že žalované nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, a to ze stejných důvodů jako v odvolacím řízení (zdravotní stav a sociální situace žalobce, pro nějž by náhrada nákladů byla nepřiměřeně tvrdou).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu