ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2498.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2498/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 92, proti žalovaným 1) NEMOVA, s. r. o. , IČO: 47545810, se sídlem Rakovník, Husovo nám. 12, 2) Ing. M. V. a 3) Mgr. H. V. , o 132.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 225/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. července 2010, č.j. 6 C 225/2009-128, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2011, č.j. 19 Co 465/2010-153, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. července 2010, č.j. 6 C 225/2009-128, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2011, č.j. 19 Co 465/2010-153, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 23. července 2010, č.j. 6 C 225/2009-128, zamítl žalobu na zaplacení 132.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č.j. 19 Co 465/2010-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen. K žalobkyní tvrzené škodě na jejích movitých věcech mělo dojít při vyklízení bytu v době od prosince 1999 do konce února 2000. Žalobkyně nejpozději ke dni 1. 3. 2000 musela vědět o škodě, jakož i o tom, kdo za ni odpovídá, a právě od tohoto data jí počala běžet lhůta pro uplatnění práva na náhradu škody. Žalobkyně neprokázala, že by se jednalo o škodu způsobenou žalovanými úmyslně, neboť všechna její trestní oznámení byla nejpozději v roce 2004 odložena. Žaloba ze dne 19. 8. 2009 tak byla podána po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby dle §106 odst. 1, 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. o subjektivní promlčecí době namísto §106 odst. 2 obč. zák. o desetileté objektivní promlčecí době vzhledem k tomu, že škoda byla žalovanými způsobena úmyslně. Námitka promlčení byla podle ní uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaní při vyklízení jejích věcí postupovali vědomě protiprávně, svévolně a v rozporu se zákonem. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a neučinil předmětem dokazování okolnosti, za nichž jí byla způsobena škoda. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Žalovaní ve vyjádření navrhli odmítnutí dovolání coby nepřípustného, vyslovili rozhořčení nad tím, že soud ustanovil žalobkyni zástupce na náklady státu, zatímco oni jsou nuceni své náklady plně hradit, a žádali, aby se dovolací soud zabýval podrobně otázkou, zda nejde o svévolné či bezúspěšné uplatňování práva s dopadem na rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním v části, v níž výslovně směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (§10a o. s. ř.). Za situace, kdy dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně (proti němuž je zásadně přípustné odvolání), funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem upravena; přitom nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 7. 2010, proti němuž dovolání výslovně směřuje, je rozhodnutím soudu prvního stupně (a nikoli rozhodnutím odvolacího soudu), dovolací soud řízení o dovolání proti tomuto rozsudku zastavil (§104 odst. 1, §243c odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Směřují-li námitky dovolatelky proti skutkovým zjištěním, nejde o námitky proti řešení otázek právních (§241a odst. 3 o. s. ř.), tím méně otázek zásadního právního významu. Obdobně mínila-li dovolatelka namítnout jinou vadu řízení [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jak se dá dovodit z jejích výtek proti provádění dokazování, sama o sobě tato její námitka žádný zásadní právní význam nemá, přičemž nejde o procesní otázku zásadně právně významnou; dovolací soud k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení může přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006).
Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, prokazatelně věděla nejpozději od 1. 3. 2000, kdy bylo ukončeno stěhování jejích movitých věcí (což ostatně ani dovolatelka nikterak nezpochybnila), a dovodil-li se zřetelem k tomu, že od této doby začala žalobkyni běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba k uplatnění nároků u soudu a že byly-li nároky u soudu uplatněny 19. 8. 2009, jsou promlčeny, je jeho právní posouzení věci v souladu s hmotným právem i judikaturou, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemá zásadní právní význam. Uplynula-li marně subjektivní promlčecí doba, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda škoda byla způsobena úmyslně, a zda je tedy objektivní promlčecí doba tříletá či desetiletá.
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006).
Ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů (jejichž správnost a úplnost, jak již bylo řečeno, není dovolací soud v dané věci oprávněn posuzovat) není podklad pro závěr o rozporu námitky promlčení vznesené žalovanými s dobrými mravy ve smyslu citované judikatury. Žádné okolnosti nasvědčující tomu, že námitka promlčení byla žalovanými zneužita v rozporu se zákonným účelem promlčení a že by žalobkyni ve včasném uplatnění nároku bránily závažné skutečnosti, nebyly zjištěny, ba ani tvrzeny.
Přípustné není ani dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu ustanovení §238 ani §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z ustanovení §239 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
K vyjádření žalovaných dovolací soud dodává, že není oprávněn přezkoumávat pravomocné usnesení, jímž bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven zástupce z řad advokátů, a tudíž ani posuzovat předběžnou otázku, zda jde ze strany žalobkyně o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů nárok, a žalovaným v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu