ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2587.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2587/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce F. F. , zastoupeného JUDr. Janem Täublem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Šaldova 466/34, proti žalované České televizi , se sídlem v Praze 4 – Podolí, Na hřebenech II 1132/4, IČO 27383, o 30.000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 28/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2011, č. j. 1 Co 90/2011-59, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2011, č. j. 66 C 28/2010-53, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2011, č. j. 66 C 28/2010-53, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 Co 90/2011-59, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 Co 90/2011-59, potvrdil usnesení ze dne 8. 3. 2011, č. j. 66 C 28/2010-53, jímž Městský soud v Praze odmítl žalobu doručenou mu dne 26. 4. 2010 a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl dále o náhradě nákladů řízení odvolacího. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba, kterou se žalobce domáhal ochrany osobnosti a uložení povinnosti zaplatit přiměřené zadostiučinění ve výši 30.000.000,- Kč, trpí nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Žalobce, přestože byl soudem prvního stupně podle §43 odst. 1 o.s.ř. vyzván k řádnému označení žalované, tzn. uvedení obchodního názvu a identifikačního čísla, k uvedení, jakými skutky porušila žalovaná svou právní povinnost, kterou by došlo k zásahu do osobnostních práv, jaká újma byla žalobci způsobena, a k označení důkazů na podporu svých tvrzení, vady žaloby přes řádné poučení neodstranil a své podání neopravil. Soud prvního stupně proto postupoval správně, jestliže podle §43 odst. 2 o.s.ř. žalobu odmítl.
Proti usnesením soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, v němž namítá, že v žalobě uvedl všechny náležitosti podle §42 odst. 4 ve spojení s §79 odst. 1 o.s.ř., tj. že především řádně označil žalovanou, a to dostatečně jasným a nezaměnitelným způsobem, neboť označení „TELEVIZE ČESKÁ“ a „ČESKÁ TELEVIZE 1“ jasně míří na právnickou osobu zřízenou zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi. Žaloba rovněž obsahovala vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů i žalobní návrh, o němž mohlo být věcně rozhodnuto. Jestliže tedy nebyl dán důvod pro postup podle §43 odst. 2 o.s.ř., je řízení zatíženo vadou; navrhl proto, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které je přípustné podle §239 odst. 3 o.s.ř., není důvodné; je-li napadáno rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze jej s ohledem na nedostatek funkční příslušnosti dovolacího soudu, projednat.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2011, č. j. 66 C 28/2010-53, které bylo dovoláním rovněž napadeno, je však rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je zásadně odvolání, jež bylo dovolatelem ostatně v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proto je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.), včetně jejich obsahového vymezení, a může tedy posuzovat jen takové otázky, které dovolatel označil. V dané věci dovolatel zpochybňuje správnost samotného postupu soudu podle §43 o.s.ř.
Podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Podle ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že je skutkový děj nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je jejich vylíčení natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované tamtéž, č. 8, ročník 2003, pod č. 135). Podle ustálené judikatury pak musí být účastníci řízení v žalobě označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným, a aby s ním soud mohl jednat.
Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel byl soudem prvního stupně řádně vyzván k doplnění žaloby tak, aby byla možná jednoznačná identifikace účastníků řízení, aby byly vylíčeny všechny rozhodující skutkové okolnosti případu, z nichž by vyplývalo porušení právní povinnosti a zásah do osobnostních práv žalobce, a aby bylo nepochybné, vůči komu se žalobce zaplacení žalované částky domáhá. Dovolatel setrval na označení žalovaného subjektu jako „ČESKÁ TELEVIZE 1“, případně „TELEVIZE ČESKÁ“ s adresou v Praze 4, Kavčí Hory, Na Hřebenech II, identifikační číslo žalovaného subjektu neuvedl. Označení žalované právnické osoby, jak bylo uvedeno v žalobě, není sice zcela přesné, nicméně je lze považovat za dostatečně určité ke zjištění, kdo má být osobou žalovanou, aniž by bylo možno zaměnit ji s jiným, a s kým má být vedeno řízení; žalovanou je proto Česká televize, se sídlem v Praze – Podolí, Na hřebenech II 1132/4, IČO 27383. Ostatně ani soud prvního stupně nebyl ve svém názoru o neurčitosti označení žalované zcela důsledný, jestliže se správným subjektem jednal (doručil mu např. napadené usnesení odvolacího soudu).
To však nic nemění na správnosti postupu soudů obou stupňů, které žalobu odmítly pro nedostatek vylíčení skutkových tvrzení, neboť není zřejmé zejména, z jakého jednání žalované se nároky žalobce odvozují; z popisu událostí nelze jednoznačně porušení jakékoli povinnosti dovodit. Podstata nároku žalobce je zcela nejasná, žaloba je zahlcena množstvím nepodstatných a chaotických informací, hovoří se v ní široce o loupežném přepadení žalobce s cílem jeho osobní likvidace, podpálení jeho rodinného domu a velmi nejasně o osobách odpovědných za toto jednání („soudruzi komunisticko STB zločinci za pomoci svých STB udavačů, komunistické mládeže, dětí a rodinných příslušníků“). Ve vztahu k žalované je zřejmé pouze to, že měla mít nějakou oznamovací povinnost vůči veřejnosti, kterou porušila, a je proto odpovědná za veškerá příkoří, která se žalobci za uplynulých 13 let stala; takto formulovaný skutkový stav je zcela zjevně nedostatečný pro projednání věci, když není zřejmé, z čeho žalobce uvedenou povinnost žalované dovozuje, jak konkrétně měla žalovaná jednat, v čem je spatřována souvislost s jeho aktuální životní situací (zejména jestliže výslovně poukazuje na neurčitý okruh osob, které jej měly poškodit, mezi které žalovaná zjevně nepatří) a jakým způsobem dospěl k celkově požadované částce. Ani na výzvu soudu prvního stupně nereagoval žalobce adekvátním způsobem a žalobu nedoplnil ani v průběhu odvolacího řízení tak, aby z jejího obsahu bylo možné dovodit alespoň základní skutková tvrzení, nezbytná pro vymezení skutku, jež má být předmětem řízení.
Je proto správný závěr odvolacího soudu, že tento nedostatek žaloby, který nebyl přes výzvu soudu odstraněn, brání průběhu řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněných dovolacích námitek věcně správné, proto dovolací soud dovolání zamítl podle §243b odst. 2 o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšné žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu