ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2739.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2739/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně H. J., zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Praha 9, Na Jetelce 69/2, proti žalovanému Mgr. V. A., o 53.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 307/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010, č.j. 70 Co 167/2010-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení 53.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jí měl způsobit žalovaný advokát při jejím zastupování v řízení o náhradu škody proti státu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 11. 2009, č.j. 41 C 307/2008-56, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 19 C 114/2006 podala žalobkyně dne 16. 2. 2005 vůči České republice žalobu na náhradu škody způsobené postupem Policie České republiky, v níž žádala zaplacení 2.784.185,- Kč s příslušenstvím. Na její žádost jí byl žalovaný advokát ustanoven zástupcem a následně jménem žalobkyně a s jejím souhlasem vzal žalobu částečně zpět v rozsahu 1.323.460,- Kč s příslušenstvím, v čemž byla zahrnuta i částka 53.000,- Kč, na níž zněla žalobkyni zavazující směnka, jejíž pravost však žalobkyně popírala. Žaloba na náhradu škody proti státu byla v celém rozsahu zamítnuta. Pravomocným rozsudkem byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný na základě výše uvedené směnky dne 5. 12. 2003, v rámci tohoto řízení soud vzal za zjištěné, že žalobkyně spornou směnku podepsala. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se nedopustil žádného pochybení ve smyslu ustanovení §16 a §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, přičemž žalobkyně by co do částky 53.000,- Kč s příslušenstvím nemohla být v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 114/2006 úspěšná, jelikož tato částka není škodou, jež by byla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Policie ČR, neboť představuje závazek žalobkyně ze směnky a povinnost k její úhradě je důsledkem jejího vlastního jednání. Případné námitky proti existenci a pravosti směnky měla žalobkyně možnost uplatnit ve směnečném řízení. Příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a povinností žalobkyně zaplatit tuto směnku tak není dána.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, č.j. 70 Co 167/2010-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil jeho závěru, že žalobkyni v důsledku jednání žalovaného nevznikla žádná škoda. Povinnost zaplatit 53.000,- Kč s příslušenstvím jí byla uložena pravomocným rozhodnutím soudu, přičemž její námitky proti uvedené směnce (vznesené v průběhu řízení, v němž byl vydán směnečný platební rozkaz) nebyly shledány důvodnými. Uvedenou povinnost není možno přenášet na jiný subjekt, tedy ani na stát v rámci řízení o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., proto nemohla být žalobkyně v původním řízení úspěšná, bez ohledu na to, zda žalovaný porušil své povinnosti vyplývající ze zákona č. 85/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež pokládá za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka namítla, že i samotné odebrání možnosti projednat nárok na náhradu škody v řízení vůči státu v důsledku postupu žalovaného může „evidentně“ způsobit škodu, a to i když není zřejmé, zda by se žalobkyně takového nároku mohla domoci, přičemž úspěch v řízení o náhradu škody vůči státu nelze podmiňovat úspěšným vznesením nároků ve směnečném řízení, neboť se jedná o uplatňování škody vzniklé z jiného titulu a vůči jinému subjektu. Je zde tedy příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody představované částkou, o niž se majetek žalobkyně mohl zvýšit nebýt částečného zpětvzetí žaloby v důsledku nesprávného poučení, které jí dal žalovaný. Odpovědnost žalovaného měla být vedle speciálního ustanovení o odpovědnosti advokáta dle §24 zák. č. 85/1996 Sb. posouzena rovněž dle §415 obč. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Otázkou odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) se dovolací soud opakovaně zabýval a dovodil, že je povinností soudu, rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, vyřešit jako předběžnou otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3227, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002). Příčinná souvislost by v daném případě byla dána, jestliže nebýt tvrzeného pochybení žalovaného, spočívajícího v částečném zpětvzetí žaloby, by žalobkyně ve sporu o náhradu škody vůči státu uspěla.
Není-li dána příčinná souvislost mezi postupem žalovaného při výkonu advokacie a vznikem škody, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda žalovaný porušil prevenční povinnost dle §415 obč. zák.
Rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným ve shora uvedených rozhodnutích, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jimiž je dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán a z nichž tedy vychází) vyplynulo, že žalobkyně uvedenou směnku vlastnoručně podepsala a neunesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení o zfalšování podpisu směnky. Povinnost žalobkyně uhradit částku 53.000,- Kč tak byla založena existujícím platným závazkem ze směnky, nejedná se tedy o škodu, a uvedená povinnost nemá žádnou souvislost s postupem advokáta v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Dalšími v dovolání vznesenými námitkami, tj. tím zda souhlas žalobkyně s částečným zpětvzetím žaloby vylučuje odpovědnost žalovaného advokáta, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť napadené rozhodnutí na řešení těchto otázek nespočívá.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu