ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2912.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2912/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce TOMAZ, spol. s r. o. , se sídlem v Jablůnce čp. 609, IČO: 47153181, zastoupeného JUDr. Leo Bařinkou, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Obora 668, proti žalovanému Jo. F. , s místem podnikání Rokytnice 380, Vsetín, IČO: 12119962, zastoupenému Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, o 290.689,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 50/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2010, č. j. 1 Cmo 100/2009-103, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2010, č. j. 1 Cmo 100/2009-103, se s výjimkou výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 8. 2009, č. j. 4 Cm 50/2007-71, zamítl žalobu na zaplacení částky 282.919,- Kč s úrokem z prodlení, řízení co do částky 7.770,70 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené na jeho majetku požárem. Vyšel ze zjištění, že žalobce měl pronajaté výrobní prostory v areálu bývalé Zbrojovky Jablůnka, dne 20. 4. 2006 zde došlo k požáru, který byl způsoben použitím otevřeného plamene při provádění izolatérských prací na střeše objektu. Práce prováděli zaměstnanci žalovaného, kteří porušili §17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně. Žalobce vyčíslil výši škody na základě svých dokladů částkou 790.689,70 Kč, pojišťovna mu uhradila částku 499.000,- Kč a částku 1.000,- Kč mu uhradil žalovaný na základě své spoluúčasti. Rozdíl částek požadoval žalobce po žalovaném v tomto řízení, v jehož průběhu vzal žalobu co do částky 7.770,70 Kč zpět. Vzhledem k tomu, že znalecký posudek o ocenění hodnoty věcí poškozených požárem vycházel jen z informací žalobce a jeho listinných důkazů, věci poškozené požárem nebyly ohledány ani zajištěny Policií ČR a nebyla provedena fyzická inventura ani ze strany pracovníků Hasičského sboru ani zaměstnanců pojišťovny, dospěl soud k závěru, že žalobce neprokázal, že věci, jejichž úhradu požadoval po žalovaném, byly požárem poškozeny, a žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č. j. 10 Cmo 100/2009-113, odvolací řízení ohledně úroků z prodlení z částky 7.770,70 Kč za dobu od 20. 4. 2006 do zaplacení zastavil, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 282.919,- Kč s úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že žalobce na rozdíl od žalovaného unesl ve sporu břemeno tvrzení a svoji povinnost označit důkazy splnil soupisem ze dne 19. 6. 2006, vyčíslením škody ze dne 11. 7. 2006, sdělením hasičského sboru ze dne 12. 2. 2007 a zápisem a sdělením pojišťovny ze dne 20. 4. 2006 a 12. 1. 2007. Protože svou povinnost tvrzení a důkazní splnil, vznikla naopak žalovanému povinnost tvrdit a navrhovat důkazy ke své námitce, že škoda vznikla v menší výši, a protože ani přes poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jež mu odvolací soud poskytl, svá skutková tvrzení neupřesnil a nedoplnil, když uvedl pouze, že náhrada mzdy nebyla zaměstnancům žalobce vůbec poskytnuta, aniž k tomu navrhl důkaz, břemeno tvrzení a břemeno důkazní ke své námitce neunesl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Spornost případu dle žalovaného spočívá ve výši škody, která vznikla žalobci. Uvádí, že pojišťovna nijak neprověřila vyúčtování škody dodané pojišťovně žalobcem a škodu vyčíslila na 790.689,- Kč. Žalovaný nabízel žalobci dohodu o narovnání a zaplacení částky 150.000,- Kč, žalobce však tuto nabídku nepřijal. Žalovaný dále rekapituluje rozsudek odvolacího soudu a namítá, že při jednání jej odvolací soud poučil podle §118a o. s. ř., aby tvrdil a prokázal, že způsobená škoda je menší, než v žalobě uvedená, a v podstatě ho tak nutil prokazovat negativní skutečnosti. Žalovaný až do poučení soudu podle §119a o. s. ř. netvrdil, že na konkrétních věcech nevznikla škoda, neboť k tomu neměl důvod, protože důkazy předložené žalobcem za účelem prokázání vzniku a výše škody, tj. korespondenci účastníků řízení, vyúčtování škody, znalecký posudek a fakturaci a daňové doklady, považoval za nedostatečné, a soud prvního stupně se s tímto názorem ztotožnil. Odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť na žalovaného přenesl důkazní břemeno. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně prokázání vzniku škody a její výše je zcela nedostatečné, namítá, že žalobce neprokázal vlastnictví věcí ani to, že věci uvedené v jeho seznamu byly poškozeny a v jakém rozsahu a že osoby uvedené v seznamu jsou jeho zaměstnanci a že skutečně na čištění věcí a odklízení škod pracovali. Namítá, že není jasné, co po něm odvolací soud poučením podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. požadoval, zda snad měl popírat důkazy, které žalobce ani nenavrhl. Závěr odvolacího soudu, že žalobci byla způsobena škoda ve výši 790.919,- Kč, z žádného důkazu nevyplývá, žalobce naopak prokazoval vznik škody ve výši 282.919,- Kč a tuto výši škody potvrdil i znalecký posudek Ing. Františka Turka. Dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, rozsudek odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Námitkou že odvolací soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene a nesprávně přenesl břemeno důkazní na žalovaného, dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná i tehdy, postavil-li odvolací soud své rozhodnutí na nesprávném posouzení důkazního břemene (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a ze dne 25. března 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy, č. 7, roč. 1998, str. 372, a č. 6, roč. 1999, str. 337). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). V závislosti na hypotéze právní normy má každá ze stran sporného řízení zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost a tedy z toho vyplývající odlišné a zcela samostatné břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Uplatnil-li žalobce nárok na náhradu škody podle §420 obč. zák. a soud z jeho návrhu vycházel, pak žalobce stíhala povinnost tvrzení a břemeno důkazní o tom, že byly splněny podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu, a o její výši.
Tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněný pod číslem 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud žalovaný opakovaně tvrdil, že věci uvedené žalobcem nebyly požárem poškozeny, bylo na žalobci, který nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aby tvrdil a prokázal nejen vznik, ale i výši škody, protiprávní jednání žalovaného a příčinnou souvislost. Protože odvolací soud ve svém rozhodnutí posoudil důkazní povinnost jinak a důkazním břemenem ohledně negativních tvrzení zatížil účastníka, který je tvrdil, věc nesprávně právně posoudil.
Jestliže by poškozený prokázal vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, přizná soud náhradu škody ve výši, jež byla prokázána, a ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, postupuje podle ustanovení §136 o. s. ř. a o výši nároku rozhodne s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 13/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolateli je třeba přisvědčit i v tom, že odvolací soud nepostupoval ve shodě s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. a §132 o. s. ř., když svůj závěr, že „nemá sebemenších pochybností o tom, že žalobce oprávněnost uplatněného nároku na náhradu způsobené škody ve výši 790.919,- Kč provedenými důkazy v jejich vzájemné souvislosti prokázal“, odůvodnil pouze výčtem provedených důkazů (soupisem žalobce ze dne 19. 6. 2006, vyčíslením škody ze dne 11. 7. 2006, sdělením Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje ze dne 12. 2. 2007, zápisem Kooperativy, a. s., o pojistné události ze dne 20. 4. 2006 a sdělením ze dne 12. 1. 2007) a formuloval tak tzv. souhrnné zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě více provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. Rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z popsaného tzv. souhrnného zjištění, je nepřezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 40/2002). V rozsudku odvolacího soudu nejsou uvedena ani konkrétní skutková zjištění, která odvolací soud z jednotlivých důkazů zjistil, a nerespektoval ani principy uvedené v ustanovení §157 a §132 o. s. ř. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) je tedy naplněn a nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (obdobně srov. R 40/2002).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení, jakož i řízení předcházejících, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu