ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3109.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3109/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) J. Ž. , a b) G. Ž., obou zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, proti žalovanému J. F. , zastoupenému JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova 54, o 383.538,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 116/2002, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2009, č. j. 24 Co 289/2008-635, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 25. 3. 2008, č. j. 1 C 116/2002-616, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 39.200,- Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně částky 344.338,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. O základu nároku na náhradu škody bylo pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 11. 2005 tak, že nárok žalobců je vůči žalovanému co do základu opodstatněn. Žalovaný, který na základě smlouvy vykonával pro žalobce malířské práce při rekonstrukci a dostavbě jejich domu, svou neopatrnou manipulací s kamny způsobil požár, který v noci ze 4. na 5. 3. 1992 poničil dům žalobců a v něm skladované zboží. Na základě provedeného dokazování, zejména výslechem žalobců a svědků, protokolem o ohledání místa činu a znaleckým posudkem dospěl soud k závěru, že výše škody způsobená na zásobách za 45 zjištěných položek činí 18.300,12 Kč a hodnota zničeného či poškozeného vybavení jednotlivých místností činí 20.925,- Kč, obě tyto částky žalobcům přiznal a žalobu ve zbytku zamítl. Dovodil, že ohledně ušlého zisku z provozu restaurace a ubytovacích služeb za dobu jednoho roku po požáru žalobci neunesli důkazní břemeno, nedoložili jakékoliv podklady v tomto směru a ani znaleckým dokazováním na základě jejich účastnických výslechů se nepodařilo zjistit ani přibližnou výši zisku, jehož by mohli pravděpodobně dosáhnout. Znalkyni neposkytli žádnou součinnost, potřebnou k určení pravděpodobného zisku, a ani přes výzvu soudu usnesením z 5. 2. 2004 k předložení dokladů a přes konkrétní pokyny znalkyně neposkytli vyžadované účetní a inventární podklady, k jejichž předložení byli vedeni. Daňová přiznání za rok 1993, jež vykazovala pouze vyčíslenou ztrátu v podnikání, nebyla pro zjištění výše dosahovaného zisku použitelná. Protože žalobci nedoložili, jakého zisku dosahovali v době před požárem, chybí skutkový podklad pro úvahu o výši následně ušlého zisku z hostinské a ubytovací činnosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 2009, č. j. 24 Co 289/2008-635, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, v napadeném zamítavém výroku o věci samé jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ve vyhovujícím výroku ohledně částky 39.200,- Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku v napadeném rozsahu shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci neprokázali základní skutečnosti, jež by mohly být podkladem pro závěr o tom, zda a v jaké výši jim ušel zisk z provozu ubytovací a hostinské činnosti po škodné události z 5. 2. 1992, a ke svému tvrzení o výši ušlého zisku neuvedli žádné další okolnosti a žádné důkazy nenabídli ani v odvolání. V souvislosti s výpovědí svědků před soudem prvního stupně není dopis ČSAD z 24. 2. 1992 adresovaný žalobci důkazem o tom, že na dobu jednoho roku měli sjednáno ubytování pro 18 osob. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobci ve sporném řízení neunesli důkazní břemeno o svém tvrzení ohledně předpokládaného zisku ani o době, po kterou jim měl ušlý zisk vzniknout, a vzhledem k tomu, že i úvaha při použití §136 o. s. ř. musí být skutkově podložena a vycházet z dostupných důkazů, nebyly pro postup podle tohoto ustanovení dány ani základní skutkové údaje.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. [řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci]. Namítá, že je v rozporu s hmotným právem názor odvolacího soudu, že nemá nárok na ušlý zisk, protože nevyplýval ze smlouvy o ubytování. V tom spatřuje otázku zásadního právního významu, neboť tento názor nemá oporu v žádném právním předpise. Poukazuje na předložené potvrzení o ubytování vystavené ČSAD s.p., Hradec Králové, v němž je uvedena cena za lůžko, počet osob i délka pobytu, a z dokazování vyplynulo, že řidiči po dobu trvání nárazové akce (rozvozu štěrku) byli skutečně ubytováni. Dále namítá nesprávné posouzení ušlého zisku z hostinské činnosti, uvádí, že není podstatné, že daňové přiznání vykazovalo ztrátu, ale že zde byl dosažen příjem, který soud nevzal v úvahu v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu č. IV. ÚS 565/2001, a navíc soud měl o výši ušlého zisku ve smyslu §136 o. s. ř. rozhodnout. Kromě toho mu nebylo poskytnuto poučení ve smyslu §118a o. s. ř., takže řízení trpí touto vadou, protože mu nebylo umožněno, aby mohl svá tvrzení prokázat. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 9. 2. 2009, postupoval Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako soudu prvního stupně je založeno na závěru, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, v jaké výši vznikla žalobcům škoda v podobě ušlého zisku z provozu ubytovací a hostinské činnosti po škodné události. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel v posouzení nároku na náhradu ušlého zisku na základě potvrzení o ubytování z 24. 2. 1992 vystavené ČSAD s.p., Hradec Králové. Odvolací soud hodnotil tento listinný důkaz v souvislosti s dalšími důkazy k tomu se vztahujícími, zejména v souvislosti s výpovědí svědků. Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že na základě tohoto důkazu nedospěl k závěru o výši zisku, jenž žalobcům ušel, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a nikoliv právních závěrů. Totéž se v podstatě týká i ušlého zisku z hostinské činnosti, když předloženým daňovým přiznáním, výslechem žalobce ani znaleckým dokazováním a ani důkazy dalšími nebylo prokázáno tvrzení žalobců o množství prodaných jídel. Dovozuje-li dovolatel, že z provedených důkazů vyplývá určité skutkové zjištění o výši nároku, a nesprávnost právního posouzení věci odvozuje od jiného - jím deklarovaného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v předcházejícím řízení, nejedná se o výhrady proti právnímu posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel tak rozhodnutí odvolacího soudu napadá nikoliv z hlediska aplikace práva, nýbrž z hlediska zjištěného skutkového stavu. Námitky proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž úvaha soudu o výši nároku na náhradu ušlého zisku ve smyslu §136 o. s. ř. není libovůlí, ale je posouzením skutkovým, kdy alespoň některé zjištěné skutečnosti umožňují soudu založit úvahu o kvantitativním vyjádřením nároku na určitém skutkovém podkladě.
Otázka důkazního břemene není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku správně vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobců prokázat základní skutkové okolnosti pro určení výše škody, a nelze mu proto vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků.
Pokud dovolatel namítá, že pro nedostatek poučení mu nebylo umožněno, aby mohl svá tvrzení prokázat, nelze přehlédnout, že po podání žaloby v r. 1993 předložil v r. 1994 listinný důkaz, jím navržené důkazy byly v řízení provedeny, a i poté, co žaloba byla opakovaně zamítnuta z důvodu, že ušlý zisk v tvrzeném rozsahu nebyl prokázán, byli po celou dobu řízení opakovaně při jednání a písemně vyzýváni k navržení důkazů potřebných k prokázání svých tvrzení a k předložení dokladů a písemností vztahujících se k výši ušlého zisku, a to i přímo údajem, jaké skutkové okolnosti je třeba prokázat, a výčtem listin, jichž je k tomu třeba.
Další námitky dovolatele, týkající se vad řízení, žádný zásadní právní význam nemají, navíc absentuje formulace otázky, pro kterou má mít rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, a ani v žádné z jeho námitek dovolací soud neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může totiž založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za předpokladu, že znamená řešení takové právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel nevymezuje žádnou hmotněprávní či procesněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl pro její zásadní význam přezkoumat, a taková otázka se z obsahu dovolání nepodává. Svými námitkami se dovolatel dožaduje přezkoumání věcné správnosti rozhodnutí.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce a) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce a) nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu