ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3143.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3143/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. Ch., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Chomutov, Kadaňská 3550, proti žalované Telefónice Czech Republic, a.s., se sídlem Praha 4 – Michle, Za Brumlovkou 266/2, IČO 60193336, o 1.518.043,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 76/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2011, č. j. 9 Co 405/2010-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 10. 9. 2009, č. j. 23 C 79/2002-79, zamítl žalobu na zaplacení 1.518.043,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody uplatněném z důvodu, že pracovníci žalované provedli bez vědomí žalobce (vlastníka domu) přepojení telefonní linky z přízemí jeho domu do 2. patra, kde si v pronajaté kanceláři nájemci zřídili telefonní ústřednu, a na základě nepovolené instalace telefonní linky byla provolána žalovaná částka, kterou je žalobce povinen žalované uhradit. Soud vyšel ze zjištění, že pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu Praha ze dne 26. 3. 2002, č. j. 28318/2001-603, byla žalobci uložena povinnost uhradit žalované dlužnou částku 1.518.043,60 Kč vyplývající ze smlouvy o poskytnutí telekomunikačních služeb, na základě tohoto rozhodnutí byla usnesením soudu ze dne 26. 2. 2003 nařízena proti žalobci exekuce k vymožení této pohledávky, usnesením ze dne 28. 11. 2006 byla exekuce odložena až do pravomocného skončení tohoto řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu, neboť jak bylo zjištěno, žalobce dosud povinnost uloženou mu shora uvedeným správním rozhodnutím nesplnil, nedošlo k jeho majetkové újmě, a pokud by žalované předmětnou částku uhradil, jedná se o plnění na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu, a nikoliv o vznik škody či bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, č. j. 9 Co 405/2010-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, mu zatím nevznikla vzhledem k tomu, že pohledávku žalované neuhradil, a i kdyby částku vymáhanou v exekuci zaplatil, není zde příčinná souvislost mezi úhradou uvedené částky a porušením smluvní povinnosti ze strany žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. V dovolání rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že pokud mu škoda zmenšením jeho majetku vznikne až poté, co žalované zaplatí vymáhané náklady na provoz telefonní stanice, bude to až v situaci, kdy bude připraven prakticky o veškerý svůj majetek, a to včetně domu, ve kterém bydlí. Teprve pak bude moci vymáhat náhradu škody, a pokud ji po letech vymůže, už si za ni nepořídí ani část majetku, o který bude v exekuci připraven. Argumentuje tím, že i podle rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 26 Cdo 2588/99) lze nepřiměřenou tvrdost zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením nebo omezením výkonu práva. Domnívá se, že v případě, kdy plněním závazku vznikne objektivně a neodvratně druhému účastníku škoda, lze plnění tohoto závazku podle §3 odst. 1 obč. zák. odepřít v rozsahu, v jakém by škoda neodvratně vznikla, a výkon takového práva, kterým bude škoda způsobena, mají soudy odepřít. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že zde není důvod, aby vyřešenou právní otázku posuzoval dovolací soud rozdílně od napadeného rozhodnutí. Žalobce neprokázal vznik škody, jeho žaloba je pouze účelovou snahou ztížit provedení exekuce. Nesouhlasí s tvrzením žalobce, že výkon práva v tomto případě vede ke vzniku škody, a podle jejího názoru nelze výkon rozhodnutí správního orgánu považovat za porušení dobrých mravů. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam.
Názor vyslovený v rozhodnutí odvolacího soudu, že žalobci nelze přiznat požadované plnění, protože neprokázal vznik škody, a dokud nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně požadovat její náhradu z titulu odpovědnosti za škodu, je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na niž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal.
Nesprávné právní posouzení a s tím související otázku zásadního právního významu odvíjí dovolatel z ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jež mělo být podle jeho názoru aplikováno v dané věci, neboť výkon práva, kterým bude způsobena škoda, lze pro rozpor s dobrými mravy odepřít. Avšak ani aplikace §3 odst. 1 obč. zák. nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právě významným, a to nejen proto, že otázka aplikace tohoto ustanovení nebyla v napadeném rozhodnutí vůbec řešena, ale zejména proto, že z hlediska uplatněného nároku na náhradu škody je právně bezvýznamná. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje soudu odepřít ochranu výkonu práva, avšak aplikací tohoto ustanovení nelze založit právo, které není. V dané věci ve vztahu mezi účastníky jde o nárok žalobce na náhradu škody a není-li tento nárok dán, nelze jej konstituovat poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. Toto ustanovení totiž neumožňuje zakládat právo tam, kde není, tj. konstituovat žalobci právo na náhradu škody, která nevznikla. Pokud pak dle názoru dovolatele měl být podle tohoto ustanovení omezen či odepřen naopak výkon práva žalované na exekuční vymožení pohledávky proti žalobci, v tomto řízení soud nemůže rozhodovat o jiných právech a jejich výkonu, než o tom, který je předmětem řízení.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V situaci, že právní závěry odvolacího soudu odpovídají ustálené judikatuře, nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů řízení nemá a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu