ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3156.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3156/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) L. V., b) O. V. a c) F. V., všech zastoupených Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 13, proti žalovanému M. P., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 484/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2011, č. j. 28 Co 300/2010, 28 Co 692/2010-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 18. 2. 2010, č. j. 6 C 484/2009-33, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, č. j. 6 C 484/2009-73, zamítl žalobu na zaplacení částky 240.000,- Kč s příslušenstvím každému ze žalobců a) a b) a částky 175.000,- Kč s příslušenstvím žalobci c), a dále ohledně zaplacení částky 82.578,78 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že syn žalobců a) a b) a bratr žalobce c) se dne 17. 11. 2007 na diskotéce v Nymburce udeřil hlavou o podlahu poté, co si ho žalovaný přehodil při tanci přes rameno, držel ho hlavou dolů, několikrát se s ním zatočil a když ho chtěl postavit na zem, neudržel ho. Poškozený utrpěl při pádu poranění hlavy, po krátkém bezvědomí odešel domů, kde byl následně nalezen bez známek života. Soud dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného podle §420 odst. 1 obč. zák. není dána pro chybějící zavinění žalovaného, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. V tomto směru vycházel ze závěrů trestního řízení vedeného proti žalovanému u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 54/2008, z nichž vyplynulo, že narušením statoakustického ústrojí poškozeného mohlo dojít k jeho pádu, ale v takových případech nejsou závažná poranění běžná. Žalovaný nemohl na základě obecné lidské zkušenosti předpokládat, že následkem jeho jednání může být smrt poškozeného, a z jeho strany nešlo ani o nějak zvláště rizikové, agresivní či hrubé počínání, které by riziko vzniku těžšího následku na zdraví poškozeného zvyšovalo. Nedbalostní zavinění žalovaného by bylo možno vztáhnout toliko k případné lehké újmě na zdraví poškozeného, kterou žalovaný předpokládat měl a mohl, avšak nikoliv ke smrti poškozeného, když tento následek předpokládat nemohl. Soud zohlednil i okolnost, že poškozený se z krátkého bezvědomí probral, na otázky na svůj zdravotní stav odpovídal, že je mu dobře, a následně sám odešel domů, aniž vyhledal lékařskou či jinou pomoc. Vzhledem k tomu, že zavinění žalovaného ve vztahu ke smrtelnému následku bylo vyloučeno, byla žaloba na jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. zamítnuta.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2011, č. j. 28 Co 300/2010, 28 Co 692/2010-98, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o neexistenci zavinění na straně žalovaného ve vztahu ke smrtelnému následku, žalovaný v době škodného jednání neměl nějaké zvláštní znalosti z oboru zdravotnictví a podle závěrů znaleckých posudků vyžádaných v trestním řízení obvyklým následkem jeho jednání mohla být maximálně lehká újma na zdraví poškozeného. Žalovaný nemohl předpokládat smrtelný následek svého jednání ani to, že shodou okolností nedojde ke zmírnění následků pádu zapojením obranných mechanismů ze strany poškozeného. Jelikož byla vyloučena presumpce zavinění, a to i ve formě nevědomé nedbalosti, není významné, zda jsou splněny další předpoklady odpovědnosti žalovaného ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák. Pokud se žalobci ve smyslu §444 odst. 3 obč. zák. domáhají odškodnění právě za takový následek a dále náhrady nákladů právního zastoupení advokátem v souvislosti s takovým nárokem, není tato škoda kryta zaviněním žalovaného, navíc ve vztahu k náhradě nákladů právního zastoupení škoda žalobcům dosud nevznikla, neboť tuto částku zatím neuhradili, což bylo potvrzeno i v rámci odvolacího řízení.
Tento rozsudek napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podávají je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřují v otázce, jaké zavinění žalovaného zakládá povinnost nahradit následnou škodu, a dále v otázce účinků fikce uznání nároku dle §114b odst. 5 o. s. ř. Dovozují, že škůdce odpovídá za škodu následnou ve stejném rozsahu jako za škodu prvotní, neboť jakákoliv prvotní škoda na zdraví může mít za následek smrt poškozeného. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že presumpce nevědomé nedbalosti žalovaného na způsobeném následku byla vyvrácena, a dovozují, že žalovaný sice nemusel předpokládat, že při případném pádu poškozeného dojde ke zranění, která budou příčinou jeho smrti, musel však předpokládat, že z důvodu několikanásobného rotačního pohybu těla poškozeného dojde k určitému narušení statoakustického ústrojí, což je běžné a má za následek ztrátu stability a možný pád, při němž podle obecných zkušeností dochází ke zhmožděninám, případně zlomeninám. Uvedené následky byly žalovanému známy, věděl, že svým jednáním může způsobit škodu, ale bez přiměřeného důvodu spoléhal na to, že ji nezpůsobí, především neučinil nic, aby škodné události zabránil, když bez řádného držení postavil poškozeného na zem. Pokud by byl poškozený náležitě lékařsky ošetřen, žalovaný by byl povinen nahradit mu škodu způsobenou na zdraví. Jelikož následkem škody způsobené na zdraví byla další škoda, a to smrt poškozeného, odpovídá za tuto žalovaný stejně, avšak s povinností nahradit ji žalobcům. Pokud by nedošlo ke škodě prvotní, nedošlo by ke škodě na straně žalobců. Vadu řízení spatřují žalobci v tom, že ačkoliv byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, soud prvního stupně nerespektoval vůli žalovaného uznat nárok žalobců a rozhodl o zamítnutí žaloby. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a uložil žalovanému povinnost nahradit poškozeným náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Presumované zavinění ve formě nevědomé nedbalosti ve vztahu k smrti poškozeného bylo provedenými důkazy vyvráceno, a to nikoliv z důvodu chybného právního posouzení nevědomé nedbalosti, která je v právní teorii i praxi charakterizována tak, že škůdce nevěděl, že svým jednáním škodu způsobit může, ačkoli to podle okolností a vzhledem ke svým osobním poměrům předvídat měl a mohl. Zavinění je subjektivní kategorie, je to psychický vztah škůdce k vlastnímu jednání a jeho následkům. Na obsah pojmu nedbalost ve smyslu §420 odst. 3 obč. zák. odvolací soud zaujal správný právní názor, v tomto směru ani dovolatelé ničeho nenamítají a obsah tohoto pojmu vymezují v podstatě shodně. Závěr odvolacího soudu (ostatně i soudu prvního stupně) o zproštění odpovědnosti žalovaného pro nedostatek jeho zavinění ve vztahu k úmrtí poškozeného (§420 odst. 3 obč. zák.) spočívá na skutkovém podkladě, tedy na závěru, co bylo či nebylo prokázáno, včetně znaleckého dokazování.
Pokud se zjištěným skutkovým stavem dovolatelé nesouhlasí a namítají, že zavinění žalovaného (ve formě nepřímého úmyslu či vědomé nedbalosti) se vztahuje i na smrt poškozeného, nezpochybňují tím právní posouzení, nýbrž skutková zjištění soudů nižších instancí, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Uplatňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Ani namítaná vada řízení (námitka, že soud nevydal rozsudek pro uznání, ačkoliv byly splněny všechny podmínky pro jeho vydání) nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vady řízení jako dovolací důvod u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (i v případě jeho obdobného užití) jsou výslovně vyloučeny ustanovením §237 odst. 3 in fine o. s. ř.
Ostatně v daném případě usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. s účinky fikce uznání nároku a s poučením podle §114b odst. 5 o. s. ř. o následcích nevyhovění výzvě nebyla žalovanému doručena. Usnesením ze dne 30. 11. 2009, č. j. 6 C 484/2009-13, soud prvního stupně vyzval žalovaného podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., aby se vyjádřil k žalobě v rámci přípravy jednání.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu