ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3221.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3221/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Vladimírou Smetanovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 20, proti žalované České pojišťovně, a.s ., IČO: 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 2/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č.j. 62 Co 424/2009-43, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č.j. 21 C 2/2007-34, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od roku 2002 do 2006 částky specifikované ve výroku I. a měsíční rentu ve výši 11.364,- Kč počínaje 1. 1. 2007, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 13. 12. 2000 při jízdě na kole sražen vozidlem pojištěným u žalované pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Ode dne 6. 3. 2002 byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod a žalovaná mu začala vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je dle §100 a násl. obč. zák. promlčen, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vyšší náhradu za ztrátu na výdělku počala žalobci běžet od první výplaty částečného invalidního důchodu v roce 2002, přičemž žaloba byla podána až dne 8. 1. 2007; uvedený nárok se totiž promlčuje jako celek a nikoli pouze jeho části.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2010, č.j. 62 Co 424/2009-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 401/2005 promlčuje jako celek a nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu. Běh dvouleté subjektivní promlčecí doby započal žalobci okamžikem doručení rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu v roce 2002.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť je přesvědčen, že uvedené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel namítl, že předmětem žaloby nebyl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako takový, ale pouze rozdíl mezi hrazenou a požadovanou náhradou za ztrátu na výdělku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl promlčen, a tento závěr dovolatel zpochybnil.
U nároků na náhradu škody na zdraví se uplatní pouze subjektivní promlčecí doba (§106 odst. 1 obč. zák.), jejíž počátek spadá do okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle ustanovení §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Jestliže se poškozený stane v důsledku škody na zdraví práce neschopným a po skončení pracovní neschopnosti pobírá invalidní důchod, může získat vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Do té doby totiž není jisté, zda a v jaké výši mu bude přiznán invalidní důchod, a tudíž ani v jakém rozsahu došlo ke ztrátě na výdělku, aby nárok na její náhradu mohl uplatnit u soudu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88).
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu. Občanský zákoník - na rozdíl od zákoníku práce - totiž nestanoví mezi nároky, které se nepromlčují, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, uveřejněný pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nerozhodné, zda žalobce uplatňuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v celém rozsahu, nebo pouze rozdíl mezi žalobcem požadovanou a dobrovolně placenou náhradou. Není totiž žádný důvod rozlišovat promlčení nároku co do jeho základu a výše.
Ze skutkových zjištění (jimiž je dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vázán, a z nichž vychází) vyplývá, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 3. 2002 byl žalobci od dne 13. 12. 2001 přiznán částečný invalidní důchod, přičemž žalobce svůj nárok u soudu uplatnil žalobou podanou dne 8. 1. 2007.
Podstatným pro posouzení otázky, zda byl nárok uplatněn před uplynutím promlčecí doby ve smyslu ustanovení §106 obč. zák., je okamžik jeho uplatnění u soudu či u jiného orgánu a nikoli u dlužníka, jak ostatně vyplývá z ustanovení §112 obč. zák., jenž stanoví, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Stavení promlčecí doby přitom nastává pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, ve vztahu k tomu nároku, případně jeho části, pro nějž se řízení vede, tedy v rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno, a k osobě, vůči níž se toto řízení vede (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 11, pod poř. č. 110, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008).
Posouzení otázky promlčení odvolacím soudem je tedy v souladu s ustálenou judikaturou. Nelze tudíž dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243 odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. února 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu