ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.351.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 351/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce ŠkoFin, s. r. o. , IČO 45805369, se sídlem Praha 5, Pekařská 6, zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 4, proti žalovanému Mgr. MUDr. R. K. , zastoupenému Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem Olomouc, Fibichova 1141/2, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 123/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. 5. 2011, č.j. 75 Co 19/2011-118, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. 5. 2011, č.j. 75 Co 19/2011-118, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.674,- Kč k rukám Mgr. Michala Nováka, advokáta se sídlem Olomouc, Fibichova 1141/2, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 10. 3. 2010 domáhal na žalovaném zaplacení 125.000,- Kč s příslušenstvím představující náhradu škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný jako soudní exekutor vydražil v rámci exekuce vedené proti povinnému J. L. – leasingovému nájemci vozidlo Škoda Fabia Combi, které bylo ve vlastnictví žalobce.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 10. 2010, č.j. 17 C 123/2010-79, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 117.000,- Kč s příslušenstvím, návrh žalobce na zaplacení 8.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce jako leasingový pronajímatel na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 26. 11. 2003 s J. L. koupil ojeté osobní motorové vozidlo Škoda Fabia Combi. Žalobce předmětnou leasingovou smlouvu z důvodu prodlení s úhradou splátek dne 24. 2. 2004 vypověděl. Soud dále zjistil, že žalovaný na základě exekučního příkazu č. 045EX 130/03-53 zajistil předmětné vozidlo, žalobce podal vylučovací žalobu, které bylo vyhověno a vozidlo z exekuce vyloučeno. Dne 25. 8. 2005 zaslal žalovaný žalobci výzvu k převzetí vozidla, žalobce však přípisem ze dne 31. 8. 2005 žalovanému sdělil, že leasingová smlouva byla dne 24. 11. 2003 řádně ukončena a vlastnické právo přešlo na J. L., poté žalovaný vycházeje ze sdělení Magistrátu města Olomouce o tom, že J. L. je provozovatelem vozidla, vozidlo opětovně dne 5. 9. 2005 sepsal ve věci vedené u něj pod sp. zn. 045EX 21/2004, uvědomění o soupisu bylo odesláno J. L., který přípisem ze dne 31. 8. 2006 oznámil žalovanému nepřípustnost dražby a uvedl, že vlastníkem předmětného vozidla je žalobce. K okamžiku udělení příklepu nebyla podána vylučovací žaloba a dne 31. 8. 2006 bylo vozidlo ve veřejné dražbě vydraženo za 40.000,- Kč vydražiteli, který se zaplacením nejvyššího podání stal vlastníkem vozidla. Po právní stránce soud prvního stupně uplatněný nárok posoudil podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku jako nárok ze vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a uzavřel, že žalovaným vznesená námitka promlčení není důvodná, když čtyřletá promlčecí doba, běžící od vydražení vozidla dne 31. 8. 2006 (§397, 387 odst. 1 obch. zák.) ke dni podání žaloby nedoběhla. Aktivní věcnou legitimaci žalobce soud dovodil ze skutečnosti, že podle rozsudků ve věci vylučovací žaloby je žalobce vlastníkem vozidla. Odpovědnost žalovaného soud posoudil podle §32 exekučního řádu s tím, že v rámci exekuce prodal vozidlo žalobce, tj. osoby odlišné od povinného. Při určení výše přiznaného nároku vyšel soud ze znaleckého posudku znalce Jaroslava Tichého, který vozidlo ke dni 21. 8. 2006 ocenil částkou 117.000,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 5. 2011, č.j. 75 Co 19/2011-118, změnil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do částky 117.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky řízení a ke státu. Odvolací soud konstatoval, že tvrzený nárok na náhradu škody vzniklé z činnosti exekutora při výkonu veřejné moci je třeba posuzovat podle §32 exekučního řádu, a protože tento předpis neupravuje otázku promlčení, je třeba takto vzniklý vztah označit za občanskoprávní bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu vzniklého z titulu náhrady škody. Zamítnutí žaloby odvolací soud odůvodnil tím, že na promlčení nároku se použije ustanovení §106 obč. zák., ze kterého vyplývá kombinace subjektivní dvouleté a objektivní tříleté subjektivní promlčecí doby. Z potvrzení o příklepu ze dne 31. 8. 2006 soud zjistil, že vydražitel Mgr. J. S. uvedeného dne zaplatil nejvyšší podání 40.000,- Kč za vydražený osobní automobil a tím se stal jeho vlastníkem. Žalobce se o vydražení vozidla dozvěděl nejpozději dne 7. 9. 2006, kdy mu došlo na adresu jeho sídla oznámení magistrátu ze dne 5. 9. 2006, obsahující jak údaj o udělení příklepu na předmětné vozidlo ve veřejné dražbě, tak i údaj o zaplacení nejvyššího podání. Z uvedeného dovodil, že objektivní tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody počala běžet dnem následujícím po zaplacení nejvyššího podání, tedy dnem 1. 9. 2006, a skončila dnem 31. 8. 2009. Pokud pak žalobce jako poškozený prokazatelně obdržel dne 7. 9. 2006 informaci o vydražení vozidla ve veřejné dražbě uskutečněné žalovaným dne 31. 8. 2006 a o zaplacení nejvyššího podání vydražitelem a výši škody si mohl objektivně sám vyčíslit, pak subjektivní promlčecí doba začala běžet dnem 8. 9. 2006 a skončila dnem 7. 9. 2008. Obě promlčecí doby tak skončily před podáním žaloby, proto odvolací soud shledal žalovaným vznesenou námitku promlčení důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku o náhradě nákladů státu) podal žalobce dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasil se závěrem, že závazkový vztah mezi žalobcem a žalovaným není upraven obchodním zákoníkem, nýbrž exekučním řádem. Namítl, že závazkový vztah mezi žalobcem a žalovaným vznikl v souvislosti s jejich podnikáním, když exekutor v rámci své podnikatelské činnosti protiprávně zabavil a následně v exekuční dražbě prodal vozidlo ve vlastnictví žalobce, které bylo předmětem jeho podnikatelské činnosti, v rámci níž vůz předal do leasingového pronájmu J. L. na základě uzavřené leasingové smlouvy. Náhrada vzniklé škody a otázka promlčení tohoto nároku by tak měla být podle dovolatele posuzována podle ustanovení obchodního zákoníku. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody je třeba posoudit podle ustanovení občanského zákoníku. Přisvědčil odvolacímu soudu i v tom, že nárok je promlčený, když žaloba byla podána po uplynutí promlčecí doby. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle dovolatele spočívá nesprávné právní posouzení věci v nesprávné aplikaci právního předpisu (občanského zákoníku namísto obchodního zákoníku) na zjištěný skutkový stav při posouzení otázky délky promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody v případě, že dojde ke ztrátě vlastnického práva k movité věci ve veřejné dražbě provedené soudním exekutorem, přičemž vlastník je osoba odlišná od povinného, jejímž předmětem podnikání je pronájem vydražené věci.
Podle §32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Podle §261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona (tj. část třetí obch. zák.) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Vznikne-li činností exekutora při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem jinému škoda, jejíž náhradu poškozený uplatní vůči exekutorovi podle §32 zákona č. 120/2001 Sb., je takto vzniklý závazkový vztah vždy vztahem občanskoprávním bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu vzniklého z titulu náhrady škody, a promlčení práva na náhradu škody se proto řídí ustanovením §106 obč. zák. Je tomu tak proto, že mezi exekutorem a žalobcem, byť jsou podnikateli a ke vzniku závazku k náhradě škody došlo při jejich podnikatelské činnosti, nebyl před vznikem odpovědnostního vztahu žádný závazkový vztah, jenž by vtiskl odpovědnostnímu vztahu povahu obchodnězávazkovou a z okolností existujících v době vzniku odpovědnostního vztahu nelze mít za zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, který je založen na uvedeném právním názoru, byl projednán občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu a uveřejněn pod č. 8/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, a neshledává proto důvodnou námitku dovolatele, že délka promlčecí doby měla být posouzena podle obchodního zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné; vady řízení uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání do výroků rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, neboť žádné z ustanovení upravujících přípustnost dovolání (§237, §238, §238a a §239 o. s. ř.) takovou přípustnost nezakládá (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání do nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13.595,- Kč (§3 odst. 1 bod 4 ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění), 300,- Kč jako náhradu hotových výdajů (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), to vše navýšeno o 20 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř, tedy celkem 16.674,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dme 31. října 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu