ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3677.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 3677/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. H. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 1, o 1.827.579,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 161/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2010, č. j. 56 Co 77/2010-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Lubomíra Málka, advokáta se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 3. 2010, č. j. 56 Co 77/2010-118, potvrdil rozsudek ze dne 15. 6. 2009, č. j. 6 C 161/2008-52, jímž Okresní soud v Opavě uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.827.579,50 Kč, ve výroku o úrocích z prodlení změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že namísto úroků z prodlení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v původním znění z částky 609.450,30 Kč od 18. 10. 2001 do zaplacení a z částky 1.218.129,20 Kč od 19. 10. 2001 do zaplacení uložil žalovanému zaplatit žalobci úroky z prodlení od 18. 8. 2006 do zaplacení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení č. 163/2005 Sb.; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že žalovaný vystupující jako zástupce společnosti IMPEKO, spol. s r.o., IČO 607 32 326 (dále též jen „IMPEKO“), pod falešným jménem, bez zmocnění touto společností, způsobil žalobci škodu tím, že společně se třetí osobou odebral jménem této společnosti pohonné hmoty v ceně odpovídající žalované částce, které následně nezaplatil. Odvolací soud dovodil, že nárok žalobce není promlčen a dále, že kupní smlouva o dodávce pohonných hmot uzavřená mezi žalobcem a společností IMPEKO je právním úkonem učiněným žalobcem v omylu vyvolaném lstí žalovaného a třetí osoby. Podle §40a ve spojení s §49a obč. zák. jde o úkony relativně neplatné, jejichž neplatnosti se však žalobce nedovolal; jde proto o platně uzavřené smlouvy. Žalovaný proto odpovídá žalobci za škodu způsobenou neuhrazením kupní ceny odebrané motorové nafty podle §421 obč. zák., neboť v příčinné souvislosti se lstivým (úmyslným) jednáním žalovaného a třetí osoby byl žalobce uveden v omyl, v jehož důsledku došlo k uzavření předmětných smluv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a namítá, že svévolnou změnou právní kvalifikace nároku žalobce (z nároku na zaplacení kupní ceny na nárok na náhradu škody) odvolací soud nepřípustně zbavil žalovaného možnosti uplatnit adekvátní procesní obranu a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Obecné soudy jsou vázány žalobou a nemohou přiznat nárok z jiného právního důvodu, než z jakého je požadován. Z toho dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Byl-li předmětem řízení nárok žalobce na úhradu kupní ceny odebraných pohonných hmot a nedošlo-li z jeho strany k návrhu na změnu žaloby, překvalifikoval soud žalobu na nárok na náhradu škody, aniž by respektoval dispoziční zásadu ovládající civilní řízení. Skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů rovněž nemá oporu v provedeném dokazování, neboť v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný uzavíral za IMPEKO rámcovou či dílčí smlouvy nebo že by pohonné hmoty fyzicky odebral. V neposlední řadě poukázal na nesprávné poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, které je podle jeho názoru přímo přípustné [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], neboť směřuje proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na uvedené námitky navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud posoudil věc zcela správně jak po skutkové, tak po právní stránce, námitky formulované dovolatelem nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným a jako takové proto není jeho dovolání přípustné a mělo by být odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je při posouzení přípustnosti dovolání vázán vymezením dovolacích důvodů v dovolání a může je zkoumat jen v rozsahu uplatněných dovolacích námitek (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Žalovaný v dovolání neformuluje otázku zásadního právního významu a jeho námitky směřují proti procesnímu postupu soudu spočívajícímu v tom, že uplatněný nárok právně kvalifikoval odlišně od toho, jak jej kvalifikoval žalobce, a to bez rozhodnutí o změně žaloby. Takový postup ovšem není podle ustálené judikatury dovolacího soudu nesprávný, neboť žalobce není povinen nárok založený na vylíčení skutkových okolností v žalobě právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, soud tím není vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 962). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, nejde-li o zásadní otázku výkladu procesního práva; o takový případ zde nejde.
Námitky dovolatele ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu (kdo uzavíral předmětné smlouvy, kdo pohonné hmoty fakticky odebral), jimiž dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce (§237 odst. 3 in fine o.s.ř.), rovněž nejsou způsobilým dovolacím důvodem v režimu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je tedy zřejmé, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně úroků z prodlení dovolatel proti právním závěrům, na nichž uvedený výrok spočívá, rovněž nezformuloval žádné námitky či věcnou argumentaci, nehledě na skutečnost, že tímto výrokem bylo jeho odvolání vyhověno (odvolací soud určil první den prodlení žalovaného později než soud prvního stupně); v tomto rozsahu proto není žalovaný k podání dovolání subjektivně legitimován, neboť nemůže mít na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu zájem. Nejvyšší soud ČR proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla podle §3 odst. 1 bod 5 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (1.827.579,50 Kč), a podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky byla sazba snížena na horní limit 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle §18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; to vše zvýšeno o částku 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % na celkových 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu