ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.397.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 397/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Pouchou, advokátem se sídlem Litoměřice, Dalimilova 1, proti žalovanému JUDr. J. Ch. , o uvedení nemovitosti do původního stavu a zajištění náhradního bydlení, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 55/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2009, č.j. 11 Co 466/2009-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost na vlastní náklad zbourat dům žalobce v obci L., postavit na stejném pozemku dům nový a v rozmezí od odstranění stavby do kolaudace nového domu zajistit žalobci na vlastní náklady žalovaného náhradní bydlení.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 22. 4. 2009, č.j. 14 C 55/2007-102, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že v jiném řízení se žalobce domáhal na společnostech Český Telecom, a. s., a Slamont Štětí, s. r. o., uvedení domu v L. do původního stavu, zpevnění podloží a opravy trhlin s tím, že k poškození domu, který je ve vlastnictví žalobce, došlo dne 31. 3. 1998 při pokládce telefonních kabelů v obci, kdy obě společnosti provedly u jeho domu výkop pro kabely a tím jej vážně poškodily. V uvedeném řízení byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení nároku. Žalovaný od prosince 2003 zastával funkci výkonného ředitele pro právní záležitosti v Českém Telecomu, který byl právním předchůdcem společnosti Telefónica O2 Czech Republic. Členem představenstva této firmy byl zvolen dne 27. 4. 2006. Soud s poukazem na ustanovení §420 odst. 1, 2 obč. zák. dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného jako zaměstnance právnické osoby, která měla způsobit škodu na nemovitosti žalobce. Dále poukázal na skutečnost, že ke dni vzniku škody žalovaný ani nebyl zaměstnancem společnosti Český Telecom, a. s.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 8. 2009, č.j. 11 Co 466/2009-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobcem tvrzená škoda na domě byla způsobena pracemi prováděnými v přímé souvislosti s podnikatelskou činností právnické osoby, u jejíž právní nástupkyně je žalovaný zaměstnán v pozici výkonného ředitele, a současně je členem statutárního orgánu (představenstva). Ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně v tom, že žalovaný není nositelem odpovědnosti za škodu, která měla vzniknout na domě ve vlastnictví žalobce v důsledku činnosti právního předchůdce nynějšího zaměstnavatele žalovaného, neboť tím, kdo by za takovou škodu mohl nést odpovědnost, je zaměstnavatel žalovaného. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného odvolací soud shledal správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání, které odůvodnil tím, že řízení je postiženo vadou, spočívající v porušení žalobcova ústavního práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, přičemž tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel též namítá, spočívá v závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Dovolatel připouští, že žalovaný v době vzniku škody nebyl zaměstnancem společnosti, která škodu způsobila, ale byl jím v době, kdy tato společnost v soudním řízení uplatnila námitku promlčení. Zdůrazňuje, že zhotovitel liniové stavby má povinnost uvést dům do původního stavu, tuto povinnost dosud nesplnil a žalovaný si toho byl vědom. Vytýká soudům obou stupňů, že se „zcela nedůvodně zabývaly námitkou promlčení, případně otázkou pasivní legitimace žalovaného“, a nezabývaly se „důkazní stránkou stran samotné černé stavby“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby vůči žalovanému, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají, a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti, a žaloba proti němu vedená nemůže být proto úspěšná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1958/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001).
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
Odpovědnost podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. za škodu způsobenou jinou osobou (škůdcem) je dána na straně právnické či fyzické osoby v těch případech, kdy škůdce je vůči ní v takovém právním vztahu, že je na místě stanovení této odpovědnosti místo škůdce, který způsobil škodu při činnosti, k níž byl použit. Půjde tu o jakoukoli takovou činnost, která spadá do působnosti právnické či fyzické osoby z hlediska věcného, místního a časového; může tedy jít o činnost zaměstnanců či členů, přičemž nerozhoduje, mají-li tito zaměstnanci (členové) postavení orgánů, respektive statutárních orgánů, osob, které vykonávaly činnost pro právnickou či fyzickou osobu mimo pracovní poměr, osob vykonávajících činnost na základě jiného smluvního vztahu, o činnost učňů apod. Jde tu o vnitřní, účelový vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, která tuto činnost vyvíjí, a nikoli o činnost, kterou by škůdce sledoval svůj osobní zájem nebo zájem třetích osob. Jen v případě, že jednání škůdce nelze považovat za činnost osoby, k níž byl použit, šlo by o vybočení z této činnosti (o tzv. exces), a v takovém případě by pak byla dána přímá odpovědnost škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1868/98).
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vychází v dané věci ze zjištění, že v roce 1998 tehdejší společnost SPT Telecom provedla výkop pro uložení telefonního vedení, čímž došlo k poškození domu žalobce, žalovaný je od roku 2003 zaměstnancem a od r. 2006 členem představenstva a výkonným ředitelem pro právní záležitosti právního nástupce společnosti SPT Telecom, tj. společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s.
Jestliže za takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že není dána odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobci, je otázka pasivní legitimace žalovaného posouzena v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Okolnost, že žalovaný byl zaměstnancem společnosti, která způsobila žalobci škodu, v době, kdy tato společnost vznesla v jiném soudním řízení námitku promlčení, a že si byl poté, co se zaměstnancem (členem statutárního orgánu) společnosti stal, vědom, že společnost nesplnila povinnost uvést dům žalobce do původního stavu, je pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou na domě žalobce bez významu.
Není-li žalovaný pasivně věcně legitimován (tj. není nositelem povinnosti k náhradě škody), není žádný důvod pro to, aby se soudy v tomto řízení zabývaly „důkazní stránkou stran samotné černé stavby“. Vůbec pak již nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, zda se v jiném řízení soudy důvodně či nedůvodně zabývaly námitkou promlčení (v nyní projednávané věci otázka promlčení řešena nebyla).
Námitka dovolatele, že spor u Okresního soudu v Litoměřicích neřešil soudce podle rozvrhu práce k projednání věci příslušný, čímž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, představuje uplatnění námitky vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k níž podle výslovného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přihlížet nelze, a která přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť nejde o řešení procesní otázky, která by měla zásadní právní význam.
Jelikož se v daném případě nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání žalobce pro nepřípustnost podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu svých nákladů a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu