ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4028.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4028/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované obci Grygov , se sídlem úřadu v Grygově, Šrámkova 19, IČO 298875, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o 341.719,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 327/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. února 2010, č. j. 12 Co 230/2009-500, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Zdeňka Šťastného, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 341.719,40 Kč s 26% úrokem z prodlení od 15. 10. 1998 do zaplacení z titulu náhrady škody, kterou mu měla žalovaná obec způsobit přehrazením komunikace vedoucí k místu jeho podnikání a tím i znemožněním podnikatelské činnosti. Požadovanou částku tvoří náklady na odstranění železobetonových prefabrikátů ve výši 869,40 Kč a ušlý zisk ve výši 340.850,- Kč.
Rozsudkem ze dne 18. 2. 2010, č. j. 12 Co 230/2009-500, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 18. 12. 2008, č. j. 16 C 327/98-416, jímž Okresní soud v Olomouci žalobu v plném rozsahu zamítl, odvolací soud dále změnil napadený rozsudek ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě stavebního povolení byla zhotovena stavba označená jako „Příjezdová komunikace v Grygově“, která však nebyla s ohledem na rozhodnutí Ministerstva dopravy o zrušení rozhodnutí o dočasném užívání stavby zkolaudována. Dne 21. 4. 1998 žalovaná zablokovala tuto komunikaci, která byla zároveň jedinou příjezdovou cestou k nemovitosti, v níž měl žalobce svou provozovnu využívanou k výrobě betonových prvků. V důsledku toho nemohla na pozemek žalobce vjíždět nákladní auta a žalobce musel odmítnout několik zakázek, které nebyl z tohoto důvodu schopen realizovat. Přestože v tak velkém rozsahu nikdy nepodnikal, byl podle znaleckého posudku schopen částečně z vlastních prostředků poptávané betonové zboží vyrobit. Soudy však zjistily, že v předmětné době měl žalobce přerušeno podnikání, takže nebyl oprávněn takovou činnost vykonávat, a nemohl očekávat dosažení zisku; ostatně věděl o problémech s kolaudací stavby i o tom, že ji nemůže používat jako příjezd k provozovně. Žalovaná přehrazením přístupové komunikace neporušila právní povinnost a rovněž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a tvrzeným porušením právní povinnosti, stejně jako vznik a výše způsobené škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a namítá, že v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná přehradila komunikaci, která – ač nezkolaudovaná – sloužila běžně potřebám občanů obce i žalované, čímž znemožnila žalobci přístup k jeho obydlí jinak než pěšky. Jednání obce bylo protiprávní a nedovolené v tom, že panely umístila pouze před vjezd k jeho nemovitosti. Ačkoli se jednalo o stavbu nezkolaudovanou, měl stavebník zajistit uživatelům nemovitostí přístup k jejich nemovitostem (v tom spočívá porušení tzv. generální prevence podle §415 obč. zák.). Bylo rovněž prokázáno, že až do zatarasení komunikace byla provozovna žalobce přístupná bez omezení; žalobce proto mohl důvodně očekávat, že jeho provozovna bude nadále volně přístupná pro nákladní vozidla. Přerušení živnosti nepovažuje dovolatel za překážku přijímání objednávek ze strany třetích osob; šlo by v krajním případě pouze o správní delikt. V částce 869,40 Kč je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, ačkoli vynaložení uvedené částky žalobcem na odstranění zátarasu je zcela nezpochybnitelné. Vzhledem k tomu, že se žalobci podařilo prokázat všechny předpoklady pro přiznání nároku na náhradu škody, navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že jestliže přehradila komunikaci, jejíž užívání nebylo dovoleno, a žalobce (jako nepodnikající fyzická osoba) nemohl uvedenou komunikaci užívat k podnikatelským účelů, nelze poskytnout uvedenému protiprávnímu jednání soudní ochranu. Podle §24 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., nadto může být provoz na místních komunikacích i úplně omezen a nikdo nemá právo na náhradu případných ztrát. Vzhledem k tomu, že dovolatel neprokázal jak vznik škody, tak příčinnou souvislost mezi ní a protiprávním jednáním žalované, nelze považovat jeho dovolání za důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobce napadá dovoláním mimo jiné část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž mu nebylo vyhověno ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady na odstranění přehrazení komunikace ve výši 869,40 Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti části výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatném peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Ve zbývajícím rozsahu napadá žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zrušil usnesením ze dne 28. 2. 2002, č. j. 12 Co 241/2000-138, mezitímní rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1999, č. j. 16 C 327/98-65, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, poté usnesením ze dne 31. 5. 2007, č. j. 12 Co 1129/2006-309, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2006, č. j. 16 C 327/98-288, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a konečně usnesením ze dne 16. 6. 2008, č. j. 12 Co 234/2008-355, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2007, č. j. 16 C 327/98-334, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, přičemž poslední dvě rozhodnutí byla shodně zamítavá a v prvním případě byl rozsudek zrušen pro nedostatečná skutková zjištění, aniž byl vysloven závazný právní názor v otázce právní), není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ani b) o.s.ř., dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu (významné nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale i pro rozhodování soudů ve věcech obdobných).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, přitom předestírá vlastní skutkové závěry především k otázce vzniku škody a jednání žalované; na nich pak buduje své právní posouzení věci ohledně odpovědnosti žalované za škodu. Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozuje odlišný právní názor na věc, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Kromě toho rozhodnutí odvolacího soudu při posouzení tohoto konkrétního případu respektuje ustálenou judikaturu k otázce podmínek vzniku nároku na náhradu ušlého zisku, srov. zejména stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2310 a v obdobných případech i rozsudek ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, publikovaný v Souboru pod C 2564, či konečně rozsudky ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1584/2003, publikované tamtéž pod C 979 a C 2777.
Zásadní právní význam nelze rozhodnutí odvolacího soudu přisuzovat ani k dovolatelem formulované otázce porušení prevenční povinnosti přehrazením příjezdové cesty ze strany žalované (§415 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá zároveň na závěru, že žalobci jednáním žalované škoda nevznikla, neboť neměl vytvořeny předpoklady k dosažení zisku, je řešení této otázky pro rozhodnutí o dovolání bez významu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to za podání vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem z částky napadené dovoláním, tj. 20.000,- Kč, krácená o polovinu (§3 odst. 1, §15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), po krácení 10.000,- Kč. Žalované kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., stejně jako částka 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % na celkových 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu