ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4126.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4126/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyň a) J. Č. , a b) K. Č. , zastoupených JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Národní 23, proti žalované JUDr. I. G., advokátce, zastoupené JUDr. Marií Kalistovou, advokátkou, se sídlem Praha 10, Doubravčická 33, za účasti České pojišťovny, a. s., IČO 452 72 956, se sídlem Praha 1, Spálená 16, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení 1.030.421,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 6/2000, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2010, č.j. 39 Co 544/2009-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč k rukám JUDr. Marie Kalistové, advokátky, se sídlem Praha 10, Doubravčická 33, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly na žalované advokátce náhrady škody ve výši 1.030.421,50 Kč, která měla být způsobena jejich právnímu předchůdci K. Č. pochybeními žalované jako jeho právní zástupkyně při uplatňování jeho nároku na vydání nemovitostí v katastrálním území Libeň (dále jen „nemovitosti“). Uplatněná částka se skládá z náhrady za nevydanou nemovitost (1.000.000,- Kč) a z náhrady nákladů neúspěšného řízení o vydání nemovitosti (30.421,50 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č.j. 16 C 6/2000-272, uložil žalované zaplatit žalobkyním 30.421,50 Kč, co do částky 1.000.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodoval poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek v dané věci ze dne 3. 1. 2007, č.j. 16 C 6/2000-198, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, č.j. 39 Co 198/2007-228 (tomu předcházel mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 2. 2005, č.j. 16 C 6/2000-134, zrušený usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 3. 2006, č.j. 39 Co 431/2005-172), zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, č.j. 25 Cdo 2302/2008-252, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná jako zmocněnec právního předchůdce žalobkyň uplatňovala jeho nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění do 9. 6. 1992 (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), proti povinným osobám, které dne 25. 4. 1991 a poté opětovně dne 17. 9. 1991 vyzvala k vydání nemovitostí, avšak ony jejím výzvám nevyhověly. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 6. 1997, č.j. 12 C 130/92-186 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 1998, č.j. 35 Co 434/97-210), žalobu o vydání nemovitostí zamítl, neboť povinné osoby nebyly k vydání nemovitostí řádně vyzvány podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (nebylo prokázáno doručení první výzvy povinným osobám, druhá výzva neměla základní náležitosti) a nárok oprávněné osoby následně zanikl prekluzí. Přestože žalovaná nenavrhla podle §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění do 31. 12. 2000) připuštění dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 1998, č.j. 35 Co 434/97-210, dovolání podala a toto dovolání bylo dovolacím soudem jako nepřípustné odmítnuto. Pochybení žalované soud shledal v nezaslání řádné výzvy k vydání nemovitostí povinným osobám a též v nepodání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání v pravomocně skončeném řízení o vydání nemovitostí, toto pochybení však shledal bezvýznamným pro již dříve prekludovaný nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za skutečnou škodu spočívající v uhrazených nákladech neúspěšného řízení o vydání nemovitostí v celkové výši 30.421,50 Kč s tím, že objektivní i subjektivní promlčecí doba počala běžet dnem právní moci zamítavého rozsudku v restitučním řízení, jímž byla náhrada nákladů uložena (tj. 17. 2. 1998). Nárok žalobkyň na náhradu ušlého zisku ve výši 1.000.000,- Kč shledal promlčeným, neboť škoda spočívající v zániku restitučního nároku vznikla marným uplynutím prekluzivní lhůty podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Na základě žádosti právního předchůdce žalobkyň byla ministerstvem vyplacena finanční náhrada za nevydané nemovitosti ve výši 266.313,- Kč. Jelikož restituční nárok právního předchůdce žalobkyň zanikl v důsledku prekluze ke dni 2. 10. 1991, uplynula objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody podle ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. dne 2. 10. 1994.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, č.j. 39 Co 544/2009-314, změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem, jinak jej v napadených výrocích potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shledal, že soud prvního stupně opatřil dostatek podkladů pro své rozhodování, učinil z nich odpovídající skutková zjištění a věc správně posoudil po stránce právní, přičemž respektoval právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho zrušovacím rozsudku, že vyplacení finanční náhrady za nevydané nemovitosti nevylučuje vzhledem k možnému rozdílu mezi finanční náhradou a hodnotou nemovitostí opodstatněnost nároku na náhradu škody. Připomněl, že nepodařilo-li se prokázat existenci řádné výzvy k vydání nemovitostí, zanikl restituční nárok právního předchůdce žalobkyň prekluzí ke dni 2. 10. 1991; od tohoto okamžiku začala běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody. K tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud konstatoval, že odepření výkonu práva vznést námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy připouští soudní praxe jen zcela výjimečně, zejména jedná-li se o projev zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by nepřiznání nároku v důsledku promlčení bylo nepřiměřeně tvrdým postihem, a uzavřel, že v projednávané věci nejsou dány důvody pro výjimečné odepření možnosti uplatnit námitku promlčení v důsledku aplikace §3 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do dovolacího důvodu výslovně odkazují na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvádějí, že pochybení žalované v řízení o vydání nemovitostí je třeba spatřovat především v tom, že v souladu s tehdejším zněním občanského soudního řádu nevyužila možnosti navrhnout v odvolacím řízení vyslovení přípustnosti dovolání, čímž zmařila možnost přezkoumání věci v dovolacím řízení. Vyjadřují přesvědčení, že dopis žalované ze dne 17. 9. 1991 doručený povinným osobám splňoval náležitosti řádné výzvy podle zákona č. 87/1991 Sb. Závěr soudu v řízení o vydání nemovitostí, že k zániku restitučního nároku právního předchůdce žalobkyň došlo v důsledku prekluze, tedy nepovažují za správný, jakkoli jsou si vědomy jeho nezvratitelnosti. Domnívají se, že kdyby bylo řízení o vydání nemovitostí podrobeno dovolacímu přezkumu, resp. kdyby se Nejvyšší soud zabýval relevantností a náležitostmi předmětné výzvy k vydání nemovitostí, dospěl by rovněž k závěru, že k zániku restitučního nároku marným uplynutím prekluzivní lhůty v posuzovaném případě nedošlo; na podporu svých tvrzení v dovolání poukazují na některá rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Mají za to, že škodní událostí v dané věci není okamžik marného uplynutí prekluzivní lhůty, nýbrž okamžik právní moci rozhodnutí v řízení o vydání nemovitostí, neboť škoda jim vznikla až v okamžiku, kdy žalovaná svým jednáním zhatila možnost dosažení nápravy cestou mimořádných opravných prostředků. Dovolatelky rovněž dovozují rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy, neboť v přístupu žalované, která na svou obranu uváděla, že úspěch právního předchůdce žalobkyň v předchozím sporu o vydání nemovitostí nebylo možno jednoznačně dovozovat, a i kdyby návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podala, vzhledem k zamítnutí žaloby pro neprokázání řádné výzvy bylo by dovolání navržené pro takovou skutkovou otázku odmítnuto jako nepřípustné, spatřují „pokleslou, vlastním prospěchem motivovanou zradu zájmu vlastního klienta“. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalované není dovolání přípustné, neboť dovolatelky nevymezily žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním názoru o počátku běhu promlčecí doby, jenž je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i se závěry Ústavního soudu, a ani námitka rozporu s dobrými mravy přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Na vyjádření žalované reagovaly žalobkyně podáním, v němž uvedly, že v řízení o náhradu škody způsobené tím, že žalovaná řádně neuplatnila jejich právo na projednání věci v dovolacím řízení, lze jako předběžnou otázku řešit otázku výkladu zákona, a to ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., konkrétně otázku, zda je prekluze ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. spojována jen s opožděním samotné výzvy splňující obecné požadavky na právní úkony, nehledě na naplnění požadavků dle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jíž přikládají zásadní význam po stránce právní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovolací důvody lze měnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§242 odst. 4 o. s. ř.), nebylo možno přihlížet k dalším námitkám žalobkyň v jejich doplňujícím podání, pokud přesahují dovolací námitky ve včas podaném dovolání.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné, směřuje-li proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku v této věci proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. však není dána tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20/1998 pod č. 147). V daném případě předpoklady dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. splněny nejsou. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, není dovolání přípustné a totéž samozřejmě platí i v případě, že dovolatel nebrojí proti řešení otázky právní, nýbrž skutkové.
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně spočívá na závěru, že nárok uplatněný proti žalované na náhradu škody, spočívající ve ztrátě majetkového přínosu (restitučního nároku na vydání věci, jenž zanikl prekluzí), je promlčen v objektivní promlčecí době podle §106 odst. 1 obč. zák. Proti právním závěrům v tomto směru, jež jsou plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 721/2005 či Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 899/07), dovolatelky nevznášejí námitky, nýbrž - zcela v rozporu s jejich vlastními žalobními tvrzeními v celém průběhu řízení - uvádějí, že žalovaná při podání výzvy povinným osobám nepochybila, nýbrž jejím jediným pochybením je, že v restitučním řízení neučinila návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání. Jsou totiž přesvědčeny, že v řízení, jež by následovalo po zrušení rozhodnutí o zamítnutí žaloby na vydání nemovitostí, by bylo přehodnoceno pravomocné rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť podle jejich názoru obsah dopisu žalované ze dne 17. 9. 1991 splňuje náležitosti řádné výzvy ve smyslu §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Nehledě k tomu, že závěry soudu o prekluzi restitučního nároku z důvodu nepodání řádné a včasné výzvy povinným osobám plně odpovídají tehdejší soudní praxi a nejsou v protikladu ani s rozhodnutími z té doby, na něž dovolatelky poukazují, je třeba zdůraznit, že u právního úkonu (jakým výzva je) učiněného v písemné formě je právně významný psaný text a jeho obsah nelze ani výkladem podle §35 obč. zák. doplňovat či nahrazovat. Podstatné navíc je, že zjištění obsahu právního úkonu je otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 46/2002, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3068/2008), která nezakládá a ani tehdy nezakládala přípustnost dovolání z důvodu zásadního významu rozhodnutí po právní stránce podle §239 odst. l, 2 o. s. ř. ve znění tehdy účinném.
Za této situace a vzhledem k tomu, že dopis žalované povinným osobám ze 17. 9. 1991 – kromě jiných nedostatků – neobsahuje právní důvod vydání a zejména ani označení, jaká nemovitost by měla být vydána, je zřejmé, že opomenutí žalované navrhnout připuštění dovolání v předchozím restitučním řízení nebylo tou skutečností, jež by byla ve vztahu příčiny ke ztrátě restitučního nároku na vydání věci jakožto následku, a obstojí i závěr soudu prvního stupně, z něhož v podstatě vycházel i odvolací soud, že toto pochybení žalované je bez významu z hlediska prekluze nároku na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.
Vzhledem k tomu, že odlišný právní názor na počátek běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody odvíjejí dovolatelky nikoliv z argumentů právních, nýbrž od jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení zjištěn a na jehož základě soudy obou stupňů ve věci rozhodly, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z hlediska otázky promlčení přípustné.
V dovolání uplatněný argument, že vznesení námitky promlčení v daném případě odporuje dobrým mravům, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž nezakládá. Odepření výkonu práva uplatnit námitku promlčení je možné pouze ve zcela výjimečných případech, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo projevem zneužití práva (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003, popř. ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007 nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). Jestliže by výkon práva namítat promlčení byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Odvolací soud posoudil námitku rozporu námitky promlčení v souladu s ustálenou judikaturou.
Je-li rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadán i ve výroku o náhradě nákladů řízení, který má povahu usnesení, přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobkyň podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyním, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10.300,- Kč (§3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §10 odst. 3 a §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. listopadu 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu