ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4552.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4552/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce R. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem, se sídlem Brno, Jeřábkova 5, proti žalované Nemocnici Milosrdných bratří, příspěvkové organizaci, IČO 485 12 478, se sídlem Brno, Polní 553/3, zastoupené JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem Brno, Jugoslávská 64, o zaplacení 286.570,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 5/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2010, č.j. 44 Co 363/2009-103, ve spojení s usnesením ze dne 30. srpna 2010, č. j. 44 Co 363/2009-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Janči, advokáta, se sídlem Brno, Jeřábkova 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů spojených se znaleckým posouzením v celkové výši 286.570,- Kč. K poškození zdraví žalobce došlo v souvislosti s pochybením lékaře, zaměstnance žalované, který při ošetření žalobce postupoval non lege artis.
Městský soud v Brně rozsudkem pro uznání ze dne 29. 7. 2009, č. j. 38 C 5/2009-66, ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. 6. 2010, č.j. 38 C 5/2009-119, uložil žalované zaplatit žalobci 286.570,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v této věci nejprve vydal platební rozkaz ze dne 25. 5. 2009, č.j. 38 C 5/2009-56 (žalované byl spolu se žalobou doručen do vlastních rukou 29. 5. 2009), v němž žalované pro případ podání odporu podle ustanovení §114b občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu vyjádřila k žalobě, a poučil ji, že pokud se bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě požadovaným způsobem nevyjádří, nebo soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí ve vyjádření brání, bude mít soud za to, že žalobní nárok uznává. Jelikož v zákonem stanovené lhůtě podaný odpor žalované ze dne 4. 6. 2009 neobsahoval vyjádření ve věci samé, ani ve stanovené třicetidenní lhůtě nebylo soudu doručeno náležité vyjádření, rozhodl soud podle §153a o. s. ř.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 4. 2010, č. j. 44 Co 363/2009-103, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 8. 2010, č. j. 44 Co 363/2009-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že podmínky vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. byly splněny. K námitkám uplatněným v odvolání s odkazem na odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že v posuzovaném případě byly splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu, jehož součástí lze učinit výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. (dále jen „výzva“) bez nutnosti zkoumání, zda její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, přičemž skutečnost, že výzva nebyla vydána ve formě samostatného usnesení, nemá za následek její neúčinnost. Konstatoval, že podáním odporu dochází pouze ke zrušení platebního rozkazu, účinky výzvy zůstávají zachovány, žalovaná byla řádně poučena o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě, stejně jako o tom, jak má postupovat, brání-li řádnému podání vyjádření vážná překážka; třicetidenní lhůta přitom odpovídá zákonu a odvolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda se jedná o lhůtu dostatečnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání odůvodňuje procesními pochybeními soudu prvního stupně, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávným právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v posouzení otázky začlenění výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř. do platebního rozkazu „z hlediska interpretačního pravidla, podle něhož je soudům jako subjektům veřejného práva zakázáno vše, co jim není výslovně zákonem dovoleno“ . Dovolatelka se domnívá, že neformálně, tedy podle obsahu, nikoli jen podle označení, lze vykládat pouze úkony účastníků. V daném případě proto výzva označená jako výrok II. platebního rozkazu měla formu platebního rozkazu, byla tedy vydána v rozporu se zákonem, jež pro výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje formu usnesení, a byla tedy nicotná; navíc byla-li výzva součástí platebního rozkazu, muselo v důsledku podaného odporu dojít k jejímu zrušení, neboť z dikce ustanovení §174 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že odporem se napadený platební rozkaz ruší v celém rozsahu. Naopak pokud se žalovaná v rámci odporu zmínila o „složitosti případu“, jednalo se z její strany o sdělení vážného důvodu ve smyslu ustanovení §114b odst. 4 (správně odst. 5) o. s. ř., neboť soud byl povinen vyložit její úkon podle obsahu, nikoli toliko podle označení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle žalobce nejsou v dané věci splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., a proto by dovolání mělo být jako nepřípustné odmítnuto. Ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, s nímž se ztotožňuje, a připomíná, že stávající rozhodovací praxe soudů připouští, aby výzva dle §114b odst. 1 o. s. ř. byla součástí platebního rozkazu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl, a v případě, že jej shledá přípustným, zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací námitka, že výzva podle §114b o. s. ř. nesplňuje zákonem požadovanou formu, je-li obsažena v platebním rozkazu, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu shora uvedeného, neboť judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě sjednocena v názoru, že usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003 sp. zn. 32 Odo 616/2003, publikovaný pod č. 56/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud odůvodnil toto rozhodnutí mimo jiné tím, že pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalovanému povinnost podat vyjádření podle ustanovení §114b o. s. ř., pak forma rozhodnutí nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, bez ohledu na formální označení. Jak dále vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, může být výzva podle §114b odst. 1 o. s. ř. pojata do výroku rozhodnutí označeného jako platební rozkaz za předpokladu, že je vydána podmíněně, pro případ, že žalovaný podá proti platebnímu rozkazu odpor, a pokud jinak odpovídá znění §114b o. s. ř. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že úkon soudu, jímž vyzývá podle §114b odst. 1 o. s. ř. žalovaného, nepochybně nepředstavuje meritorní usnesení, proto může být vydáno, aniž by obsahovalo odůvodnění. Praxi obecných soudů, dle níž usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu, shledal Ústavní soud ústavně souladnou (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1446/10 ze dne 9. 9. 2010, III. ÚS 376/04 ze dne 31. 3. 2005, nebo sp. zn. II. ÚS 27/03 ze dne 20. 10. 2004).
Dovolací soud nevidí důvod se od uvedených závěrů judikatury odklánět. Argumentaci dovolatele poukazující na ústavní zásadu, že státním orgánům je zakázáno vše, co jim není zákonem výslovně dovoleno, považuje dovolací soud v daných souvislostech za snahu žalované dodatečně napravit vlastní nedbalost při ochraně svých zájmů a upřednostnění zbytečného formalismu před racionálním výkladem respektujícím účel procesněprávní úpravy.
K námitce nicotnosti výzvy dle §114b odst. 2 o. s. ř. zahrnuté do platebního rozkazu lze poukázat na to, že nicotný je akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, tedy orgánem, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout. Jinak se uplatňuje presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci, tj. dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005). Vydání výzvy dle §114b odst. 2 o. s. ř. nepochybně spadá do pravomoci soudu, výzva tedy není nicotná a působí zákonem sledované právní účinky, i kdyby případně trpěla formálními nedostatky.
Je-li výzva podle §114b o. s. ř. začleněná do platebního rozkazu vydána podmíněně, toliko pro případ, že žalovaný podá odpor, nemůže z podstaty věci podání odporu mít za následek zrušení výzvy, jak se dovolatelka domnívá, neboť, jak vyplývá ze shora uvedeného, výzva obsažená v platebním rozkazu si zachovává povahu samostatného nemeritorního usnesení.
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen (srov. §114b odst. 5 o. s. ř). Soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí být kratší než 30 dnů, žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (například u držitele poštovní licence). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu uvedla pouze, že odpor „pro složitost příslušné problematiky“ doplní o „podrobné písemné odůvodnění dodatečně“ (aniž by později bylo jakékoliv další vyjádření soudu dodáno). Toto její oznámení nelze bez dalšího považovat za sdělení vážného důvodu, jenž by jí bránil ve vyjádření ve stanovené třicetidenní lhůtě ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Nevýznamný je přitom fakt, že oznámení o složitosti případu spolu s příslibem pozdějšího vyjádření, učinila v rámci odporu, podstatné je, že neuvedla vážný důvod, jenž by jí bránil ve vyjádření.
Jelikož závěry odvolacího soudu odpovídají zákonným ustanovením i citovaným judikatorním závěrům, nejsou v dané věci splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.360,- Kč včetně 20 % DPH (§3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §10 odst. 3 a §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu