ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.48.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 48/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně KT MOTORSPORT spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Helfertova 44, IČO: 60719729, zastoupené JUDr. Zdeňkem Daňhelem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 943/9, proti žalované České kanceláři pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO: 70099618, zastoupené JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o 509.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 150/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 28 Co 293/2009-284, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 28 Co 293/2009-284, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 347.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá , jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 30 C 150/2002-245, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 347.000,- Kč s 21 % úrokem od 16. 7. 1996 do zaplacení, žalobu co do částky 291.000,- Kč s 21 % úrokem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za poškození vozu při dopravní nehodě, uplatněném proti pojistiteli osoby odpovědné za škodu. Soud vyšel ze zjištění, že dne 19. 3. 1995 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil řidič vozu Lancia pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u České pojišťovny, a. s., která 22. 8. 1995 vyplatila žalobkyni za zničený vůz 296.000,- Kč a další plnění vyplatit odmítla. Znalci ohodnotili obecnou cenu vozidla žalobkyně před nehodou na částku 759.000,- Kč, žalobkyně prodala vrak vozu za 116.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaná, která je podle §29 odst. 1 zákona č. 168/99 Sb. právním nástupcem České pojišťovny, a. s., je ve věci pasivně legitimována a žalobkyně má přímý nárok na plnění vůči žalované podle §9 vyhlášky č. 492/1991 Sb. Námitku promlčení neshledal soud důvodnou. Vzhledem k tomu, že výlučným viníkem nehody byl řidič Lancie, soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku odpovídající rozdílu mezi cenou vozu před nehodou a prodejní cenou zbytků po nehodě, po odečtení plnění již poskytnutého žalovanou.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2009, č. j. 28 Co 293/2009-284, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 347.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, dospěl však k odlišnému závěru o pasivní legitimace žalované. K dopravní nehodě došlo před 1. 1. 2000, proto s ohledem na ust. §27 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. postupoval podle vyhlášky č. 492/1991 Sb. (dále jen „vyhláška“) v jejímž §9 odst. 2 není zakotveno samostatné právo poškozeného proti pojišťovně na vyplacení toho, co je pojišťovna povinna nahradit za pojištěného. Přímé právo poškozeného proti pojistiteli vyhláška stanoví pouze v případech podle §3 odst. 8, §8 odst. 2, a podle §9 odst. 1 vyhlášky má poškozený přímé právo proti pojistiteli škůdce také v případě, že na základě pravomocného soudního rozhodnutí, jímž byla škůdci uložena povinnost nahradit škodu, pojistitel neplnil a plnit písemně odmítl. O tyto případy se však nejedná, proto není žalovaná ve sporu pasivně legitimována.
Proti měnícímu výroku a výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rekapituluje průběh řízení, cituje z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu a z právních předpisů. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu i Nejvyššího soudu, vysloveným např. v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, že přímý nárok na plnění proti pojišťovně podle §9 odst. 2 vyhlášky vzniká poškozenému až tehdy, kdy pojišťovna odmítne plnit za pojištěnce přesto, že bylo o náhradě škody rozhodnuto vykonatelným soudním rozhodnutím, nebo přesto, že s poškozeným uzavřela dohodu o náhradě škody. Namítá, že tento názor nemá oporu ve vyhlášce a je v rozporu s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu, z nichž cituje, i se smyslem a účelem zákonného pojištění odpovědnosti za škodu, navíc by mohlo dojít k promlčení nároku, neboť rozhodující skutečností pro určení počátku běhu promlčecí doby je pojistná událost. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 347.000,- Kč s příslušenstvím, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla upravovala v době nehody vozidla žalobkyně vyhláška č. 492/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen „vyhláška“), podle níž má pojištěný právo, aby pojišťovna za něho nahradila poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody, která mu byla způsobena provozem motorového vozidla pojištěného, pokud pojištěný za tuto škodu odpovídá.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že podle této právní úpravy poškozený zásadně nemá právo na plnění proti pojistiteli osoby odpovědné za škodu a že výjimky z této zásady jsou stanoveny v ustanoveních §3 odst. 4, §8 a §9 odst. 2 vyhlášky (srov. §7 odst. 1). Samostatný přímý nárok poškozeného vůči pojišťovně na výplatu plnění ze zákonného pojištění však ust. §9 odst. 2 vyhlášky (ve znění tehdy účinném) nezakládá.
Podle §9 odst. 2 dnem, kdy pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu nebo její část, může poškozený uplatnit své nároky i proti pojišťovně u příslušného soudu.
Ust. §9 odst. 2 vyhlášky navazuje na odstavec 1, v němž je stanovena doba splatnosti plnění pojistitele v závislosti na skončení šetření (tj. na dohodě pojišťovny s poškozeným) nebo na obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody, a pro případ, že po skončení šetření nebo po obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu v rozsahu, v jakém za ni pojištěný škůdce odpovídá, dává poškozenému oprávnění uplatnit u soudu vedle nároku na náhradu škody proti škůdci i nárok proti jeho pojistiteli, aby za svého pojištěného nahradil poškozenému škodu, nezakládá však poškozenému právo namísto nároku na náhradu škody proti škůdci uplatnit nárok na plnění přímo proti jeho pojistiteli. Jak je výslovně uvedeno např. v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1520/2001, ust. §9 odst. 2 vyhlášky nezakládá samostatné právo poškozeného na pojistné plnění, ale dává poškozenému možnost uplatnit u soudu nejen nárok vůči škůdci na náhradu škody, o jejíž výši nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí, ale zároveň i nárok vůči jeho pojišťovně.
Právní názor odvolacího soudu při aplikaci §9 odst. 2 vyhlášky je správný a je plně v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 499/2002, a ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, uveřejněný pod číslem 51/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud dovolatelka dovozuje, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1520/2001 vyplývá, že přímý nárok poškozeného proti pojišťovně podle §9 odst. 2 vyhlášky existuje i bez splnění podmínky předchozího pravomocného rozhodnutí soudu ukládajícího škůdci povinnost nahradit škodu nebo bez předchozí dohody poškozeného s pojišťovnou, je třeba poznamenat, že toto rozhodnutí o samostatném přímém nároku poškozeného proti pojistiteli nemluví, v této věci byla podána žaloba proti škůdci a zároveň proti jeho pojistiteli. V závěru tohoto rozhodnutí je jasně řečeno, že pokud škůdce za škodu neodpovídá, není ani žalovaná pojišťovna povinna za něj plnit. V rozhodnutí nebylo řešeno, zda lze žalovat přímo (a pouze) pojišťovnu a pro bližší řešení této problematiky je uveden odkaz na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 499/2002, které řeší případ, kdy proti škůdci bylo již pravomocně rozhodnuto a poté byl samostatně žalován jeho pojistitel.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacích důvodů správný, dovolací soud proto dovolání v rozsahu, jímž byl rozsudek odvolacího soudu napaden v měnícím výroku ve věci samé, zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem, o. s. ř.).
Dovolatelka napadla dovoláním rovněž výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky řízení a výrok, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení státu. Dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle §236 ost. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení a žádné z ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti nemeritorním usnesením (§238, §238a a §239 o. s. ř.) neuvádí ve svém výčtu usnesení o náhradě nákladů řízení. Dovolání proti němu tak není přípustné.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu, v němž dovolání není přípustné, podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu