ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4944.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4944/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. J. S. , zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému Zemědělskému obchodnímu družstvu se sídlem v Černotíně , se sídlem v Černotíně 160, IČO 14616840, zastoupenému JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Kratochvílova 43, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Českou pojišťovnou a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 127/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2007, č. j. 56 Co 129/2007-775, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 35.552,02 CAD a 499,67 CAD měsíčně od 21. 4. 2005 změněn, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 144.846,- Kč k rukám JUDr. Ing. Petra Tomaštíka, advokáta se sídlem Praha 3, Jeseniova 245/1, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku v souvislosti s poškozením zdraví při dopravní nehodě dne 19. 6. 1995, kterou zavinil zaměstnanec žalovaného.
Rozsudkem ze dne 30. 1. 2006, č. j. 7 C 127/97-635, (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 31. 5. 2006, č. j. 7 C 127/97-672) Okresní soud v Přerově uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 132.416,14 CAD s 2% úrokem z prodlení od 21. 4. 2005 do zaplacení, na úrocích z prodlení za dobu od 20. 6. 1995 do 20. 4. 2005 částku 67.228,- CAD a na ztrátě na výdělku částku 499,67 CAD měsíčně od 21. 4. 2005 vždy do 25. dne v měsíci. Zamítl žalobu v rozsahu 17% úroku z prodlení z částky 132.416,14 CAD od 21. 4. 2005 do zaplacení, částky 591.054,86 CAD s 19% úrokem z prodlení od 21. 4. 2005 do zaplacení a částky 5.900,33 CAD měsíčně od 21. 4. 2005 a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Vzal za prokázané, že žalobce utrpěl při nehodě dne 19. 6. 1995 zranění, v jejichž důsledku poklesla jeho pracovní schopnost v obdobích od 19. 6. 1995 do 30. 1. 1997, od 30. 6. 1998 do 5. 4. 1999 a od 7. 5. 2003 do 6. 5. 2004 tak, že splňoval podmínky úplné invalidity a dále v obdobích od 1. 2. 1997 do 29. 6. 1998, od 6. 4. 1999 do 6. 5. 2003 a dále pak od 7. 5. 2004 dosud tak, že splňuje podmínky částečné invalidity. Soud při zjišťování průměrného výdělku žalobce před poškozením vyšel z jeho daňových výměrů (tj. za období roku 1993 až 1994 jeho příjmy činily 21.929,- CAD a za období 1994 až 1995 21.141,- CAD), vzal v úvahu vládní nařízení č. 258/1995 Sb. a stanovil jeho průměrný výdělek před poškozením částkou 2.153,5 CAD. Uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal své tvrzení, že nebýt škodní události, jeho výdělek by stoupl takovým způsobem, jak je uváděno předložené v rozpočtové rozvaze, a neprokázal, že by nárazové zvýšení jeho příjmů mohlo vykazovat stabilitu i do budoucna, a zohlednil částky zaplacené žalobci zálohově.
K odvolání žalobce, žalovaného i vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 10. 2007, č. j. 56 Co 129/2007-775, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku v rozsahu částky 96.864,12 CAD potvrdil a ohledně částky 35.552,02 CAD v tomto výroku jej změnil tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku ohledně částky 591.054,86 CAD a částky 5.900,33 CAD (v doplňujícím rozsudku) jej potvrdil a ve vyhovujícím výroku o povinnosti žalovaného platit žalobci 499,67 CAD měsíčně od 21. 4. 2005 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že nutná léčba po úrazu a po operativních výkonech trvala nepřetržitě do konce ledna 1997, do června 1998 byl jeho zdravotní stav stabilizován a umožňoval pracovní zapojení s omezením fyzicky náročnějších prací, do 5. 4. 1999 byla jeho pracovní schopnost zcela omezena, v době do další operace v květnu 2003 jeho pracovní schopnost byla v souvislosti s následky úrazu pouze omezena a od 7. 5. 2003 do 6. 5. 2004 trvala jeho plná pracovní neschopnost po prodělané operaci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci náleží náhrada na ztrátu na výdělku po dobu jeho pracovní neschopnosti, kdy v obdobích od 20. 6. 1995 do 31. 1. 1997, od 30. 6. 1998 do 5. 4. 1999 a od 7. 5. 2003 do 6. 5. 2004 nebyl žalobce schopen výkonu žádné práce a náleží mu plná náhrada za ztrátu na výdělku, a od 1. 2. 1997 do 29. 6. 1998 a od 6. 4. 1999 do 6. 5. 2003 mu náleží náhrada v míře odpovídající 50 %. Při výpočtu výše náhrady za ztrátu na výdělku odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z daňového přiznání žalobce pro kanadský finanční úřad za celé zdaňovací období před vznikem škody, tj. z daňového výměru žalobce za r. 1994 (za listopad 1993 až říjen 1994), v němž celkový příjem žalobce z podnikání činil částku 21.929,- CAD, které odpovídá 1.827,42 CAD měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalobcem předložený znalecký posudek R. W. a zpráva účetního znalce K. S. se týkaly zisku za dobu 8 měsíců k 30. 6. 1995, popř. za dobu od 1. 11. 1994 do 31. 10. 1995, ačkoliv k úrazu došlo 19. 6. 1995, a nebyly uvedeny ani podklady těchto expertýz, a protože žalobce své tvrzení, že právě v r. 1995 se jeho obrat výrazně zvýšil, nijak nedoložil, vzal dovolací soud za základ určení výše náhrady daňový výměr žalobce za r. 1994. Od souhrnu částek ve výši 134.436,86 CAD odečetl platby poskytnuté vedlejším účastníkem na straně žalovaného na tentýž nárok žalobce a invalidní důchod žalobce a uzavřel, že na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší žalobci 96.864,12 CAD. Od 7. 5. 2004 již nebylo možno náhradu za ztrátu na výdělku přiznat, neboť, jak bylo zjištěno znaleckým dokazováním v oboru zdravotnictví – posudkového lékařství, od tohoto data (za rok po poslední operaci) byl žalobce schopen práce, byť s omezením, přičemž omezení jeho pracovní schopnosti v rozsahu 20 – 35 % je plně vyváženo vypláceným invalidním důchodem, jehož výše odpovídá 31,5 % jeho dřívějšího průměrného výdělku. Ve výroku o úrocích z prodlení byl napadený rozsudek zrušen pro nepřezkoumatelnost a nedostatek odůvodnění a v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
Proti zamítavým výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) a c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel z nesprávného výpočtu výše náhrady za ztrátu na výdělku a dospěl k nesprávnému závěru, že od 7. 5. 2004 mu náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nenáleží. Odvolací soud ho poškodil, jestliže vycházel z jednoho uceleného zdaňovacího období před vznikem škody, tj. za listopad 1993 až říjen 1994 a zcela pominul období od listopadu 1994 do 19. 6. 2005 (zřejmě míněno 1995). Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu znalecký posudek R. W. a zprávu účetního znalce K. S., a nesouhlasí s důvody, pro které odvolací soud z těchto listin nevycházel. Uvádí, že od 19. 6. 1995 do 31. 10. 2003 mu nebyly vypláceny žádné dávky z kanadského penzijního programu ani dávky zaměstnaneckého pojištění a zůstal tak bez jakéhokoliv zajištění. Podle kanadských právních předpisů mu byl od listopadu 2003 přiznán plný invalidní důchod ve zcela minimální výši 577,08 CAD měsíčně, je bez možnosti jakéhokoliv zapojení do pracovní činnosti a je vysoká pravděpodobnost další operace kyčelního kloubu. Jako nereálný označil závěr odvolacího soudu, že jeho pracovní schopnost je omezena na 20 až 35% a za zcela chybný považuje jeho závěr, že od 7. 5. 2004 mu žádná náhrada za ztrátu na výdělku nenáleží. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník na straně žalovaného ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud rozhodl v souladu s českým právem, zcela správně vycházel z daňového přiznání, které spolehlivě a jednoznačně obsahuje konkrétní skutkové údaje. Předložený audit R. W. se týká výhradně účetních knih a pouze necelého zdaňovacího období. Uvedl, že je třeba rozlišovat mezi uznáním plné invalidity podle kanadského právního řádu, které je rozhodující pro výplatu invalidního důchodu v Kanadě, a znaleckými posudky, jež byly vypracovány pro posouzení nároků dovolatele v tomto sporu. Navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je proti měnícímu výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné; ve zbývajícím rozsahu není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. 10. 2007, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do částky 35.552,02 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu trvaní pracovní neschopnosti a částky 499,67 CAD měsíčně od 21. 4. 2005 na náhradě po jejím skončení, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §446 obč. zák. činí náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským. Podle §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.
Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas se způsobem výpočtu výše náhrady za ztrátu na výdělku, jenž vychází ze skutkových zjištění, jež byla podkladem pro zjištění průměrného výdělku před poškozením. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Při výpočtu výše nároku, odvolací soud zcela správně vycházel z průměrného výdělku žalobce před poškozením, který zjistil v souladu s §2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., podle nějž u osob samostatně výdělečně činných se vychází z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání. Vzhledem k tomu, že daňové přiznání se týká určitého uzavřeného období, odvolací soud nepochybil, když výdělek žalobce před poškozením zjišťoval z údajů za celé zdaňovací období předcházející jeho poškození zdraví. Náhrada po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se pak snižuje o dávky invalidního důchodu, přiznaného z důvodu újmy na zdraví, jež je odškodňována, neboť příjem poškozeného je zčásti nahrazen dávkami tohoto důchodu.
Pokud jde o námitku nesprávného skutkového podkladu rozhodnutí, za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, které neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému důkazu měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl přihlížet nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci byla skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí, učiněna na základě provedených důkazů. Daňový výměr žalobce určený pro kanadský finanční úřad za zdaňovací období roku 1994 (1. 11. 1993 – 31. 10. 1994) byl podkladem pro zjištění průměrného zisku za období před vznikem škody na zdraví. Odvolací soud v tomto směru zcela správně vycházel z daňového přiznání poškozeného za zdaňovací období předcházející poškození jeho zdraví a jeho skutkový závěr vyplývá z důkazů provedených v řízení, přičemž nejde o situaci, že by soud nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, opomenul. Své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení jednotlivých důkazů, uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí včetně důvodů, pro něž některé listinné důkazy nevzal za podklad svého rozhodnutí.
Důvodná není ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s provedenými důkazy, pokud žalobci nepřiznal náhradu za ztrátu na výdělku po datu 7. 5. 2004. Skutková zjištění, jež byla podkladem pro závěr, že po uvedeném datu byl žalobce schopen práce s určitým omezením, jež bylo kompenzováno invalidním důchodem vypláceným z důvodu trvajícího omezení pracovní způsobilosti pro následky úrazu, učinil odvolací soud především ze znaleckého posudku MUDr. S., znalce z oboru posudkového lékařství. Skutkový závěr odvolacího soudu tak má oporu v důkazech provedených v řízení a dovolací soud neshledal, že by soud pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, nebo opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Odlišný názor dovolatele na to, co lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy jsou dostatečným podkladem k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý tento dovolací důvod naplnit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v měnícím výroku je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 591.054,86 CAD a 5.900,33 CAD měsíčně od 21. 4. 2005 se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o případ §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně byla sice odvolacím soudem zrušena, nikoliv však se závazným právním názorem, jenž by v dalším rozhodování vázal soud prvního stupně, nýbrž pouze s instrukcemi ohledně doplnění dokazování a pro nepřezkoumatelnost.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neuvedl a neshledal ji ani dovolací soud. Pokud odvolacímu soudu vytýká nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, a v dovolání uplatněná námitka nesprávného právního posouzení byla shora vyřešena. Jiné konkrétní námitky, jež by mohly být podřazeny pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jež by znamenaly řešení právní otázky zásadního významu, uplatněny nebyly.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v této části odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným vychází z §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovanému náklady v této fázi řízení nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť vedlejší účastník má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 120.405,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6., §3 odst. 2, §3 odst. 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v aktuálním znění, krácená o polovinu podle §18 odst. 1] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300 Kč (vyjádření k dovolání bylo podáno dne 8. 4. 2008), vše navýšeno o 20% DPH, tj. celkem 144.846,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu