ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.500.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 500/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupené Úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, proti žalované Jet Investment, a.s., se sídlem v Brně, Hlinky 126 č. p. 49, IČO 25503880, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, o zaplacení 786.151,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 148/2003, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2008, č. j. 69 Co 479/2008-247, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2008, č. j. 69 Co 479/2008-247, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o zaplacení 393.075,50 Kč, se zamítá , jinak se dovolání obou účastnic řízení odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2007, č. j. 13 C 148/2003-169, uložil obchodní společnosti Superfektus, a. s. (právní předchůdkyni žalované), povinnost zaplatit žalobkyni částku 786.151,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v období od října do listopadu 1998 žalovaná (resp. její právní předchůdkyně Severomoravské sběrné suroviny, a. s.) navezla do prostoru vojenského újezdu Libavá 600 tun rozmočeného průmyslově nevyužitelného starého papíru a uložila je způsobem, který založil tzv. černou skládku. Rozhodnutím tehdejšího Okresního úřadu Olomouc, referátu životního prostředí, ze dne 25. 7. 2001, č. j. ŽP-5924/01-Kr, byla žalobkyni uložena pokuta 50.000,- Kč za porušení §3 odst. 4 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech. I když k umístění odpadu byl dán souhlas žalobkyně s tím, že bude využit ke cvičným účelům vojska, označil soud jednání předchůdkyně žalované za „výrazně lehkomyslné a neomluvitelné“, jestliže jako osoba znalá předpisů o nakládání s odpady, složila materiál zčásti přímo do jezírka. Dovodil proto odpovědnost žalované za škodu podle §420 obč. zák. a uložil jí povinnost zaplatit náhradu nákladů, které žalobkyně musela vynaložit na odstranění černé skládky ze svých pozemků, tj. na vyčištění zanesených jezírek a jejich břehů.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 12. 2008, č. j. 69 Co 479/208-247, rozsudek soudu prvního stupně v částce 393.075,50 Kč potvrdil, v rozsahu 393.075,50 Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že ačkoli soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Jednání žalované posoudil s ohledem na její postavení právnické osoby podnikající v oblasti nakládání s odpady podle přísnějšího ustanovení §420a odst. 1 a 2 obč. zák. a umístění odpadového materiálu označil za její provozní činnost. Zároveň vytkl soudu prvního stupně, že opomenul zohlednit spoluodpovědnost žalobkyně ve smyslu §441 obč. zák., ačkoli z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaná jednala se zaměstnanci vojenského výcvikového prostoru (Ing. V. a Ing. J.), kteří projevili zájem využít odpadový papír k označení střelnice a kteří jí ukázali požadované místo jeho složení; po celou dobu navážení odpadu jí navíc zaměstnanci vojenského újezdu zajišťovali zpřístupnění cest. Námitkám žalobkyně, že ze strany uvedených zaměstnanců šlo o exces, za nějž žalobkyně neodpovídá, odvolací soud nepřisvědčil a vyložil, že pokud na základě pokynu zaměstnance žalobkyně Ing. J. složila žalovaná materiál na určené místo, existuje mezi jednáním Ing. J. a vzniklou škodou příčinná souvislost. Újma tak byla žalobkyni způsobena také v důsledku postoje, chování a pokynů jí samotné, resp. osoby ve služebním poměru k ní, a to v rozsahu jedné poloviny. Odvolací soud s odkazem na §205 a 211a o.s.ř. nepřihlédl k námitce promlčení, kterou vznesla žalovaná v průběhu odvolacího řízení. Vzhledem ke skutkovým rozporům ohledně stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby by vyvstala potřeba zjištění dalších skutkových okolností, proto označil soud námitku promlčení za nepřípustnou a dále k ní nepřihlížel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Je přesvědčena, že mezi jednáním Ing. J. a Ing. V. a vznikem škody na majetku žalobkyně není příčinná souvislost, a ona proto nenese podíl na odpovědnosti za škodu. Jednání poškozené, spočívající v pokynech daných velitelem vojenského výcvikového prostoru, nemohlo být a nebylo jednou z příčin vzniku škody. Skutečnost, že žalovaná podle pokynů žalobkyně postupovala, nijak nesnižuje míru odpovědnosti žalované za vzniklou škodu. Pokud žalovaná porušila zákon o odpadech tím, že navezla rozmočený starý papír do lokality, která k tomu nebyla určená ani způsobilá, a založila tím tzv. černou skládku, způsobila škodu na majetku žalobkyně. Žalovaná jako právnická osoba oprávněná nakládat s odpady měla zákonnou povinnost postupovat v souladu se zákonem; jakékoli pokyny třetí osoby ji této povinnosti nemohly zbavit. Dohoda o „nezákonném“ nakládání s odpadem tedy neměla žádnou právní sílu. Pokud by však dovolací soud shledal, že jednání zaměstnanců žalobkyně bylo jednou z příčin vzniku škody, nelze se v žádném případě ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že míra spoluzavinění tvoří celou jednu polovinu. Tento závěr nebyl ze strany odvolacího soudu nijak odůvodněn a dovolatelka je proto přesvědčena o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku. Jednání, jímž se žalobkyně spolupodílela na vzniku škody, nelze v žádném případě považovat za rovnocenné k jednání žalované, která svým jednáním porušila povinnosti uložené zákonem v souvislosti s nakládáním s odpady, a poměr odpovědnosti proto nemůže být rovnocenný. Žalobkyně dále namítá, že vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalované Superfektus, a.s., zanikla ke dni 1. 10. 2007 a její majetek k uvedenému dni přešel na žalovanou, nemůže mít odvolání podané právním zástupcem Superfektus, a.s., ze dne 11. 10. 2007 doplněné dne 7. 12. 2007, podle §28 odst. 5 o.s.ř. právní účinky, neboť bylo podáno subjektem k podání odvolání neoprávněným. Žalobkyně má za to, že lhůta k podání odvolání počala právnímu nástupci žalované běžet ve smyslu §56 odst. 1 a 2 o.s.ř. od okamžiku právní moci usnesení o procesním nástupnictví, tj. od 18. 4. 2008. Odvolání podané právním zástupcem žalované Jet Investment, a. s., dne 14. 4. 2008 je proto nutné považovat za neúčinné s ohledem na to, že jej podala osoba, která nebyla v rozhodném okamžiku účastníkem řízení. K dalšímu odvolání žalované doručenému soudu dne 24. 7. 2008 nelze přihlížet pro opožděnost, neboť posledním dnem odvolací lhůty byl 5. 5. 2008. Pokud odvolací soud rozhodl ve věci, ačkoli bylo odvolání podáno osobou neoprávněnou, popř. opožděně, zatížil řízení vadou, v jejímž důsledku bylo nesprávně rozhodnuto ve věci samé. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla žalobkyně, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 915/09, tak, že ji odmítl postupem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o Ústavním soudu (dále též jen „zákon o Ústavním soudu“), jako nepřípustnou, neboť žalovaná nevyužila posledního prostředku k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatelky, tj. dovolání (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud reagoval na poučení o opravných prostředcích, obsažené v rozsudku odvolacího soudu, ve kterém byl stanoven rozdílný procesní režim z hlediska přípustnosti dovolání. Odvolací soud tím, že zohlednil vlastní úvahy o míře spoluzavinění žalobkyně, „rozštěpil“ její nárok z hlediska přípustnosti dovolání na dva díly, což nelze považovat z hlediska ústavní konformity za přípustné. Výrok odvolacího soudu o části původně celého nároku, jehož přípustnost závisí na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, nadto není schopen samostatné existence, neboť by se v případě nepodání dovolání ocitl mimo ústavní rámec ochrany práv.
Žalovaná poté podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Uvedla, že si je vědoma skutečnosti, že podává dovolání po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty podle §240 odst. 1 o.s.ř.; má však za to, že jí i s ohledem na závěry Ústavního soudu obsažené v usnesení ze dne 10. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 915/09, zůstala zachována lhůta k podání dovolání podle §240 odst. 3 o.s.ř. Uvedla, že byla přesvědčena, že proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu neměla právo podat dovolání pro nedostatek subjektivní legitimace, neboť rozsudek byl změněn v její prospěch. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pak přípustné není, ledaže dospěje dovolací soud k závěru, že ve věci samé se jedná o otázku zásadního právního významu. Je přesvědčena, že při respektování zásady subjektivní přípustnosti podání opravného prostředku nelze dospět k totožnému závěru. Po prostudování judikatury dovolacího soudu k otázce počátku běhu subjektivní lhůty dospěla žalovaná k závěru, že jde o oblast ucelenou a její případné dovolání by bylo odmítnuto pro nedostatek zásadního právního významu. Namísto toho podala ústavní stížnost, která však byla odmítnuta pro předčasnost, neboť z její strany nebyly vyčerpány všechny prostředky ochrany práva. Ústavní soud vytkl soudu odvolacímu jeho procesní postup, když o nároku žalobce rozhodl tak, že jej „rozštěpil“ na dva díly, z nichž každý má jiný režim pro posouzení přípustnosti dovolání. Odvolací soud měl proto správně poučit žalovanou tak, že má možnost podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, nikoli jen proti některým z jeho výroků. Pokud se žalované dostalo ze strany odvolacího soudu nesprávného poučení o možnosti podat dovolání, je lhůta k podání dovolání ve smyslu §240 odst. 3 o.s.ř. zachována. Co se dovolacích důvodů týče, nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že se odvolací soud nezabýval uplatněnou námitkou promlčení s poukazem na potřebu zjišťování počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Odkázala na závěry usnesení Ústavního soudu a konstatovala, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; odvolací soud měl správně rozhodnout o všech nárocích žalobkyně jedním „změnovým“ rozhodnutím tak, aby byla žalované zachována možnost podat dovolání proti celému rozhodnutí. K důvodnosti námitky promlčení doplnila, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobkyně spoluzavinila předmětnou škodu a musí si být vědoma okamžiku, kdy škoda vznikla (výslovné doznání žalobkyně, výpověď svědka J.). Pokud by se žalovaná ztotožnila s názorem, že škoda žalobkyni mohla vzniknout až v okamžiku, kdy vynaložila prostředky na úhradu škody (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1836/2001), vznikla jí škoda nejpozději ke dni 23. 11. 2000 s tím, že žalobkyně o ní od počátku věděla. Žalovaná je však přesvědčena, že škoda žalobkyni vznikla již okamžikem uložení papíru na předmětný pozemek se souhlasem žalobkyně, jelikož tím došlo ke snížení hodnoty pozemku a následná úhrada prostředků na likvidaci papíru je jen konsekvenční následek. Důkazy pro závěr o skutečnostech rozhodných pro vznik škody tak jednoznačně provedeny byly; odvolací soud se proto námitkou promlčení odmítl zabývat zcela bezdůvodně; podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1097/2002 se znalost poškozeného o osobě škůdce váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. S ohledem na to, že žalobkyně je od počátku obeznámena s tím, kdo složil předmětný papír na její pozemek, je zřejmé, kdo za škodu odpovídá. I z provedených důkazů bylo tedy možné bez dalšího dospět k závěru o promlčení nároku žalobkyně. Se závěrem odvolacího soudu ohledně nepřípustnosti námitky promlčení vyjádřil nesouhlas také Ústavní soud, který uvedl, že ustanovení §205a o.s.ř. má být vykládáno s ohledem na ústavní povinnost obecných soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivců, které se soudy nemohou zbavit pouhým odkazem na nemožnost připuštění určitého procesního prostředku. Žalované se dále nedostalo řádného poučení podle §118a o.s.ř., pokud odvolací soud posoudil věc po právní stránce odlišně oproti soudu prvního stupně, tj. dospěl k odpovědnosti žalované podle §420a obč. zák., ačkoli původní právní kvalifikace se odvíjela od §420 obč. zák. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/06, poukázala na to, že ani v případě věcně správného rozhodnutí soudu prvního stupně při změněné právní kvalifikaci, není odvolací soud zbaven poučovací povinnosti o odlišném právním posouzení věci. Žalovaná byla proto ochuzena o možnost tvrzení a navržení důkazů, zejména k prokázání existence promlčení předmětného nároku, v důsledku čehož považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zcela překvapivé. S ohledem na uvedené námitky navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. 10. 2009, č. j. 69 Co 361/2009-293, potvrdil usnesení ze dne 10. 6. 2009, č. j. 13 C 148/2003-282, jímž Okresní soud v Olomouci odmítl dovolání žalované pro opožděnost. Uvedl, že v rozhodovací praxi soudů je běžné, aby byl nárok žalobce rozštěpen na dvě práva se samostatným skutkovým základem; může k němu dojít jak rozhodnutím soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího. S odkazem na odbornou literaturu uvedl, že přípustnost dovolání je také v těchto případech nutno posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně. O možnosti podat dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu byla žalovaná správně poučena podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pokud svého práva nevyužila a podala ústavní stížnost, nelze dovozovat prodloužení lhůty k podání dovolání podle §240 o.s.ř. Odvolací soud je nadto vázán pouze výrokem rozhodnutí Ústavního soudu, nikoli jeho odůvodněním, které není právně závazné.
Ústavní soud nálezem ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 396/10, zrušil usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího o odmítnutí dovolání stěžovatelky pro opožděnost, a to s poukazem na porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“). Uzavřel, že odporuje právu na spravedlivý proces, jestliže soud o původně uceleném nároku žalobce na náhradu škody rozhodl tak, že jej na základě vlastní úvahy o míře spoluzavinění ze strany žalobce rozdělil na dva díly, v důsledku čehož má pak každý z obou nároků mít jiný procesní režim pro posouzení přípustnosti dovolání. Proto posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatelky, bylo dovolání směřující proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, týkajícím se původně celého nároku žalobce. Pokud se stěžovatelka v důsledku rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti dovolání ocitla v situaci, kdy jí byla odepřena možnost účinné ochrany jejích práv, neboť poté, co podala dovolání ve lhůtě dle ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř., s odkazem na nesprávné poučení odvolacího soudu, bylo její dovolání odmítnuto jako opožděné, bylo napadenými usneseními obecných soudů porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání obou účastnic řízení – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že obě dovolání byla podána včas - v případě žalované je vázán závěry nálezu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 396/10, podle nějž byla žalovaná ze strany odvolacího soudu nesprávně poučena a má zachovánu lhůtu k podání dovolání v délce čtyř měsíců (§240 odst. 3 o.s.ř.). Dále byly splněny podmínky advokátního zastoupení u žalované (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a zastoupení zaměstnancem, který má právnické vzdělání, v případě žalobkyně [§241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání žalobkyně proti části výroku rozsudku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v částce 393.075,50 Kč zamítl, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které žalobkyně uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Toto ustanovení je založeno na východisku, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený buď poměrně (nebo zcela) nese škodu vzniklou okolnostmi na jeho straně. V případě poměrného zavinění poškozeného nese poškozený škodu v tom poměru, v jakém jeho jednání či opomenutí přispělo ke vzniku škody, o jejíž náhradu se jedná. Jde tedy o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry zavinění každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Může jít i o souběh jednání škůdce a poškozeného s odlišnými formami zavinění, jakož i o případy spoluzavinění ve vztahu k tzv. objektivní odpovědnosti.
Odvolací soud sice odpovědnost žalované posuzoval po právní stránce podle §420a obč. zák. jako odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností, tj. činností při nakládání s odpady, nelze však přehlédnout, že předchůdkyně žalované zároveň porušila právní povinnosti, které jí jako osobě působící profesionálně v oboru ukládá zákon o odpadech, a uložila odpad na místo, které k tomu nebylo určené. Neučinila tak v úmyslu způsobit žalobkyni škodu z vlastního podnětu, nýbrž jednala z tohoto pohledu pouze nedbale, a to v situaci, kdy podle skutkových zjištění, jejichž správnost žalobkyně nezpochybňuje, bylo dovezení odpadu objednáno zaměstnanci žalobkyně a kdy tím, že jí bylo určeno místo skládky, byla žalovaná vlastně o takový postup požádána. Právě proto, že si jako osoba znalá zákonných požadavků na nakládání s odpady musela být vědoma, že jde o uložení odpadu v rozporu se zákonem, lze dovodit její odpovědnost za škodu. Nelze však přisvědčit stěžejní dovolací námitce žalobkyně, že šlo o poměr výlučný či rozhodující. Z provedeného dokazování i z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2005, č. j. 16 Co 27/2005-85, plyne, že Ing. J. dal jako velitel vojenského výcvikového prostoru žalované souhlas ke složení odpadu do zpřístupněné části vojenského újezdu a že přitom nevybočil z plnění služebních povinností, tj. že nešlo o tzv. exces. Jeho jednání je proto třeba považovat za jednání samotné žalobkyně. Pak je ovšem zřejmé, že bez aktivního přispění žalobkyně (jejích zaměstnanců) by k neekologickému zavezení jezírek nedošlo, a v tom spočívá účast žalobkyně na vzniku škody. Spoluzavinění (spoluzpůsobení) škody poškozeným ve smyslu §441 obč. zák. přitom nevyžaduje porušení právní povinnosti, neboť poškozený v odpovídajícím rozsahu nese škodu i tehdy, vyvolal-li ji jakýmkoliv svým počínáním či dokonce nastala-li v důsledku náhody, která se mu přihodila. Přestože žalobkyně není osobou kvalifikovanou v oboru nakládání s odpady, i ona musí zachovávat běžnou míru opatrnosti, kterou lze po ní jako po vlastníku pozemků v uvedeném vojenském prostoru požadovat. Z tohoto pohledu právě poloviční míra účasti obou stran na celkovém výsledku, jak ji určil odvolací soud, nejlépe vystihuje poměr spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody.
Odvolací soud nepochybil ani tím, že věcně projednal odvolání žalované ze dne 14. 4. 2008, které bylo podáno před právní mocí rozhodnutí o procesním nástupnictví Jet Investment, a.s. Jestliže právní předchůdkyně ztratila způsobilost být účastníkem řízení v době, kdy jí běžela lhůta k podání odvolání, lze souhlasit se žalobkyní, že podle §56 odst. 2 o.s.ř. počala tato lhůta běžet znovu od právní moci usnesení, jímž do řízení vstoupila Jet Investment, a.s. Tato společnost se podle hmotného práva stala právní nástupkyní k okamžiku zániku své předchůdkyně a procesní rozhodnutí uvedlo tento stav do souladu s procesním předpisem. Bylo by vadou řízení, kdyby soud pokračoval v řízení a jednal bez předepsaného postupu nebo s někým, kdo se účastníkem řízení nestal, nelze však považovat za nesprávnost, že jednal na základě odvolání, které bylo podáno právním nástupcem zaniklého subjektu předčasně. V daném případě ostatně zmocnění k právnímu zastoupení udělené právním předchůdcem přešlo (spolu s dalšími právy a povinnostmi) na právního nástupce, proto nelze odvolání podané zástupcem na základě plné moci zaniklé právnické osoby mít za odvolání podané neoprávněnou osobou.
Ze všech těchto důvodů je třeba považovat rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 393.075,50 Kč za správné; dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věta první o.s.ř. dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalované, která napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ačkoli v měnícím výroku, kterým byla žaloba co do částky 393.075,50 Kč zamítnuta, není subjektivně legitimována. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Výrokem odvolacího soudu v uvedeném rozsahu nebyla žalované žádná újma na jejích právech způsobena, naopak tímto rozhodnutím bylo její obraně vyhověno, a žalovaná tedy nemůže mít zájem na zrušení takového výroku. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. Na tom nic nemění odkaz žalované na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 396/10, z jehož vedlejší úvahy, obsažené v odůvodnění nad rámec vlastního posuzovaného problému, žalovaná takové oprávnění dovozuje. Nemůže jít o neposkytnutí ústavně garantované soudní ochrany, jestliže dovolací v souladu s tradičními procesními zásadami i principy elementární logiky odmítne přezkum části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, který je pro něj příznivý (nejde navíc o žádné nepřípustné štěpení nároku libovůlí soudu, nýbrž o prostý důsledek závěru, že v určitém rozsahu žalovaná za škodu neodpovídá) a jehož odstranění nemůže vést k prospěchu dovolávajícího se účastníka. Konstantní judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 pod poř. č. 28, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněného pod číslem 84/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1071/2010) ostatně dovodila, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku vyplývá, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná zrušením rozhodnutí (srov. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1907-1908). Tento názor opakovaně shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, a usnesení ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 255/04, ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 3020/07, ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1378/09, ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 39/11, nebo ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1712/10).
Směřuje-li dovolání ve zbývajícím rozsahu proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvého stupně o platební povinnosti žalované v částce 393.075,50 Kč, aniž by předtím došlo k jeho zrušení, může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, a to jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Otázkou zásadního právního významu může být i otázka práva procesního.
Odvolací soud v posuzovaném případě v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že v režimu neúplné apelace (srov. §205a odst. 1 o.s.ř.) se odvolací soud může zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení jen tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, pod C 2217, či rozsudek téhož soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, publikovaný pod č. 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S tím ostatně souhlasí i dovolatelka, která namítá pouze to, že v daném případě o takové nepřípustné uplatňování nových skutečností či důkazů nešlo; z toho je zřejmé, že nevznáší výhrady k posouzení jí vymezené procesněprávní otázky jako takové, nýbrž že se domáhá přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska problému, který je skutkově jedinečný jen pro tuto danou věc a nemá tzv. judikatorní přesah, tj. nemá potenciální význam pro řešení obdobných případů jiných. Ostatně odvolací soud správně dovodil, že ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (tj. ohledně nabytí vědomosti žalobkyně o tom, že na její úkor došlo ke škodě - nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události - a kdo za ni odpovídá) nemá k dispozici jednoznačná skutková zjištění bez dalšího dovoditelná z důkazů provedených soudem prvního stupně, tj. z těch částí (listin) spisu, které byly čteny jako důkaz. Není totiž zřejmé, kdy žalobkyně Česká republika (nikoli samotní Ing. V. či Ing. J., jak tvrdí žalovaná) nabyla vědomosti o tom, že se snížil její majetkový stav vynaložením nákladů na vyčištění jezírek, a že za tím vzniklou škodu odpovídá žalovaná.
Z těchto důvodů nelze dospět k závěru, že by z hlediska uplatněné dovolací námitky mělo rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu po právní stránce zásadní význam; pak ovšem dovolání žalované i v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 2 o.s.ř. v situaci, kdy úspěch účastnic v této fázi řízení byl částečný, a to v rovném poměru.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu