ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.659.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 659/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Š. M. , proti žalované Dopravní a zemní práce - Bouška, s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Vídeňská 405/1, IČO 26016001, za účasti České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, IČO 63998530, jako vedlejší účastnice na straně žalované, oběma zastoupeným Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 247/2008, o dovolání žalované a vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. září 2010, č. j. 15 Co 499/2010-210, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Dovolání vedlejší účastnice se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2010, č. j. 7 C 247/2008-141, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný v rozsahu 35 %. Vyšel ze zjištění, že dne 28. 6. 2006 v 11:05 hod. došlo na účelové komunikaci v katastru obce Člunek k dopravní nehodě, při níž žalobkyně (cyklistka) utrpěla úraz při střetu s nákladním automobilem značky Tatra (dále též jen „vozidlo Tatra“), jehož vlastníkem a provozovatelem je žalovaná společnost, přičemž vozidlo řídil J. P. Vozidlo Tatra o šířce 2,5 m se pohybovalo při pravém okraji vozovky široké 3,3 m, takže pro průjezd protijedoucích cyklistů (před žalobkyní projížděli kolem vozidla Tatra ještě dva cyklisté) zbýval prostor 0,8 m. Podle znalce z oboru doprava však cyklista potřebuje pro relativně bezpečnou jízdu koridor kolem 1,7 m a bezpečný odstup od cyklisty je nejméně 1,5 m, proto tedy v dané věci nebyla zbývající šíře vozovky 0,8 m dostatečná pro bezpečné minutí cyklistky s protijedoucím vozidlem Tatra. K bezpečnému minutí měla žalobkyně snížit rychlost a následně zastavit při pravém okraji vozovky, řidič vozidla Tatra měl najet co nejvíce vpravo k okraji vozovky, což skutečně učinil, také snížil rychlost jízdy na přibližně 13 - 14 km/h. Vozidlo nicméně nezastavil a přitom došlo k pádu žalobkyně s následným najetím levých kol zadních dvojmontáží vozidla na paži žalobkyně. Nelze jednoznačně a technicky určit, zda se žalobkyně před pádem pohybovala nebo již stála, pravděpodobné však je, že v okamžiku, kdy se míjela s vozidlem Tatra, zastavovala na krajnici nebo travnatém pásu vpravo mimo vozovku a následně došlo k pádu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přes stísněné poměry mohlo i tak dojít ke zcela bezpečnému vyhnutí se vozidla Tatra s žalobkyní, neboť stejná situace se stala v krátkém okamžiku před tím, kdy se vozidlo Tatra míjelo s dalšími dvěma cyklisty. Neprokázalo-li se, že příčinou pádu žalobkyně byl fyzický kontakt a střet mezi kolem a vozidlem Tatra, s největší pravděpodobností šlo o samovolný pád, jehož prvotním iniciováním mohlo být to, že při zastavování musela žalobkyně uvolňovat svoji nohu z tzv. SPD nášlapu, takovou okolnost však nemohl řidič vozidla Tatra předpokládat. Soud prvního stupně uzavřel, že i když je dána objektivní vina žalované jako provozovatele dopravního prostředku, hlavní a podstatnou příčinou úrazu a škody je skutečnost, že žalobkyně jako cyklistka nezvládla řízení a jízdu na svém jízdním kole, čemuž nemohla žalovaná nijak zabránit. Na straně žalobkyně soud shledal míru spoluzavinění v rozsahu 65 %, proto rozhodl, že základ žalobního nároku je dán v rozsahu 35 %.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 15 Co 499/2010-210, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ žalobního nároku žalobkyně je opodstatněný v rozsahu 80 % a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že průběh dopravní nehody již dnes s naprostou jistotou nelze prokázat a veškeré úvahy v tomto směru se musí pohybovat na bázi určité pravděpodobnosti. Není možné vyloučit, že skutečně došlo k přímému střetu žalobkyně s vozidlem Tatra, ale tato možnost se jeví jako méně pravděpodobná a nadto odvolací soud nepovažuje tento detail pro právní hodnocení věci za rozhodující. Uzavřel-li soud prvního stupně, že k nehodě nedošlo v důsledku přímého střetu jízdního kola a vozidla Tatra, nýbrž v důsledku pádu žalobkyně směrem do středu vozovky, jde o závěr, který má oporu v provedených důkazech a nelze jej považovat za nesprávný. Soud prvního stupně správně právně posoudil nárok žalobkyně jako náhradu škody způsobené provozem dopravního prostředku podle §427 obč. zák. a současně správně zkoumal otázku spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody. S jeho závěrem, že žalobkyně nese převážný díl zavinění na vzniku dopravní nehody, však odvolací soud nesouhlasí. Žalobkyně i řidič vozidla Tatra byli účastníky provozu na pozemní komunikaci a stíhala je obecná povinnost podle §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, aby se zejména chovali ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovali život, zdraví nebo majetek, aby přizpůsobili své chování zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Přestože tuto povinnost měli oba účastníci, bylo zejména na řidiči vozidla, aby dbal na její splnění a přizpůsobil tomu svoji jízdu. Zatímco žalobkyně jela ve své polovině vozovky a nepředstavovala pro něj žádné nebezpečí, zasahoval řidič s vozidlem Tatra výrazně do protisměru a už tím protijedoucí cyklisty ohrožoval. Kromě toho si musel být vědom rizika, které pro míjeného cyklistu představuje sama hmotnost vozidla. Viděl-li s náležitým předstihem projíždějící cyklisty a věděl-li, že na jejich bezpečné minutí má nedostatečný prostor, měl - z hlediska splnění povinnosti podle §4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích - buď úplně zastavit nebo alespoň snížit rychlost na minimum. Není-li žádného důvodu se domnívat, že by žalobkyně spadla z kola, nebýt popsané složité dopravní situace, škoda byla jednoznačně vyvolána zvláštní povahou provozu motorového vozidla a právě povaha provozu byla hlavní příčinou jejího vzniku. Přesto lze ovšem o určité míře spoluzavinění žalobkyně uvažovat, protože i ona věděla s dostatečným předstihem, že bude potkávat vozidlo zasahující do její části vozovky a že nastane pro ni nebezpečná situace, měla tedy stejně jako další dva před ní jedoucí cyklisté včas zareagovat a zastavit dříve, než na úrovni míjeného vozidla. I přesto odvolací soud uzavřel, že podíl žalobkyně na vzniku škody je rozhodně podstatně menší než podíl řidiče vozidla a určil jeho výši na 20 % ve vztahu k 80 % podílu žalované.
Proti tomuto rozsudku, a to v rozsahu 45 %, ve kterém rozhodl odvolací soud rozdílně o základu nároku oproti soudu prvního stupně, podaly žalovaná a vedlejší účastnice dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odůvodňují je podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. Vadu řízení spatřují dovolatelky v tom, že odvolací soud převzal při jednání od právního zástupce žalobkyně další znalecký posudek znalce E. Spergra, a i když tento důkaz neprovedl, založil jej do soudního spisu a následně vyhlášení rozsudku odročil, čímž vyvolal pochybnosti o své objektivitě. Vytýkají odvolacímu soudu, že ačkoliv skutkový stav věci nedoznal za odvolacího řízení změny, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně pouze v části neoprávněnosti nároku co do 20 % a změnil zásadním způsobem co do oprávněnosti v rozsahu 45 % nároku. Odvolací soud se přiklonil k názoru žalobkyně, že důkazy potřebné k jednoznačnému objasnění skutkového stavu nejsou k dispozici, průběh dopravní nehody tedy nelze dnes s naprostou jistotou prokázat a veškeré úvahy se musí pohybovat na bázi určité pravděpodobnosti. Naproti tomu s naprostou jistotou otočil míru zavinění a objektivní odpovědnost provozovatele vozidla změnil z 35 % na 80 %, tj. o více než 100 %. Dále vytýkají odvolacímu soudu, že pominul následující skutečnosti: 1) z relace Policie ČR, ani ze správního řízení nevyplynulo, že by došlo ke střetu vozidla s cyklistkou, 2) pokud by došlo ke střetu vozidla s cyklistkou, pak se tak mohlo stát pouze na úrovni předního nárazníku kabiny vozidla, nikoliv mezi přední či zadní nápravou vozidla, 3) první dva cyklisté před projíždějícím vozidlem zastavili a řidič tudíž reálně předpokládal, že tak učiní i žalobkyně, 4) z fotodokumentace ve znaleckém posudku vyplývá, že žalobkyně nemohla při projíždění vozidla stát, 5) nesprávně vyhodnotil skutečnost pádu cyklistky do středu vozovky a zcela pominul fyzikální zákony (tato skutečnost není založena na jakékoliv pravděpodobnosti), 6) nesprávně vyhodnotil lživé tvrzení žalobkyně, že v době, kdy vozidlo projíždělo, tak s kolem stála na okraji vozovky, 7) zejména nesprávně vyhodnotil úlohu, kterou sehrál nášlapný zámek na pedálech kola. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které žalovaná uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.
Podle §428 obč. zák. své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy či dopravního prostředku je založena na tom, že podmínkou vzniku odpovědnostního vztahu není porušení právní povinnosti, byla-li škoda vyvolána zvláštní povahou provozu zařízení, jež jsou souhrnně označena jako dopravní prostředky. Jde o odpovědnost objektivní, kdy se odpovědná osoba (provozovatel) nemůže zprostit odpovědnosti tím, že prokáže nedostatek zavinění, její odpovědnost je vyloučena jen při splnění liberačních důvodů (§428 obč. zák.). Zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s jejichž provozem jsou spojeny zvýšené nároky na ovládání, vozidla se pohybují zpravidla nemalou rychlostí, mají určitou hmotnost a výraznou kinetickou energii, a všechny tyto jejich projevy proto zakládají zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevy typickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením na okolí či dovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního prostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovat přitom osoby či věci. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoli k osobě, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která prostředek buď vlastní či má k němu taková práva a oprávnění umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívání má charakter určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti.
Soudy obou stupňů správně dovodily, že v posuzované věci se odpovědnost žalované řídí ustanoveními o odpovědnosti za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu nákladního motorového vozidla, při střetu s nímž utrpěla žalobkyně poranění tím způsobem, že jí zadní náprava vozidla přejela levou ruku. Jízda vozidla je typická pro provoz silničních vozidel a je charakteristickou vlastností silničního provozu, tedy je právě jeho zvláštní povahou (§427 obč. zák.).
Důvodně pak soudy zvažovaly aplikaci §441 obč. zák. Spoluzavinění poškozeného ve smyslu tohoto ustanovení znamená, že jeho jednání bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody nebo bylo alespoň jednou z příčin jejího vzniku. I když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla. V rozsahu, v jakém se tedy na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, popř. náhoda, která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost škůdce. Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi okolnostmi na straně poškozeného a činností odpovědné osoby a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zásadně se zvažují veškeré příčiny, které vedly ke škodě, nicméně u objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků má význam pouze to, nakolik to byla právě povaha provozu, která se promítla do škodlivého následku, zatímco u poškozeného je nutno brát v úvahu všechny okolnosti, které nastaly na jeho straně (včetně jeho vlastního jednání) a které vedly k tomu, že provoz vozidla měl nepříznivé účinky, či alespoň v tomto směru spolupůsobily.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že zasahovalo-li jedoucí vozidlo Tatra do protisměru, byl to především jeho řidič, kdo si měl být vědom toho, že ohrožuje protijedoucí cyklisty a nemá pro bezpečné minutí se s nimi dostatečný prostor. Přestože v tomto směru poněkud nadbytečně posuzoval, nakolik řidič porušil právní povinnosti plynoucí mu z úpravy pravidel silničního provozu (u objektivní odpovědnosti provozovatele není protiprávnost významná), nepochybně správně soud dovodil, že žalobkyně by - nebýt popsané složité dopravní situace – z kola nespadla. Neměla by totiž důvod zastavit nebo zpomalit, což bylo podle znaleckého posudku důvodem jejího zakolísání a následně pádu pod kola vozidla Tatra. Újma na zdraví žalobkyně byla proto jednoznačně vyvolána jízdou těžkého nákladního vozidla, tedy zvláštní povahou provozu motorového vozidla, která byla hlavní příčinou vzniku škody.
Důležité ovšem je, že při posouzení, zda a nakolik se na tomto účinku provozu podílelo jednání žalobkyně, odvolací soud neopomněl významnou okolnost, že k nehodě došlo v situaci, kdy vozidlo Tatra zasahovalo tak výrazně do protisměru, že zúžený prostor neskýtal možnost bezpečného průjezdu pro cyklistu. Lze proto souhlasit s tím, že tato specifická dopravní situace nebyla vyvolána počínáním žalobkyně a nejde ani o náhodu na její straně, neboť ona tento stav ničím nepřivodila; popsané jízdní poměry nastolilo jedoucí nákladní vozidlo, a jím vyvolaná situace na místě se proto váže k okolnostem majícím původ v provozu. Pak ovšem spoluzpůsobení škody žalobkyní spočívá pouze v nesprávném řešení důsledků nastalé a pro ni složité situace, kterou svým jednáním nevyvolala. Jestliže jí lze k tíži přičíst pouze to, že nezvládla zastavení a sesednutí z kola tak, aby nespadla pod kola projíždějícího vozidla, nemůže rozsah její spoluodpovědnosti přesáhnout přibližnou hranici čtvrtinové účasti. Zdůvodnil-li odvolací soud podrobně svou úvahu o okolnostech nehody a o tom, nakolik se žalobkyně podílela na škodlivém následku, a dovodil-li odtud její spoluzavinění v rozsahu 20%, nelze považovat jeho rozhodnutí za věcně nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tedy naplněn není.
Rovněž vytýkané vady řízení a výhrady žalované ke skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, nejsou opodstatněné. V první řadě soud není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhnou, je však povinen vyložit, z jakých důvodů takový důkaz neprovede. Žalovaná namítá, že odvolací soud převzal při jednání od právního zástupce znalecký posudek znalce E. Spergra a založil jej do spisu, aniž by jím provedl důkaz. Soud však v napadeném rozhodnutí výslovně zdůvodnil, že tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl pro jeho rozpor s ustanovením §205a odst. 1 o.s.ř. Z obsahu úvah, které pak v odůvodnění rozhodnutí vyložil, nevyplývá, že by se závěry tohoto posudku řídil, jak se snaží dovodit dovolatelka. Nelze proto v tomto směru vytýkat procesní vadu, jež by měla sama o sobě vliv na správnost rozhodnutí, stejně jako není způsobilá vyvolat pochybnosti o objektivitě soudu.
Námitkám žalované, že odvolací soud pominul některé skutečnosti, nelze přisvědčit, neboť z vyloženého je zřejmé, že soudy obou stupňů se skutkovými okolnostmi relevantními pro právní posouzení věci důkladně zabývaly a náležitě se s danými otázkami vypořádaly. Odvolací soud považoval závěr soudu prvního stupně, že k nehodě nedošlo v důsledku přímého střetu jízdního kola žalobkyně a vozidla Tatra, nýbrž v důsledku pádu žalobkyně směrem do středu vozovky, za závěr, který má oporu v provedených důkazech. Nedovodily-li soudy, že došlo k zachycení žalobkyně jedoucím vozidlem, jsou námitky žalované z tohoto pohledu bezpředmětné, jde ostatně o závěr svědčící v její prospěch. Výhrada, že zastavili-li první dva cyklisté před projíždějícím vozidlem, a řidič tudíž předpokládal, že tak učiní i žalobkyně, je bezpředmětná, neboť zde nešlo o posuzování správnosti způsobu jízdy řidiče, nýbrž o posouzení, nakolik se na nepříznivém působení povahy provozu nákladního motorového vozidla proti své osobě spolupodílela žalobkyně; zhodnocení její reakce na vzniklou dopravní situaci se pak odpovídajícím způsobem promítlo do závěru o míře její účasti na vzniku škody.
Nejvyšší soud proto ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek správné a že dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. nejsou naplněny; dovolání žalované tudíž podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
Vedlejší účastnice není osobou, která je oprávněna podat dovolání. Vedlejší účastník má totiž zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom nestanoví, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad je zastáván v právní literatuře (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II, komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1908, bod 2) i v soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto Nejvyšší soud dovolání vedlejší účastnice podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť přezkoumával rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu