ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.833.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 833/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Antonínem Kočendou, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Františkánská 172, proti žalovaným: 1) M. J. , zastoupenému JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Koliště 55, 2) M. L. , zastoupenému opatrovníkem JUDr. Marií Libíkovou, advokátkou se sídlem Uherský Brod, Masarykovo nám. 71, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 74/2004, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. 8. 2011, č.j. 59 Co 196/2011-145, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 3. 5. 2004 domáhal na žalovaných zaplacení částky 210.394,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody vzniklé v souvislosti s vloupáním žalovaných do nákladního vozidla žalobce dne 30. 4. 2004 a odcizením věcí z vozidla.
Okresní soud v Uherském Hradišti mezitímním rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č.j. 14 C 74/2004-113, rozhodl, že žaloba na náhradu škody proti oběma žalovaným je co do základu důvodná s tím, že o výši nároku bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Z trestního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 7/2001 zjistil, že žalovaní v dubnu 2000 se společně domluvili, že odcizí kamion se zbožím v obci Hluk, v noci dne 30. 4. 2004 žalovaný 1) vozidlo LIAZ s přívěsem násilně otevřel a žalovaný 2) vozidlo nastartoval a odjel s ním do obce Kozojídky, kde zboží – 17 tun pracího prášku značky REX – z auta složili do plechové haly v objektu místního statku a následně jej žalovaný 1) rozprodal. Uvedeným jednáním měla žalobci vzniknout škoda v celkové výši 876.551,- Kč, přičemž částky 664.247,- Kč a 1.150,- Kč byly žalobci uhrazeny pojišťovnou. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2004, č.j. 43 T 11/2003-69, bylo trestní stíhání obou žalovaných pro skutek, jak je popsán shora, zastaveno z důvodu, že trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin byl obviněným uložen [§172 odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Soud vzal v úvahu předchozí pravomocné odsouzení obou žalovaných za trestné činy loupeže a poškozování cizích práv k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku u každého z nich se zařazením do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že popsaným protiprávním jednáním byla žalobci způsobena škoda a mezi zaviněným protiprávním jednáním a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení, jelikož ke škodě žalobce ohledně jednotlivých uplatněných nároků došlo nejdříve dne 30. 4. 2000, kdy žalovaní odcizili nákladní vozidlo. Od této doby mohla začít běžet promlčecí doba, která je u náhrady škody dvouletá (subjektivní) a u škody způsobené úmyslně desetiletá (objektivní). Žalobce se jako poškozený připojil k trestnímu řízení v září 2000 a od tohoto okamžiku došlo k stavení běhu promlčecí doby až do 27. 1. 2004, kdy bylo zastaveno trestního stíhání. Pokud žalobce podal žalobu na náhradu škody u soudu dne 3. 5. 2004, stalo se tak před uplynutím promlčecích dob. Podle ustanovení §152 odst. 2 o. s. ř. soud prvního stupně považoval za účelné rozhodnout o základu věci, aby bylo postaveno najisto, zda je nárok žalobce vůči oběma žalovaným důvodný, a teprve poté bude zjišťována výše škody.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č.j. 59 Co 196/2011-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1). Námitku žalovaného 1), že soud prvního stupně jej nepoučil podle §119a o. s. ř., neshledal důvodnou, protože v systému univerzální zákonné koncentrace je takové poučení soud povinen poskytnout jen tehdy, pokud k zákonné koncentraci z nějakého důvodu nedošlo, tato situace však v projednávané věci nenastala. Právo na závěrečnou řeč účastníci dle protokolu o jednání nevyužili. Důkaz výslechem účastníků žalovaný 1) nenavrhl. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, tedy i obsahem trestního spisu, závěr o odpovědnosti žalovaného 1) přitom nebyl založen výlučně na výpovědi žalovaného 2) v trestním řízení, ale i na dalších důkazech. K námitce, že v občanskoprávním řízení nelze učinit závěr, že byl spáchán trestný čin, odvolací soud uvedl, že šlo jen o nepřesné vyjádření závěru, že se žalovaní dopustili jednání, jež jinak vykazovalo znaky trestného činu. Odvolací soud přisvědčil též soudu prvního stupně, že byly dány podmínky pro vydání mezitímního rozsudku podle §152 odst. 2 o. s. ř, a že uplatněný nárok na náhradu škody není promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam spočívající v otázkách, které nebyly Nejvyšším soudu doposud řešeny: zda soud v civilním řízení může 1) konstatovat vinu žalovaného ze spáchání trestného činu, 2) rozhodnout o náhradě škody pouze na základě trestního spisu, bylo-li trestní stíhání zastaveno a poškozený proti tomuto usnesení nepodal stížnost, 3) rozhodnout mezitímním rozsudkem, aniž by odůvodnil účelnost tohoto postupu, 4) rozhodnout mezitímním rozsudkem, aniž účastníky poučil podle §119a odst. 1 o. s. ř., 5) rozhodnout mezitímním rozsudkem, aniž podle §119a odst. 2 o. s. ř. rozhodne o tom, že důkazy navrhované žalobcem v žalobě neprovede, 6) rozhodnout mezitímním rozsudkem, aniž by podle §119a odst. 2 o. s. ř. vyzval účastníky ke shrnutí jejich návrhů a vyjádření se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci. Vytýká soudu, že rozhodl o oprávněnosti nároku žalobce na náhradu škody pouze na základě sdělení obsahu spisu vedeného v trestní věci, která byla skončena usnesením o zastavení trestního stíhání, aniž by provedl další dokazování. Zdůrazňuje, že trestním soudem nebyl vydán pravomocný rozsudek, jenž by konstatoval vinu žalovaných a z nějž by civilní soud mohl dovodit závěr o protiprávnosti jednání žalovaných, takže skutková a právní opodstatněnost nároku měla být nalézacím soudem zkoumána nově. K argumentům odvolacího soudu, jimiž vyvracel námitku nevyslechnutí účastníků řízení tím, že účastník řízení nemusí vypovídat pravdu a že žalovaný výslech účastníků nenavrhl, namítá dovolatel, že obviněný v trestním řízení se nachází v odlišném postavení a „psychologickém rozpoložení“ než účastník civilního řízení, i obsah zákonného poučení je odlišný a výslech účastníků byl navržen žalobcem, proto dovolatel neměl důvod tento návrh „duplovat“. Zpochybňuje účelnost postupu soudu, který rozhodl ve věci mezitímním rozsudkem, a vytýká mu, že účelnost tohoto postupu neodůvodnil. Namítá též, že nebyl poučen podle §119a odst. 1 o. s. ř., že soud prvního stupně nepostupoval podle §119a odst. 2 o. s. ř. a že skutkový stav nebyl správně zjištěn a že žalobce neprokázal předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák. Proto považuje rozsudek za nezákonný a nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Žádná z otázek předložených dovolatelem k dovolacímu přezkumu nepředstavuje otázku, jejíž řešení by mělo zásadní právní význam pro rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam tedy nemůže mít především řešení otázek skutkových. Výtkami, jež se týkají hodnocení důkazů, na nichž spočívají skutkové závěry, je uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Je-li předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aby dovoláním napadené rozhodnutí mělo zásadní význam po právní stránce ve věci samé, může být v dovolání vytýkaná interpretace či aplikace procesních norem způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, pokud na jejím řešení spočívá rozhodnutí ve věci samé.
Na řešení otázky, zda v občanskoprávním řízení soud může „konstatovat vinu žalovaného ze spáchání trestného činu“, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud přiléhavě vyložil, že formulace obsažená v rozsudku soudu prvního stupně o tom, že oba žalovaní se dopustili trestného činu, je pouze nepřesným vyjádřením závěru, že žalovaní se dopustili protiprávního jednání (jinak též vykazujícího znaky trestného činu), jež je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák. Při posouzení odpovědnosti žalovaného 1) za škodu podle §420 obč. zák. není soud vázán rozhodnutím, jímž bylo jeho trestní stíhání zastaveno, neboť podle §135 odst. 1 o. s. ř. jsou soudy vázány pouze rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přečin nebo přestupek a kdo je spáchal. Zastavení trestního stíhání podle ustanovení §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, tj. z důvodu bezvýznamnosti obviněnému hrozícího trestu vedle trestu, který pro jiný trestný čin mu již byl uložen, nebrání soudu, aby se v civilním řízení zabýval otázkou naplnění občanskoprávní odpovědnosti za škodu, jejíž podmínky jsou odlišné od podmínek trestní odpovědnosti, a to zejména za situace, kdy zastavení trestního řízení bylo čistě procesního charakteru, jelikož v trestním spise zdokumentované jednání žalovaného 1) vykazovalo protiprávní znaky. To také soudy obou stupňů učinily a odpovědnost žalovaných nezaložily na vázanosti rozhodnutí vydaného v trestním řízení, nýbrž na zjištění skutečností rozhodných z hlediska §420 obč. zák. Okolnost, že poškozený (žalobce) nepodal stížnost proti usnesení o zastavení trestního stíhání, je zcela irelevantní.
Zásadní právní význam nemají ani námitky zpochybňující splnění předpokladů pro vydání mezitímního rozsudku. Soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku, nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, publikovaný pod č. 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento postup je účelný zejména ve složitějších sporech, kde je z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení praktické vyřešit nejprve, zda je vůbec dán základ nároku, a až teprve na tomto základě (pravomocné rozhodnutí o opodstatněnosti základu nároku či jeho části) se pak zabývat mnohdy složitou otázkou určení jeho výše. Ačkoliv to zákon výslovně nestanoví, lze mezitímní rozsudek vydat pouze tehdy, shledal-li soud alespoň částečnou důvodnost nároku (jen tehdy je rozhodnutí pouze o základu, aniž by soud zatím musel zkoumat jeho výši, praktické a hospodárné); oproti tomu tam, kde základ nárok opodstatněn není, je třeba rovnou žalobu zamítnout, neboť mezitímní výrok, že základ nároku není dán, nemůže splnit účel sledovaný úpravou mezitímního rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2837/2008, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 9040). Postup soudů nižších instancí je v daném případě v souladu nejen s právní úpravou, ale též s judikaturou soudů vztahující se k předpokladům pro vydání mezitímního rozsudku. Soud prvního stupně vydání mezitímního rozsudku též řádně zdůvodnil. Kromě toho i kdyby předpoklad účelnosti vydání mezitímního rozsudku nebyl splněn, nemůže tato námitka sama o sobě vést k závěru o opodstatněnosti dovolání, neboť takovým postupem soudů prvého a druhého stupně nemohla v právních poměrech dovolatele nastat újma odstranitelná zrušením dovoláním napadeného rozsudku.
Vzhledem k ustanovení §125 o. s. ř., podle nějž „za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků“, je zřejmé, že jako důkaz o skutkovém ději mohou sloužit též listiny, a to i ty, jež tvoří obsah trestního spisu, včetně protokolů o výpovědích účastníků, svědků a dalších osob, to vše za předpokladu, že mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci. Listinné důkazy, jimiž soud prvního stupně provedl dokazování, a na jejichž základě učinil závěr o skutkovém stavu, jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí a jsou obsaženy v trestním spisu sp. zn. 43 T 7/2001. Dovolatel, ač v řízení zastoupen kvalifikovaným zástupcem (advokátem), výslech účastníků a svědků nenavrhl a požadavek, aby jim mohl klást otázky, nevznesl.
Považoval-li soud prvního stupně skutkový stav za dostatečně zjištěný, pak nebyl důvod, aby prováděl důkaz výslechem účastníků, a to již se zřetelem k tomu, že předpokladem provedení důkazu výslechem účastníka je, že dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (§131 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel jako žalovaný je nositelem povinnosti důkazní ve vztahu k jiným skutečnostem než žalobce a nemůže v dovolání, jež slouží k ochraně jeho práv, namítat, že soud neprovedl důkaz navržený protistranou, když sám takový důkaz nenavrhl. Ostatně ani v odvolání ani v dovolání neuvádí, jaké relevantní skutečnosti, které nebylo možno prokázat jinak, by měly být tímto důkazem prokázány.
Zásadní právní význam nemá ani vytýkané nedodržení postupu podle §119a odst. 1 a 2 o. s. ř. soudem prvního stupně, neboť případná absence poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. nemá bez dalšího vliv na věcnou správnost rozhodnutí, pouze otvírá účastníkovi možnost uplatnit skutečnosti a důkazy, které pro absenci poučení neuplatnil u soudu prvního stupně, v odvolacím řízení; neumožnil-li soud prvního stupně účastníkům shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové i právní stránce věci (§119a odst. 2 o. s. ř.), nemá to rovněž vliv na rozhodnutí ve věci samé, zejména pokud tuto možnost účastníci dostali v odvolacím řízení (což se stalo i v projednávané věci); konečně ani okolnost, že soud prvního stupně výslovně nerozhodl o tom, že neprovede další navrhované důkazy, nezpůsobuje sama o sobě věcnou nesprávnost jeho rozhodnutí, tím méně pak rozhodnutí soudu odvolacího.
Tvrzené procesní vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v tom, že účastníkům nebylo poskytnuto poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř., že jim nebylo umožněno shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci ve smyslu §119a odst. 2 o. s. ř., jakož i údajná nepřezkoumatelnost rozsudku, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž nezakládají, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, což není tento případ.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného 1) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalovaného 1) proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu